Sociální služby se v Praze kvůli Udženiji vracejí do reálného socialismu

Moderní trendy, které lidem s postižením přinášejí důstojnější život, jsou pražské ODS zjevně proti srsti. Místo rozvoje komunitních pobytových služeb se má stavět zařízení 120 kilometrů od Prahy.

Kdysi v době turbulentních let devadesátých jsem viděla dokumentární film o lidech s postižením. Věta, kterou si dodnes živě pamatuju, se vztahovala k hodnocení minulého režimu, který péči o děti s postižením přesunul do velkých ústavů, zřízených v zabavených zámcích a klášterech daleko od zraků všech. Optimistický hlas tehdy sděloval, jak je dobře, že je ta ošklivá doba už pryč a my už děti s postižením netýráme tím, že bychom je zavírali do ústavů někde v pohraničí.

Království Alexandry Udženiji

Od roku 1989 uplynulo pětatřicet let a lidé s postižením či rodiče dětí s hendikepem v Praze stále bojují s tím, že se dostatečně nerozvinuly stacionární a pobytové komunitní služby. Za minulé pražské vlády, kdy radní pro sociální politiku a zdravotnictví byla Milena Johnová (Praha sobě) to vypadalo, že se blýská na lepší časy. Johnová prosazovala růst terénních a odlehčovacích sociálních služeb, aby dospělí i děti se zdravotním znevýhodněním mohli žít v přirozeném rodinném prostředí. Součástí jejích snah bylo ukončení praxe, kdy jsou tito lidé umisťováni do ústavních zařízení mimo Prahu.

Rada chce zřejmě pokračovat v praxi, kdy lidé, kteří potřebují mít nablízku rodinu a blízké, dostávají umístěnky daleko od domova. Komunitní pobytové i stacionární služby jsou podle kuloárů prý příliš drahé.

Další volby vyhrála ODS a na pozici radní pro sociální oblast vystřídala Johnovou dlouholetá politička ODS Alexandra Udženija. Ta se v sociální oblasti už stihla prezentovat faktickým zrušením systému sociálního bydlení. Ukazuje se ale, že kromě lidí bez domova jsou jí ukradení i lidé se zdravotním znevýhodněním, kteří se neobejdou bez péče. Místo toho, aby pokračovala v trendu nastaveném za funkčního období Johnové, rada pro sociální politiku se rozhodla za 56 milionů postavit zařízení v Krásné Lípě, což je přes 120 kilometrů od Prahy. A to přesto, že Udženija těsně před svým zvolením v únoru 2023 řekla, že „kvalitní péče musí být pro Pražany dostupná primárně v Praze, tedy tam, kde většina z nich strávila celý svůj život“.

V programovém prohlášení Rady hlavního města Prahy se uvádí: „Finančně spravedlivý a stabilní systém podpory sociálních služeb zajišťující pomoc a podporu potřebným osobám budeme dotvářet a udržovat primárně na území Prahy. Podpoříme tvorbu nových kapacit komunitních pobytových a odlehčovacích služeb, poskytujících služby rodinám i dětem se zdravotním postižením s vysokou intenzitou potřeby péče (například osoby s PAS+).“

Jenže realita je jiná – projekty, které měly tento trend zajišťovat, byly zastaveny a rada chce zřejmě pokračovat v praxi, kdy lidé, kteří potřebují mít nablízku rodinu a blízké, dostávají umístěnky daleko od domova. Komunitní pobytové i stacionární služby jsou podle kuloárů prý příliš drahé.

Lásku potřebujeme všichni

Každý potřebuje cítit lásku. To platí pochopitelně i pro lidi, kteří jsou nesamostatní a jsou upoutáni na lůžko. Mezi lidmi s postižením je ale také řada těch, kteří se s trochou pomoci mohou stát do značné míry samostatnými. Mohou se naučit vařit, uklidit si, někteří mohou chodit do práce. K tomu ovšem potřebují prostředí, které jim to umožní, ať už se jedná o rodinu, přátele nebo různé spolky, jako jsou třeba skauti. A pokud dostávají neformální neplacenou pomoc, náklady na péči se pochopitelně snižují.

U podobných témat často přemýšlím, zda argumentovat pragmaticky tím, že změna, která povede k lidské důstojnosti a k respektování potřeb lidí (ať už se jedná o porody, novorozence či malé děti v ústavech, inkluzi, alternativní tresty nebo třeba o seniory), se společnosti vyplatí i finančně. Ona se totiž většinou finančně z dlouhodobého hlediska opravdu vyplatí (třeba proto, že ústavní péče je skutečně velmi nákladná), ale asi by to neměl být hlavní argument. I kdyby některé opatření bylo pro společnost dražší, primární je přeci, aby se lidé cítili dobře a mohli žít v láskyplných vztazích, obklopeni svou komunitou. To by měl pochopit každý, ať už je konzervativec, liberál nebo socialista. Opuštění lidé v ústavech, vzdálení mnoho kilometrů od rodin, bývají osamělí, blízcí za nimi nemohou jezdit dost často a také se nemohou naplno rozvíjet jejich dovednosti. To opravdu chceme udělat rodinám, kterým svitla naděje, že Praha konečně bude rozvíjet služby, které potřebují?

Autorka je redaktorka Alarmu.

Čtěte dále