„První věc, která ze mě vyleze, bývá nejupřímnější,“ říká experimentátorka claire rousay

Na dlouho připravované desce sentiment zaznívají ozvěny popu filtrovaného robotickými vokály. Ve své osobní časové kapsli se claire rousay ohlíží za pocitem izolovanosti. V rozhovoru mluví o Bohu, lásce a mužské toxicitě.

Americko-kanadská skladatelka, hudebnice a producentka claire rousay už v patnácti letech vyměnila školní lavici za bicí. Dospívání strávila na šňůrách s indie rockovými kapelami, až narazila na jazz a improvizovanou hudbu, které ji přivedly k tvorbě založené na ambientu, terénních nahrávkách a musique concrète. Její diskografie čítá nespočet kompilací, kolaborativních desek a singlů, jejichž zvuk sama definuje jako emo-ambient a které byly vyzdvihovány médii jako The New York Times nebo NPR. Mezi její nejnovější přírůstky patří album sentiment, které těží z jejích předešlých (hyper)popových experimentů, kombinuje je s postupy dosavadní tvorby a podvrací konvenční postupy popového textařství. V rozhovoru, který jsme vedly skrze Google Meet před jejím sobotním (25. 5.) koncertem v divadle VILA Štvanice, jsme hovořily o osamělosti, popové toxicitě a dvaceti plakátech s hudebníkem Arthurem Russellem, které s sebou vozí během evropské šňůry.

Než budeme mluvit o tvé nejnovější nahrávce sentiment, tak jsem chtěla vyzdvihnout skvělý mix hudby Velvet Underground, který jsi připravila pro pořad In Focus stanice NTS. Říkala jsi, že Velveti byli inspirací pro mnoho lidí. Co osobně si odnášíš z jejich odkazu?

Byla to jedna z prvních kapel, které se mnou skutečně rezonovaly. A to jak jejich písničky, tak i improvizovanější kousky, které se rozhodli prezentovat na stejných nahrávkách nebo v rámci živých setů. Tou dobou šlo o absolutně unikátní záležitost. I teď existuje málo lidí, kteří mají takhle široký záběr, snoubí dohromady dvouminutové songy, desetiminutový noise a chytlavé popové tracky. Takže jsem se chtěla věnovat jejich celkové tvorbě, což NTS předtím nikdy neudělalo. Osobně jsem se ale k Velvetům dostala nejdřív přes Nico. Je to podivný posun.

Na NTS jsi měla také svůj vlastní pořad Mended Dreams pojmenovaný podle tvého vlastního sublabelu. Nyní jej kurátoruješ pod svým jménem. V show si dávala prostor některým hudebníkům a hudebnicím jako more eaze nebo Thomasovi Cale Schaferovi, se kterými jsi spolupracovala i na své současné desce. Ačkoliv některé tvé věci vycházely pod záštitou zmíněného labelu, sentiment se ujalo nezávislé chicagské vydavatelství Thrill Jockey, v jehož portfoliu jsou díla harfistky Mary Lattimore, kvarteta Town & Country nebo glitchové skupiny Oval. Vím, že tě k němu přizvala v první řadě jeho zakladatelka Bettina Richards. Jak ale vaše spolupráce ovlivnila výslednou podobu alba a jaký vztah jsi s Thrill Jockey měla předtím?

Label jsem znala už delší dobu, ale nikdy jsem s nimi nebyla v osobním kontaktu. Kupovala jsem si jejich nahrávky a fandila jsem jim. Bettina mě pak oslovila kryptickým e-mailem, v jehož ikoně se objevuje mladý Ozzy Osbourne. Řekla mi, že kdybych chtěla někdy u nich něco vydat, tak ať se ozvu. Napsala mi během práce na nové hudbě, která nejspíš směřovala jinam, než si label původně představoval. Pak mi ale řekli, že je jim jedno, co mám v úmyslu nahrát. Stejně to přijmou. Nakonec bylo lehké jim předat hotový projekt, který se dost liší od toho, co jsem dělala předtím.

Značná část emo hudby, na které jsem vyrůstala, je ventilem pro super misogynní chlapy, kteří za všechno obviňují ženské.

Je to úžasný label. Spoustu jmen, které u nich vycházely, mě dostaly k experimentální hudbě a undergroundu. Řada jejich projektů, které vycházely v devadesátých a raných nultých letech, ovlivnily kapely, se kterými jsem koncertovala jako puberťačka. Je hustý chodit do jejich kanclu a vidět všechny ty plakáty, staré nahrávky a cédéčka. Ráda také potkávám lidi, kteří s labelem spolupracují od devadesátek.

Jaké to je být součástí prostředí, které tě hudebně formovalo už v brzkém věku?

Divné. Trochu mě to děsí a znervózňuje, protože v dětství ti lidé existovali jen v mé hlavě jako rockové hvězdy. Teď ale vidím, že osoby, které jsem si idealizovala, mimo hudební průmysl žijí úplně běžný život. Vždycky jsem si myslela, že úspěšní hudebníci a úspěšné hudebnice tohle nedokážou.

Není to kokainová jízda s Led Zeppelin.

Totálně. Když jsem poprvé přišla do kanclu, tak jsme řešili, že půjdeme na snídani. Zasekli jsme se u toho, jestli si dám veganské nebo vegetariánské jídlo. Řekla jsem jim, že sním cokoliv a oni mi pak začali nabízet smoothie.

Tvoje spolupráce s Thrill Jockey není jedinou novinkou. Na sentiment rozvíjíš své předešlé experimenty s popovou estetikou, která se objevila už na albu Never Stop Texting Me nahraným s producentkou more eaze. Čerstvá deska stále obsahuje některé tracky navazující na tvou předešlou tvorbu zaměřenou na ambient a terénní nahrávky. V čem ti popové prvky umožnily „komunikovat některé věci víc zřetelně“, jak jsi popisovala v tiskové zprávě? 

Pracovala jsem na různých nápadech, které kombinovaly pop s odlišnými typy hudby. Jak jsi říkala, spolupráce s more eaze mě k tomu nejvíce motivovala. Never Stop Texting Me je deska, která tyhle pokusy dovádí do extrému. Jde o silně zprocesované tracky s popovými postupy. Pop na sentiment je také hodně přitažený za vlasy, ale ve srovnání s tím, co jsme udělaly s more eaze, je víc při zemi. Snažila jsem se najít rovnováhu mezi popovou citlivostí v textech, ve struktuře a v zdrojovém materiálu.

Z hlediska produkce jsem si tohle potřebovala více srovnat, protože jsem chtěla začlenit tradičnější terénní nahrávky a ambient, kterým jsem se věnovala v posledních letech. Uvědomila jsem si, že texty a akordy mi umožňují se vyjádřit jasněji, protože jde o prostou písničku. Některé popové prvky jako autotune vystupují do popředí, ale jsou poměrně rozpoznatelné, protože s nimi už dávno pracuje mainstreamová hudba. Říkala jsem si, že možná to lidmi zarezonuje a jestli ne, tak aspoň jim to přijde povědomé – jako hra na kytaru nebo psaní písní.

Je pravda, že autotune zažívá výraznou renesanci. Například v tuzemsku máme čím dál více hudebních projektů, které s tím pracují v kontextu hyperpopu. Občas si říkám, jestli jde o tak výrazný prvek, který bude historicky definovat trendy v současné hudbě…

Je to fakt zajímavý. Jsem zvědavá, jak se za autotuny budeme ohlížet v budoucnosti. Teď je to relativně nový fenomén. Třeba když se k němu budeme vztahovat za pár let, tak to bude stejné, jako když dnes posloucháme osmdesátkový pop se silně zprocesovanými bicími. Zanedlouho to třeba bude mít podobný retronostalgický vibe. Není to hustý?

Teď jsem si vybavila, že když vycházela tvoje nová deska, tak můj kamarád a hudební publicista hned psal na X, že autotune na sentiment zní jako Bladee. Doufám, že tě to neurazí.

To je úžasný. Vůbec mě to neuráží, miluji celý ten kolektiv. Hudba této skupiny lidí ovlivnila docela dost umělců a umělkyň. O to víc je úžasný, že ji začali vydávat před deseti lety, takže se dnes jedná o docela starý relikt.

Pobavilo mě, když jsi na svým X psala, že rezonuješ s tím, jak Bladee v tracku ONLY GOD IS MADE PERFECT z alba Cold Visions zmiňuje, že „býval intelektuál“.

Texty na tom novém albu jsou šílené, psala jsem to hned more eaze. U některých částí jsem si říkala, že to nemůže být skutečné. Občas zní jako vtip, některé části jsou fakt chytlavé, vtipné, místy fakt chytré. Každá písnička ale zní docela podobně, ale jsou hodně intenzivní. Jako kdybych zažívala panickou ataku.

Zprocesované vokály na tvé nové nahrávce jsou spojené s deníkovými, často až baladickými texty. Zpíváš o zklamání, které lze najít v lásce, pocitu osamění, které jsou podkreslené jemnými, kytarovými arpeggii a houslemi. Přestože sentiment působí na první poslech pochmurně a bezútěšně, tak přesto jde o poměrně duchaplnou nahrávku, kterou provázejí nadějné záblesky. Zejména v momentech, kdy zazní ambientní sycamore skylight nebo w sunset blvd. Říkala jsem si, že deska, i z toho hlediska, že jsi ji začala připravovat na konci pandemie, možná spíše mapuje tvůj osobní proces, ve kterém sentiment není úplně trvalým stavem věcí.

To je vtipný. Jsi asi jediný člověk, který si toho všiml. Moc si toho vážím. Převážná část materiálu na desce nevznikla ve stejné době. Hodně jej vzniklo na konci pandemie, kdy jsem čas trávila hlavně u počítače. Sentiment je kombinací pocitů, které jsem si tehdy zažívala a v jakém stavu jsem byla před rokem, kdy jsem nahrávku dotáhla do konce. Všechny tracky proto vychází z odlišných momentů v mém životě. Během pandemie jsem nebyla šťastná. Cítila jsem se osaměle, izolovaně a na všechny možné způsoby, jimiž lidé popisují zkušenosti té doby. Na konci přípravy alba jsem si uvědomila, že jsem se posunula dál, ale stále jsem chtěla komunikovat všechny pocity a myšlenky, které jsem v sobě tehdy nesla. Samozřejmě některé části jsou pro mě relevantní a pravdivé i v současnosti, zejména ty týkající se osamělosti. Mám pocit, že jsem se jí nikdy nezbavila a pronásledovala mě i před pandemií.

Takže ano, ta hudba je pro mě stále relevantní, ale ke konci nahrávky se její místy až přehnaně dramatická atmosféra ubírá spíše klidnějším, pozitivním směrem. Vedle toho jsou texty záměrně prosté. Když jsem přemýšlela o věcech, které bych ráda komunikovala, tak jsem je prostě sepsala na papír podobně jako když nahrávám vokály. Vymýšlím si během nich slova, protože mám v hlavě melodii, ale stále ne text. Pak se k nim vracím a upravuji je. První věc, která ze mě vyleze, je obvykle nejupřímnější. Z velké části jde o improvizaci, někdo by řekl freestyle, ale tohle pojmenování nemám ráda.

Tvoje texty mi ale nepřijdou úplně jednoduché. Vzpomínám si, jak jsi v rozhovoru pro Foxy Digitalis mluvila o nutnosti hledat mezilidský kontakt a být vůči svému okolí vstřícný a chápavý. Cítila jsem to i z tvých textů na sentiment, které mi přijdou podvratné v tom, jak se vztahuješ k subjektu lásky. Značná část popové hudby byla léta spojována s toxicitou. Takhle na místě se mi vybaví třeba Justin Timberlake a What Goes Around… Comes Around. Ty dokážeš balancovat mezi svým objektivním úsudkem a subjektivními pocity. Například na tracku it could be anything, který se týká hlavně žárlivosti na bývalého partnera nebo partnerku, zpíváš, že „to není tvůj problém / není to tvoje vina / jsem to jen já, která se snaží být zúčastněná“. Mohla bys trochu víc popsat, jak tyto dvě polohy vyvažuješ?

Značná část emo hudby, na které jsem vyrůstala, je ventilem pro super misogynní chlapy, kteří za všechno obviňují ženské. Jako někdo, kdo není v této pozici, se toho přirozeně vyvaruji. Nechci holkám dávat sežrat to, že jsou méně inteligentní nebo je obviňovat z něčeho, jen kvůli jejich genderu. Vždycky na to myslím, a to hlavně kvůli tomu, že jsem značnou část života poslouchala hudbu, která tohle dělala. Až ve vyšším věku jsem si uvědomila, že se tohle děje a je to na hovno.

Obecně mě v textech hodně zajímá hranice mezi objektivním a subjektivním. Vyrůstala jsem v silně náboženském prostředí amerických evangelických křesťanů. Je to specifický svět. Vychází z něj různé odnože křesťanské hudby, mezi něž patří třeba křesťanský rock. Významná část textů hovoří o Bohu, pocitech a charakterových rysech, které si s ním asociujeme. Tehdy jsem tomu věřila, dnes už ne. Přesto mě stále zajímá, jakým způsobem nakládáme s koncepty, které s námi nemohou interagovat, a prohlašovat o nich definitivní výroky. Je to přeci jen interpretace náboženských textů. Přemýšlela jsem o tom, jestli něco z toho můžu vnést do své hudby. Mnoho lidí totiž píše texty o zážitcích zahrnujících ostatní lidi, aniž ti by měli možnost se k tomu vyjádřit. V důsledku se Bůh stává bezmocným a hlavní formativní sílu mají lidé, kteří ho uctívají.

Zároveň si dokážu představit, že emoční otevřenost a lyričnost, kterou obsahuje sentiment, přináší i jistou míru zranitelnosti. Je to ostatně patrné i na vizuálním materiálu alba. Jedná se o první desku, na jejímž přebalu figuruješ v poměrně intimním prostoru ložnice, která má evokovat prostředí, ve kterém jsi dávala nahrávku dohromady. Podobně aranžovaná je i scénografie koncertů na tvé aktuální šňůře. Jak se vyrovnáváš s takovou exponovaností vzhledem k tomu, že jsi dříve zmiňovala, že si jako veřejná osobnost snažíš hlídat své soukromí?

Ložnice je spíš fabrikací. Není to skutečný odraz místa, ve kterém normálně spím. Přebal alba ukazuje ložnici, která by připomínala Tumblr estetiku roku 2008. Pak jsem si uvědomila, že se to docela hodí k nahrávce. Veškerou hudbu jsem totiž složila v různých ložnicích, takže je to amalgám ze smyšlených pokojů fiktivních hudebníků a hudebnic. Jsou to nápady, které vzešly z míst, ve kterých jsem bydlela. Zároveň je i dost pubertální. Moje skutečná ložnice je dospělácká, čistá a bez dekorací. Moje holka je přebornice v interiérovém designu. Obě si ujíždíme na umění, knihách a kytkách.

Je sranda cestovat s takovým setem na šňůře. Umožňuje mi to se více odvázat. Doma mám zajetou určitou rutinu. Při koncertech vtahuji publikum do svého malého světa. Je fajn mít na tour také své věci – fotografie, plakáty nebo dopisy, pohledy a obrázky od fanoušků. Cítím se s nimi bezpečně, jako kdybych na cestách byla stále u sebe doma. Vozím s sebou i nafukovací matraci, která vypadá jako postel. Je to možná trochu divné válet se na posteli, když vás pozoruje publikum a zpívat intimní písničky v umělé ložnici. Ale je to jako kdybych vyzdvihla bedroom pop na další level.

Když chodím na koncerty větších kapel, tak mají pokaždé stejný set design. Bohužel si tohle nemůžu dovolit, ale mám možnost udělat si svou verzi. Mám také spoustu oblečení, které si s sebou vozím. Může to působit teatrálně, když kolem sebe během vystoupení rozhazuju hadry.

Takže je pravda, že máš doma plakát Arthura Russella, nebo šlo o fabrikaci?

Mám dokonce dvacet plakátů s Arthurem Russellem! Můj kámoš Steve vede label, který vydává jeho veškerou hudbu. Viděl, že jsem si na zeď dávala jeden plakát a on mi pro jistotu dal další hromadu podobných plakátů pro případ, že se některé z nich poničí během šňůry. Dal mi i tričko s Arthurem Russellem, takže teď mám dvoje.

K exponovanosti bych ještě chtěla dodat, že mě zaujalo, co jsi říkala v rozhovoru pro server Stereogum ohledně úvodního tracku 4pm. Jde o poměrně dlouhou mluvenou zpověď o pocitu odloučení a otupělosti vůči vnějšímu světu, kterou jsi sepsala. V tracku ji předčítá tvůj kolega Thomas Cale Schafer. V rozhovoru jsi zmiňovala, že tě fascinoval kontrast mezi mužským nepozměněným hlasem a zmanipulovaným hlasem trans ženy. Mohla bys trochu víc přiblížit funkci 4pm na sentiment?

Zařazení 4pm do úvodu je klíčové pro pořadí dalších tracků na desce. Je to taková expozice, která vysvětluje, co se děje, a zároveň určuje prostor postele. Jinak se tento kontrast vztahuje k mému přístupu k terénním nahrávkám. Když v nich někdo mluví, tak nerada promluvy dále upravuji. Juxtapozice mezi nižším nezprocesovaným a vyšším zprocesovaným hlasem nastiňuje strukturu desky. Je to přechod mezi terénní nahrávkou skloubenou s instrumentálním trackem a písničkou. Později na albu zaznívá track w sunset blvd, který také obsahuje hlas, který není mužský, ale není pozměněný.

Je to hlavně o lidské zkušenosti. Je fajn mít na desce kousky, které jsou ryzí a nezpracované a pak ty, které filtrují něčí perspektivu tak, aby byla reprezentativní pro jeho zkušenost.

Thomas Cale Schafer zároveň není jediný hudebník, který přispěl na sentiment. Bavily jsme se už i o more eaze. Na desce se objevuje také Lillie West z Lala Lala, baskytara Bennetta Littlejohna, kytara Meg Duffy z Hand Habits, ale i smyčcové pasáže v provedení Julii Brüssel nebo Emily Wittbrodt. Hádám, že většina z vás byla z předešlých spoluprací poměrně sehraná v hledání správného zvuku alba. Přesto by mě zajímalo, jestli některý z příspěvků výrazně posunul nahrávku směrem, který jsi v první řadě neočekávala.

V první řadě určitě Meg Duffy. Shodou okolností šlo o naše první společné trávení času. Nedávno jsem se totiž přestěhovala do Los Angeles a oni mě oslovili, jestli bych se s nimi nechtěla setkat. Už při prvním setkání jsme šli do studia. Ukázala jsem jim nějaké věci, na kterých jsem pracovala. Pak přes drafty zahráli asi deset kytarových tracků a řekli mi, že si z toho můžu vzít, co chci. Takže v podstatě za mě dokončili poslední track na albu, ily2. Vůbec jsem nečekala, že se to někdy podaří a že se ta skladba vůbec objeví na desce. Jejich příspěvek byl fakt krásný, mně by se to nikdy nepovedlo. Naše mozky fungují úplně jinak. Je fajn mít osobu, která je vlastně relativně novým přírůstkem do skupiny přátel a zároveň i spolupracovníků.

Samozřejmě vše, co jsme dělaly spolu s more eaze, je speciální. Už jen kvůli tomu, že tu byla pro mě od momentu, kdy jsem začala dělat hudbu. Bennett Littlejohn zároveň mixoval nahrávku. Je úžasný zvukový inženýr a spolupracoval se spoustou kapel, ke kterým jsem vzhlížela jako malá. Také jsme vyrůstali v podobné oblasti a věnovali se stejným věcem. Existuje kapela, se kterou v osmnácti letech pracoval na její nahrávce. Byla z jihu Spojených států a ve stejné době byla také na šňůře s novou deskou. Tehdy mi mohlo být tak sedmnáct nebo osmnáct. Bookovala jsem kapely ve svém městě. Zeptali se, jestli bych jim nezabookovala jeden koncert. Oba jsme byli tehdy jen puberťáci, kteří se vůbec neznali, ale celý život nás spojovala konkrétní skupina lidí. Nikdy by mě nenapadlo, že deset let poté spolu budeme dělat desku.

Slyšela jsem, že budete s more eaze na konci roku vydávat novou společnou desku. Projeví se na ní něco z tvých současných experimentů?

Určitě to bude zase něco jiného. Jedná se o skutečně jedinečnou nahrávku, na které jsme dělaly celý minulý rok. Asi nám to zabralo nejdelší dobu ve srovnání s ostatními projekty. Plánovaly jsme to ale fakt dlouho. Lidé si mohou udělat obrázek podle naší starší hudby, ale určitě to nebude stejné jako Never Stop Texting Me.

Autorka je hudební publicistka.

Čtěte dále