Roky nám lžou a planě slibují. Jednodenní stávka problémy nevyřeší

Administrativní pracovníci justice požadují nárůst platů o 15 procent. Ve středu odbory zorganizovaly stávku, do které se zapojilo 90 procent zaměstnanců. Nejspíš nebude poslední.

„Závěrem pak si dovolujeme připomenout, že i my pracující v justici jsme lidé, kteří chtějí mít kde bydlet, a mnohdy podstatně více než polovina našeho platu je vynaložena na náklady bydlení, chceme zakládat rodiny, případně máme rodiny, kdy chceme zajistit dětem jejich běžné potřeby, máme zájem se pokusit zajistit se na důchod – například spořením, což též v mnoha našich případech nelze, kulturní život je pak již nadstavba na zmiňované. Mnoho z nás jsme ‚srdcaři‘, kteří si dokáží ledacos odpustit, nynější doba nás však staví do situace, kdy víme, že ani my se již nechceme spokojit s tím, že jistě legitimního cíle snižovat schodky veřejných financí bude dosaženo pouze díky tomu, že budou kráceny pouze vybrané profese, kterými je právě i justice.“ To je úryvek z dopisu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi. Situace pracovníků v justici, díky kterým soudy vůbec mohou fungovat, je skutečně jen těžko uvěřitelná.

Středeční stávka byla výstražná, aby vláda viděla, že jsou administrativní pracovníci schopni se organizovat a skutečně stávkovat.

Středeční stávka justičního personálu za zvýšení platů o 15 procent byla z hlediska účasti velmi úspěšná. Podle odborů se jí zúčastnilo 90 procent z 9500 justičních pracovníků. Odbory nejprve vyhlásily stávkovou pohotovost po neúspěšném jednání s ministrem Blažkem, aby se změnily třicet let staré tabulkové platy. Zástupci odborů mu předali petici, ke které se připojilo 88 soudů a podepsalo ji 5300 lidí z administrativy a 1060 soudců. Středeční stávka byla výstražná, aby vláda viděla, že jsou administrativní pracovníci schopni se organizovat a skutečně stávkovat. Situace lidí, kteří na soudech pracují, je tak alarmující, že jim ostatně nic jiného nezbývá. Tabulkové platy jsou natolik nízké, že jim je soudy často musí dorovnávat do zaručené mzdy. Ale ani ta rozhodně nemůže zajistit důstojný život, a už vůbec se z ní nedá uživit rodina.

Není dobojováno

Podle třiašedesátileté Jany Lojkové, která už sedmnáct let pracuje u obvodního soudu na Praze 10, dobojováno rozhodně není. Ona sama se situací, se kterou se potýká na pracovišti, trápí už dlouho, chtěla dokonce zakládat odbory a psát ministrovi. To první se jí nepodařilo kvůli malému zájmu ostatních, na to druhé podle svých slov nakonec nesebrala odvahu. „Naději moc nevidím, je to jedna malá výstražná stávka po tolika letech. Je dobře, že to udělali celonárodně a že byla tak vysoká účast, to je důležité a mělo to smysl, ale vzhledem k rozpočtu si nemyslím, že bychom skutečně dostali přidáno dostatečně. Mně už by to mohlo být jedno, půjdu brzy do důchodu, ale má to smysl pro ty ostatní, kteří přijdou po nás,“ vysvětluje zapisovatelka, která upozorňuje na to, že třeba v Chorvatsku stávkovaly soudy několik týdnů, zatímco v Česku jsou všichni zaskočeni i z jednodenní stávky.

Jana Lojková byla původně asistentkou režie a živila se též psaním do novin, před sedmnácti lety však potřebovala stálý příjem a jistotu, a tak si tehdy práci zapisovatelky našla spíše ze zoufalství. Nakonec zde zůstala, ale rozčiluje ji, jak špatné podmínky zapisovatelky mají – a nejedná se jen o peníze, ale i o objem práce a také třeba špatnou a zastaralou techniku. „Jsou slíbené schůzky, kde se to bude řešit, ale oni nám lžou už tolik let, přidají nám trochu, ale jen na odměnách, ne do základu, a když se ozveme, řeknou nám, ať jdeme jinam. Nejsou lidi, takže dnes sem berou každého,“ popisuje aktuální stav podfinancovaného českého soudnictví. „Jeden den s tím nepohne,“ je přesvědčená a říká, že na jejich pracovišti byli i lidé, kteří do práce šli, někteří asi i proto, že se prostě báli. Když jí nabízím, že ji zanonymizuji tak, jak to dělám v případech, kdy by řečené mohlo dotyčného ohrozit, odpovídá mi, že za tím, co mi řekla, si stojí.

Když má člověk úzkost

Jednou ze zapisovatelek, které ve středu do práce šly, je šestačtyřicetiletá Ivana, která u soudu pracuje něco přes dvacet let a má pětadvacet tisíc čistého. Má dvě děti, které má ve střídavé péči s manželem a od rozvodu se potácí na hranici bídy. „Ten plat je strašně nízký, musela jsem si vyřídit příspěvek na bydlení, přesto to moc nezvládám a přemýšlím, že si k tomu najdu ještě druhou práci,“ popisuje trable, které jí nízká mzda přináší. „To je pořád něco, nové boty, pomůcky do školy, občas chci dětem dopřát i něco víc než jen nejlevnější jídlo. Školní akce, jako je třeba lyžák nebo škola v přírodě, naštěstí hradí bývalý manžel.“

Pro Ivanu je náročný i neustále se zvyšující objem práce. Kolegyně odcházejí, protože se jako zapisovatelky neuživí, a také se zvyšují nároky na to, co má dělat. Sice má teď nově program na přepisování, ale oprava textu jí podle jejích slov zabere delší čas, než kdyby přepisovala bez programu.

Ivana je úzkostná, a i když by nejspíš jinou, lepší práci nakonec našla, bojí se ten krok udělat. „Kdybych to nezvládala jinde a vyhodili by mě ve zkušební době, nevím, co bych si počala. Takhle mám aspoň nějakou jistotu. Práce mě navíc baví a máme dobrý kolektiv, nevím, jestli bych něco takového našla jinde.“ Stávkovat nešla, protože se o práci bojí, a teď si to vyčítá. „Příště už stávkovat půjdu, šly i kolegyně, které mají s odměnami vyšší mzdy a žijí s partnery, kteří mají lepší peníze. Ty stávkovaly vlastně i za mě,“ přemýšlí nad svým rozhodnutím stávku nepodpořit. Další z důvodů, proč Ivana nechce odejít, je to, že nechápe, proč by práce, která je společensky užitečná a kterou ona dělá dobře, neměla být zaplacená tak, aby z toho uživila sebe i děti.

Nejsme dámičky, které si lakují nehty

„Tabulky jsou fakt špatně. Když k nám nastoupí holka po střední škole, nemá nárok ani na zaručenou mzdu. Tak málo se u nás bere. Měli jsme prémie, z kterých jsme si kupovaly roční kupon na MHD. Ty nám zrušili,“ popisuje sedmapadesátiletá Růžena, která sice nemusí platit nájem, ale peníze potřebuje na rekonstrukci bytu. „Všude píší naprosto nesmyslné průměry našich platů, to snad jedině, že by v tom byli i asistenti soudců. Také koukáme, kolik nám prý přidali. To jedině, že by si na městském soudu přidali víc, než nám na obvodu. Nám přidali pět set v hrubém. Teď snad zpětně dostaneme 1500 měsíčně, ale ne do platu, takže když jsi marod, máš smůlu,“ popisuje Růžena praxi, na kterou si stěžovaly i Jana s Ivanou, a sice přidávání skrz odměny. Když nedostanou peníze do základu, znamená to, že se jim nezapočítávají do nemocenské. A také to znamená, že se případná valorizace odvíjí právě od nízkého základu.

„Navíc snížili stavy. Dřív měl každý soudce svoji zapisovatelku, a že psaní je fakt hodně. Já teď dělám zapisovatelku pro dva soudce, dva asistenty. To nejde zvládnout,“ popisuje Růžena obtíže, se kterými se v práci potýká. „Nebo nám na patře odešla skartovačka. My máme povinnost skartovat třeba chybně vytištěné dokumenty. Novou nám ale nedali.“ Vypráví, jak musí papíry ke skartaci odnášet pryč jinam v budově. Objem práce tak postupně narůstá, až je v podstatě nemožné ho obsáhnout. A to všechno za mzdy tak nízké, že kolegyně neustále odcházejí, nebo se třeba nemohou odstěhovat od rodičů, protože by se neuživily.

„Dnes jsem byla v práci zadarmo o půl hodiny déle. Od zapisovatelky se očekává, že je trochu i odbornice na IT. Přidělili mi dalšího soudce a ten posílá přepisy k jednání v divném formátu. Nešlo to a nešlo. Pak jsem se obrátila na podporu a ukázalo se, že soudce používá k posílání přepisu jiný formát. Každý soudce to dělá po svém, a ty si, zapisovatelko, poraď!“ vypráví Růžena s tím, že nakonec byla v práci déle, což jí ale nikdo neproplatí. „Ale protože mám dva dny dovolené před sebou, radši jsem byla zticha. Až přijdu po dvou dnech do práce, zatímco soudci volno neměli, budu muset tu práci nějak stihnout. Takže žádná pauza, jíš při práci. A pracuješ i přesčas, který se u nás neproplácí,“ vysvětluje, jak to chodí. „Nejsme dámičky, co si v práci lakují nehty. Mně v pátek skončí roční kupon na MHD, a buď budu chodit pěšky, mám to 40 minut, nebo jezdit načerno, když zaspím,“ uzavírá Růžena.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.

Čtěte dále