Od luxusních penzionů po špinavé ubytovny. Humanitární ubytování pro Ukrajince má končit

Lex Ukrajina má od září ukončit humanitární ubytování a motivovat ukrajinské uprchlíky, aby se přestěhovali do bytů. Ne všichni to ale zvládnou.

Kousek od nás zastavilo luxusní auto s černými skly a vystoupili z něj tři svalnatí, potetovaní a zjizvení muži. Šli k nám a začali se špatnou češtinou výhružně ptát, co tady děláme. „Stojíme tu a kouříme na chodníku,“ odpověděly jsme trochu zaraženě. Na to oni, že tu nemáme co dělat. Poodešly jsme za roh. Bylo nám jasné, že je zavolal majitel ubytovny, před kterou jsme právě stály, když zjistil, že jsme tady. Moje společnice byla sociální pracovnice a spolu s ní tu byla i tlumočnice. Na ubytovnu jsme jely, protože jejich ukrajinští klienti potřebovali pomoc. Už se chýlilo k večeru a my jsme byly v terénu od rána – stejně jsme se pomalu chystaly domů. Tak jsme to zabalily a odjely jsme pryč.

Lidí, kteří neuplatí nájem, není mezi ukrajinskými běženci příliš mnoho, podle odhadů to nejsou ani tři tisíce. Pro ty by měla vláda do konce léta vymyslet plán, aby neskončili na ulici.

Ráno jsem při odchodu slíbila dětem, že jim uvařím oběd, vzala jsem všechny peníze, co doma byly, a teď jsem měla špatné svědomí, že jsou děti o hladu. Jenže jsem nemohla předpokládat, že se ocitnu v situaci, ze které nedokážu odejít. Moje společnice řešily problémy lidí, kteří nedávno dostali od majitele ubytovny zprávu, že se mají stěhovat. Ve skutečnosti totiž byly v ulici ubytovny dvě. Jedna byla zaregistrovaná v systému humanitárního ubytování, druhá nikoliv. A majitel teď chtěl lidi z neregistrované ubytovny přesunout do té, co stála hned vedle. Poslal jim rozpis, do kterých pokojů se mají v sobotu přesunout. Aby ušetřil místo a směstnal všechny dohromady, rozhodl se rozdělit některé rodiny a dát na pokoje společně muže a na jiné zase ženy. Byl čtvrtek a lidé byli v panice, jak to do soboty zvládnou, a taky nebyli zdaleka všichni srozuměni s tím, že se mají stěhovat do pokojů s cizími lidmi.

V pondělí mám jít na chemoterapii

Obě ubytovny, které se nacházejí v okrajové pražské čtvrti, byly v hrozném stavu. Bylo jasné, že se o ně nikdo nestará, a když se něco rozbije, zůstane to tak. Vstupní dveře měly rozmlácený zámek a v koupelně, která slouží celému patru a chodí do ní jak muži, tak ženy, nešly zamknout dveře. Sprchujícího se člověka tak před zraky ostatních chrání jen průhledný závěs. Lidem na ubytovně taky byla zima, v některých místnostech nefungovalo topení.

Jedním z párů, které mělo stěhování rozdělit, byli postarší manželé Igor a Olga. Bydleli spolu v nevelkém pokoji a měli se stěhovat na druhou ubytovnu. Igor je onkologický pacient a v pondělí měl jít na chemoterapii. Představa, že se vrátí z chemoterapie zpátky na ubytovnu, bude mu špatně a bude pokoj sdílet s jinými muži, zatímco jeho žena bude bydlet v jiné místnosti, manžele děsila. Kromě toho, že Igor potřeboval, aby se o něj Olga starala, měl kvůli chemoterapii také sníženou imunitu, takže nechtěl sdílet malý prostor s cizími lidmi. Sociální pracovnice se ptala, jestli to dali majiteli vědět. Olga přikývla, že mu psala a že odpověděl, že všechno bude tak, jak si ona přeje. Psala mu ukrajinsky, a tak jsem se nabídla, že mu napíšu česky, aby věděl, že má brát její požadavek vážně. Vzala jsem si od Olgy telefon a naťukala panu majiteli zprávu, kam jsem napsala, že po konzultaci se sociální pracovnicí píšu ještě jednou a že bych ráda věděla, jak to bude v sobotu, že můj muž je onkologický pacient a nemůže bydlet v pokoji s cizími lidmi. Za chvíli pípla odpověď. Pan majitel se Olgy ptal, jak se jmenuje, a nabádal ji, aby svůj problém řešila s Julií, Ukrajinkou, která je placená za to, aby řešila problémy na ubytovně. Jenže Julie na ubytovně nebydlí a na zprávy většinou nereaguje, telefon nezvedá.

Igor s Olgou nebyli jediní, kdo se sobotního stěhování bál. Na vedlejší ubytovně bydlela Kateryna, která svůj pokoj krásně vymalovala, a teď se měla stěhovat do místnosti, kde nefungovalo topení. Navíc k paní, která nemá ráda kočky, a Kateryna kočku měla. Bála se, že její spolubydlící bude schválně nechávat otevřené dveře, aby kočka utekla. Jiná paní, která měla před časem konflikt s jednou ženou z druhé ubytovny, který přerostl ve fyzické napadení, se zase bála, že teď bude bydlet vedle ní. Dvě mladé ženy, Olena a Alisa, které bydlely na ubytovně, jež se měla vyklízet, měly zase obavy, že nebudou mít nábytek, protože jim žena z pokoje, kam se měly podle rozpisu nastěhovat, oznámila, že si postele přestěhuje do jiného pokoje. Majitel jim napsal, že si nábytek z původního pokoje nesmějí vzít. Všichni byli plni obav. Z jiného pokoje jsem panu majiteli dokonce telefonovala. Představila jsem se jako kamarádka ženy, u které jsem byla, a zeptala se ho, jak mají lidé na ubytovně tyto problémy vyřešit. Odkázal mě na Julii. Tak jsem mu řekla, že Julie neodpovídá. Bylo mu to celkem jedno.

Sobota a ukradené postele

Slíbila jsem, že v sobotu přijdu, protože sociální pracovnice měla školení daleko od Prahy, a v sobotu tak na ubytovnu přijít nemohla. Kolem poledne mi od Oleny přišla zpráva, že Julie nikde není, že nemají klíč od pokoje, kam se mají stěhovat, a že nevědí, jak to zvládnou. Na ubytovnu jsem jela autem, abych se mohla stavit doma, kdyby byla potřeba nějaká matrace. Lidé se pomalu přesouvali z jedné budovy do druhé, ale Olena s Alisou se nemohly pořád začít stěhovat. Julie nebrala telefon. Večer se blížil a ony propadaly panice. Alisa měla malou holčičku a obě byly unavené. Dovolaly se ženě, která v pokoji bydlela před nimi a ta jim řekla, že klíč donese v šest hodin, až se vrátí na ubytovnu. Bylo pět hodin, a tak jsem nasedla do auta a místo matrací jsem přivezla své dva syny a kamarádku Christine z Marseille, která u mě náhodou přespávala. Klíč mezitím dorazil a my jsme začali stěhovat.

Olena s Alisou se rozhodly, že si přes zákaz majitele nábytek přestěhují. Dělali to tak ostatně i jiní ubytovaní, kteří na nových pokojích neměli postele. Vedle bydlela paní se dvěma malými dětmi, a tak jsme pomáhali stěhovat i jejich postele. Radost z toho, že všichni nakonec snad budou spát ve svých postelích, nám dodávala sílu a v devět večer jsme měli hotovo. Christine, která dlouhé roky pracuje s uprchlíky a poskytuje právní rady lidem v azylovém domě, zhodnotila jako pozitivní, že se Olena s Alisou rozhodly nerespektovat příkaz majitele, který se o ubytovnu nestará a osud lidí, kteří tam bydlí, je mu úplně lhostejný. „Ty se z toho vyhrabou, to cítím,“ ocenila jejich vzpouru.

Kateryna se svou kočkou zůstala ve svém pokoji a místo, aby šla jinam ona, přijala na svůj pokoj jinou rodinu. Největší happy end ale byl, že Olga s Igorem zůstali spolu, což byl výsledek usilovné práce sociální pracovnice. Škoda, že sociální pracovnice totálně vyhořela a krátce po tom odešla dělat jiné zaměstnání. Nemohla se už dívat na to, jak často svým klientům pomoct nedokáže.

Všichni se stěhují

V tuto chvíli bydlí v humanitárním ubytování už jen 23100 ze zhruba 380 tisíc ukrajinských uprchlíků a jejich počet se neustále snižuje, protože od září už nebude stát podporovat bydlení téměř vůbec. Oproti změnám, které přinesl Lex Ukrajina loni v létě, změnu tentokrát dali vědět zákonodárci včas. Jenže ani lidé pracující v sociálních službách v přímé práci s klienty nejsou většinou schopni odpovědět na otázku, jak to přesně bude. „Minule něco vyhlásili a pak se to stejně měnilo,“ odpovídají mi vyčerpaně. Všem je ale jasné, že je potřeba dostat co nejvíc lidí z ubytoven, a tak stěhují jak o závod. Když přijíždíme s mým tlumočníkem a fotografem do Teplic, Lucie Beyerová, která založila a řídí Centrum humanitární pomoci Teplice, stěhuje pořád někoho a nakonec s ní jedeme stěhovat jednu paní s dvěma malými dětmi. Je to radostné stěhování, protože jdou do pěkného bytu. Další den se setkáváme s Karlem Karikou, který nás uvítá v hotelu Vladimír v Ústí nad Labem, kde na nás nervózně čeká, protože pak hned spěchá stěhovat. Počet lidí na ubytovnách se snižuje každým dnem.

Stěhování přitom znamená, že je potřeba sehnat nájem, který klient dokáže zaplatit, k tomu peníze na kauci (nebo domluvit, že to bude bez kauce) a pak také vybavení bytu, což někdy znamená opravdu hodně věcí, když je byt prázdný. Všichni oslovení lidé z různých částí republiky říkají, že mimořádnou okamžitou pomoc úřady práce navzdory prohlášením ministerstva práce a sociálních věcí neudělují. Proto se situace opět řeší většinou svépomocí, jako před dvěma lety.

Od září bude takzvaně zranitelný člověk s dočasnou ochranou dostávat jako „příspěvek na bydlení“ kromě životního minima 6000 korun, pokud bude bydlet v bytě, který je v evidenci, nezranitelní pak 3000 korun. Na ubytovnách nebo v bytech mimo evidenci pak bude tato částka 4800 korun v případě zranitelných a 2400 v případě těch ostatních. To se pochopitelně týká jen rodin, které si nevydělají dost, každý příjem, a to i z Ukrajiny, se z celkové částky odečítá. Zranitelní jsou děti, studenti, osoby pečující o děti do šesti let, těhotné, senioři nad 65 let, lidé se zdravotním postižením a osoby o ně pečující. Do zranitelných ale nespadají lidé s onkologickým onemocněním.

Prakticky to znamená, že senior, který se nedokáže přestěhovat do bytu, bude mít od září na život a bydlení 9660 korun, což zhruba odpovídá tomu, co bude platit za postel na ubytovně v Praze, mimo Prahu mu zbydou na život dva až tři tisíce. Člověk v předdůchodovém věku, který nebude mít práci a bude na ubytovně, nebo třeba onkologický pacient, pak bude dostávat jen 5530 korun na měsíc, za což si většinou nezaplatí ani tu postel mimo Prahu.

Mezi nebem a peklem

Snaha snížit počet lidí na ubytovnách je pochopitelná, je však potřeba zdůraznit, že humanitární ubytování má velmi různou úroveň, od klasických ubytoven pro chudé po hotely a penziony. A také, jak klíčovou roli sehrála možnost ubytování před více než dvěma lety, když přicházeli první běženci z Ukrajiny. Tehdy se mnoho lidí rozhodlo nezištně pomáhat a mnoho z nich do toho vložilo své vlastní peníze. Finanční kompenzace přišly až později a řada ubytovatelů poskytovala zdarma i stravu.

V Teplicích jsme se například potkali s Janem Popelákem, který spolu s manželkou Evou ubytovává lidi v luxusním hotelu Antonietta. Kromě toho, že ze začátku lidem ze svého zdarma poskytovali i jídlo, vozili je na výlety po okolí, aby poznali kraj, kde žijí. Pomáhají lidem shánět důstojnou práci a podporují děti v tom, aby získaly kvalitní vzdělání. Oproti chudinským ubytovnám působí to místo jako ráj na zemi. To vše je korunováno tím, že pomoc je nezištná ve všech ohledech. Jan Popelák nám vysvětloval, že nikdy lidi nesoudí za jejich rozhodnutí, jen se jim snaží pomoct v tom, čeho chtějí dosáhnout. Nesoudí ani ty, kteří nechtějí bojovat. Přestože byl celý život podnikatel a nikoliv sociální pracovník, uplatňuje respektující přístup a neočekává za svou pomoc, že ho lidé budou poslouchat. V září se manželé Popelákovi nikoho na ulici vyhodit nechystají, postupně by ale byli rádi, kdyby si lidé nějaké bydlení našli, protože jsou už vzhledem ke svému věku z toho nasazení poněkud unavení. „Klidně bych to tu někomu předal,“ říká pan Popelák, jenže problém je, že tomu, kdo by ubytování převzal, nabízí jen práci a žádný výdělek.

Nejrůznějších penzionů a ubytovacích zařízení, které lidem poskytly útočiště a často i jídlo zdarma, bylo v počátcích mnoho. Jak moc jí to pomohlo, zdůrazňuje i psycholožka Táňa, maminka tří děti, která dnes už bydlí v bytě a od českého státu nepobírá ani korunu. „Když jsme přijeli do Prahy na nádraží asi za čtvrthodinu nás vyzvedli Jakub s Kristýnou a odvezli nás do svého penzionu Kotlářka, kde jsme zdarma bydleli a tři měsíce nám zdarma poskytovali i jídlo,“ vzpomíná Táňa, která díky tomu dnes stojí na vlastních nohou.

Loterie systému HUMPO

To, jestli se člověk dostal do pěkného penzionu, nebo na špinavou a roztřískanou ubytovnu, byla otázka náhody. I v relativně hezkých ubytovnách jsou často problémy s tím, že je lidem zima, je tam plíseň nebo nedostatek praček, a lidé tak čekají i měsíc, aby si mohli vyprat. V některých místech pak ubytovny provozují pracovní agentury, které podmiňují pobyt na ubytovně tím, že lidé budou pracovat pro ně. To se přihodilo i paní Nataše, která přijela do Plzně s holčičkou, které bylo něco přes dva roky. Následující den otevřela pracovnice ubytovny vlastním klíčem její pokoj a řekla jí, že pobyt na ubytovně je podmíněný prací a že se bude muset odstěhovat pryč. Pod nátlakem přistoupila na to, že tedy bude pracovat, ale naštěstí trvalo, než jí práci našli, a tak nakonec začala pracovat ve chvíli, kdy její dceři byly tři roky. Na ubytovně, kde bydlela, se za noc platí 140 korun, když někdo onemocní, cena se zvyšuje a platí se 300 korun za noc.

Majitelé ubytovny měli univerzální klíče, kterými kontrolovali lidi na pokojích – vlezli tam třeba ve chvíli, kdy spali po noční. „Můj šestnáctiletý syn mi jednou celý vylekaný volal, že ho probudili, když spal,“ vzpomíná Nataša, která je šťastná, že už bydlí v bytě. Za jednu pračku se platilo 150 korun a prát si v ruce a sušit prádlo na pokojích bylo zakázané pod pokutou 500 korun. Vedení ubytovny si mohlo skutečnost, zda si lidé suší prádlo, se svým univerzálním klíčem snadno zkontrolovat. Paní Nataša byla ochotná mluvit pod svým pravým jménem. „Už na té ubytovně nebydlím, na to jsem čekala,“ řekla mému tlumočníkovi, když rozhovor domlouval. Pro agenturu ale stále pracovala, a proto ji odanonymizuji až ve své knize – až se ujistím, že už pracuje přímo pro svého zaměstnavatele. Na to ve chvíli rozhovoru čekala, protože s ní byla mistrová spokojená a slibovala jí, že ji od agentury „vykoupí“, prý za dvacet tisíc korun. Pak bude paní Nataša mít i vyšší plat. Na Ukrajině pracovala jako sociální pracovnice, a když jsem se jí ptala, jestli by nechtěla dělat v sociálních službách i tady, smála se, že ne. „Až už nebudu pod agenturou, vydělám si víc a domů se vracím s čistou hlavou.“

Kam se uprchlící dostali, záleželo na náhodě a taky na lidech, kteří příchozí umisťovali. Existovalo pravidlo, že běženci nesmějí ubytování odmítat, jinak by přišli o finanční podporu ubytování. Přístup hasičů byl ale velmi různý. V Ústí nad Labem odkazovali lidi, kteří utekli z ubytoven, kde je vykořisťovali, na Lucii Beyerovou s tím, že jim stát nemůže pomoct, protože už jedno humanitární ubytování měli. Mluvila jsem ale také s hasičem z jiného kraje, který mi vyprávěl, že lidem běžně dávali nové ubytování, když je v tom prvním nutili pracovat na určitém místě nebo bylo jinak nevyhovující. A že do podobných zařízení už další lidi neposílali. I zde záleželo na těch, kteří o osudu příchozích rozhodovali.

Kauza Holýšov

„Obrátily se na nás před dvěma lety čtyři ženy, kterým na KACPU přidělili ubytování v Holýšově,“ vypráví Jakub Paleček z plzeňské pobočky Člověka v tísni. „Jedna byla zdravotní sestra, další učitelka a dvě byly dělnice. Přijely na místo, vystoupily z autobusu, kde na ně čekal bulharský chlapík, kterému měly odevzdat své občanky, jinak by nemohly jít dál.“ Když se ty ženy ohrazovaly, proč mu mají dávat své doklady, říkal jim, že musí doplnit údaje do smlouvy. „Do jaké smlouvy?“ „Do pracovní smlouvy,“ odpověděl. Žena, která byla zdravotní sestrou, se stala mluvčí skupinky a řekla, že nechtějí pracovat tam, kde jim oni určí, ale samy si najít práci, která jim bude vyhovovat. Snažily se zavolat policii, ale nedokázaly se s ní domluvit a muž je odmítl odvézt zpátky. Nakonec se dovolaly do Člověka v tísni a podařilo se je dostat zpátky do Plzně.

Všechny ty ženy nakonec odjely do Karlových Varů. Jedna bydlí dnes v Praze, jiná se vrátila na Ukrajinu. Tato kauza upozornila sociální pracovníky na to, že v Holýšově je ve vojenském prostoru ubytovna, kde jsou lidé odříznutí od světa, mnozí mají zdravotní problémy a provozovatelé neumožňují, aby sociální pracovníci chodili do objektu. Lidé z ubytovny také vypovídali, že pokoje jsou malé a špinavé a vlhké zdi jsou pokryté plísní. Společné toalety zapáchají. Za práci v továrně jim nabízeli sto korun na hodinu.

Holýšov není jediná ubytovna, kam provozovatelé nepouštějí sociální pracovníky ani novináře a zakazují vstup všem lidem, kteří tam nebydlí. Záměr zákonodárců tento typ ubytování dále nepodporovat je v principu správný, problém ale nastává v místech, kde je bydlení nedostupné, a také v případě lidí, kteří si nemohou dovolit zaplatit vysoké kauce ani hradit běžné nájemné. Lidí, kteří neuplatí nájem, ale není mezi ukrajinskými běženci příliš mnoho, podle odhadů to nejsou ani tři tisíce. Pro ty by měla vláda do konce léta vymyslet plán, aby neskončili na ulici.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vychází s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Čtěte dále