Problémy se zdravím a stále děravější záchrannou sítí. Jak se žije ukrajinským seniorům v Česku

Situace ukrajinských seniorů závisí často na tom, jaký sociální kapitál mají. Změny, které vláda chystá od 1. září, je mohou dostat do neřešitelných situací. Zveřejňujeme první díl série o integraci ukrajinských běženců v Česku.

„Všechno je v nejlepším pořádku, Češi jsou hodní, mám se dobře, žiju si tu krásně,“ směje se na mě sedmašedesátiletý hezky oblečený distingovaný pán, který se schází v jednom brněnském centru s dalšími uprchlíky z Ukrajiny, aby zde s českými dobrovolníky konverzoval v češtině. Jmenuje se Alexandr, a když se ptám, jak ho mám ve své reportáži pojmenovat, říká, že je Alexandr Modrooký. Na Ukrajině se živil jako herec a posledních šest let jako operní zpěvák; v Česku se mu stálou práci nepodařilo sehnat. Od státu jako důchodce dostává 4860 korun. Na bydlení dostává příspěvek 2400 korun. Když se ptám, jak z toho vyžije, zase se směje, že nepije a zbytečně neutrácí. „Umí šetřit,“ dodává paní, která sedí vedle něj. Kroutím hlavou a všichni se smějí, nálada je pozitivní.

Obavu, co bude s těmi, kteří kvůli věku nebo zdravotnímu stavu nemohou pracovat, sdílí mnoho pracovníků v sociálních službách.

O něco později, poté, co mi všichni kolem stolu vyprávěli své příběhy, si povídám s Veronikou, která v klubu pracuje jako dobrovolnice. Po chvíli přijde pan Alexandr s úzkostí v očích a ptá se, jestli by mohl s Veronikou mluvit mezi čtyřma očima. Poodcházejí, a když se Veronika vrátí, říká, že Alexandr nemá kde přespat, a prosí, zda by mohl tři noci spát v centru na pohovce. Jsme nedaleko bytu mé brněnské sestřenice Zuzany, která má doma volnou postel, a tak jí volám, vysvětluju jí situaci a ptám se, jestli bych se u ní mohla stavit pro polštář a peřinu, aby se měl pan Alexandr aspoň čím přikrýt. Nabídku, že mu přinesu matraci, totiž odmítl s tím, že pohovka mu bohatě stačí. Sestřenka nabízí, že může jít spát na pár nocí klidně k ní. Když mu nabídku tlumočím, úplně se zhroutí do sebe a říká, že to v žádném případě, že nechce nikoho obtěžovat. Je vidět, že není zvyklý přijímat pomoc a je mu trapné, že se o jeho situaci mluví.

Pan Alexandr je jeden z mnoha lidí, kteří vzhledem ke svému věku nemohou sehnat v Česku práci, a tak přežívají jen z podpory státu. Většina lidí na ulici nekončí, byť pro některé je situace stále složitější. Možností, jak přežít, je řada. Někteří lidé bydlí v bytech, kde si pronajímají jen jeden pokoj nebo jen postel v pokoji s více lidmi, další bydlí se svými rodinami, a náklady na bydlení si tak dělí. Část ukrajinských seniorů v důchodovém a předdůchodovém věku bydlí na ubytovnách, kde za ně zatím ve většině případů hradí úplatu provozovatelům stát – tedy za předpokladu, že jim je víc jak 65 let nebo jsou zranitelní z jiného důvodu. Jenže to se má od září v souvislosti s Lex Ukrajina VI změnit.

Když je člověku na ubytovně dobře

V jedné z teplických ubytoven bydlí sedmapadesátiletý Igor, který je z Charkova. K odjezdu ze země se rozhodl ve chvíli, kdy na jeho město začaly padat bomby. Do války mu bylo trapné vyřizovat si kvůli epilepsii invalidní důchod. Ten teď sice má, i tak ale zkoušel po příjezdu do Česka shánět práci. Kvůli svému zdravotnímu hendikepu a také nejspíš věku ale neuspěl, i když hledal usilovně. Jediná práce, kterou by mohl dělat, je fyzická, česky moc neumí, protože bydlí na ubytovně, kde není v kontaktu s Čechy. Dohromady pobírá od českého i ukrajinského státu kolem sedmi tisíc korun, což mu zatím stačí, protože jako člověk, který patří do zranitelné skupiny, na ubytovně nehradí nájem. To se ovšem změní od 1. září letošního roku, kdy stát přestane hradit ubytování i za takzvaně zranitelné osoby, což jsou děti, studenti, lidé starší 65 let, lidé se zdravotním postižením, těhotné a osoby pečující o děti do šesti let. Stát bude podporovat stěhování do bytů, kdy přispěje zranitelným na bydlení 6000 a nezranitelným 3000 korun za předpokladu, že byt bude v evidenci. U lidí, kteří se do bytu přestěhovat nedokážou, což je případ pana Igora, bude záležet na tom, jakou cenu určí provozovatel ubytovny. Stát mu bude jako zranitelnému na ubytovnu přispívat 4800 korun, což mu na úhradu nákladů na bydlení zcela jistě nestačí. Už teď je tedy jasné, že se jeho životní standard rapidně sníží, a také, že nemá žádnou perspektivu do budoucna, kdy třeba bude potřebovat bydlet v bezbariérovém bydlení. V tuto chvíli ceny bydlení pro dospělé začínají obvykle na 6000 korunách za měsíc a lůžko pro dospělého (na děti mívají ubytovny slevy). V Praze je částka vyšší, za jedno lůžko se platí od 8000 korun.

Fenomén ubytoven, kde v některých případech vznikly komunity, a někteří provozovatelé platí i sociálního pracovníka, který lidem pomáhá, nelze jednoznačně odsoudit. Úroveň ubytování je velmi různá, ale v mnoha případech zde lidé zakotvili a jsou zde spokojeni. Jenže na druhou stranu se pobytem na ubytovně často dostávají do sociální izolace, protože nejsou v kontaktu s Čechy, a tím pádem se nezlepšují v češtině.

Nejlépe tuto závislost na ubytovnách vyjádřila osmašedesátiletá Nataša, která od začátku bydlí v ústeckém hotelu Vladimír. To je vysoký panelák, jsou zde výtahy, dole jsou pěkně vybavené společenské místnosti a v kuchyni si lidé mohou vařit. Bydlení sice není bez problémů, aktuálně se tu rozbily skoro všechny pračky a pořadník na praní je plný do dalšího měsíce, přesto se tu ale cítí doma. Nataša se nenaučila skoro vůbec česky, mluví s námi tedy ukrajinsky. Když přijde na to, že od září budou možná nějaké změny, říká rezolutně, že ona se nikam stěhovat nechce. „Tady je mi dobře, mám tady kolem sebe své lidi, když potřebuju poradit, Karel mi pomůže, všude mám blízko, jsem tu zvyklá.“ Jaká bude její budoucnost, neví, ale nutnost stěhovat se někam jinam si nepřipouští – tady je jí dobře. A je také otázka, kam by se vlastně mohla jako osamělá seniorka přestěhovat.

Co bude po 1. září?

Podle předpokladu státu i občanských organizací budou ubytovny, ve kterých byla vyhrazena část kapacity v rámci nouzového humanitárního ubytování, ve velké většině dál pokračovat. Stát ale už nebude platit ubytovatelům kompenzační příspěvek na bydlení a každý majitel si bude nastavovat vlastní cenu. Ve svém letáku nabádá Organizace pro pomoc uprchlíkům lidi v humanitárním ubytování, aby si zjistili, jaká bude přesně cena jejich ubytování od 1. záři 2024, a zvážili, zda budou mít dostatečné prostředky, aby bydlení zaplatili. Matka s více dětmi, která bydlí v části republiky, kde nejsou vysoké nájmy, může teoreticky v zaevidovaném bytě na nájem dosáhnout, problém ale jsou osamělí senioři, a to nejen v důchodovém, ale i předdůchodovém věku, onkologičtí pacienti a lidé se zdravotními potížemi.

Nejistá budoucnost se týká i lidí, kteří bydlí v Brně u voršilek. Jedná se o prostor Biskupství brněnského na rohu Josefské a Orlí, který čeká na stavební povolení kvůli rekonstrukci a zatím ho biskupství uvolnilo k humanitárnímu ubytování. Je to bezbariérový prostor, kde je výtah i nouzové východy, z požárního hlediska je tedy vyhovující. „Tam se vybudovalo dočasné ubytování pro 28 rodin a momentálně tam žije pětapadesát lidí, z toho tři čtvrtiny jsou zranitelní. Část jsou seniorky na vozíku, část jsou seniorky, které nemohou žít samostatně, jsou tam rodiny s malými dětmi s postižením nebo lidé v onkologické léčbě, takže žijí v Brně kvůli tomu,“ vysvětluje Barbora Antonová, ředitelka Ženského vzdělávacího ústavu Brno, známého jako Vesna. U voršilek pracuje sociální pracovnice, která lidem v obtížné situaci celou dobu pomáhá, a také jim pomáhá komunita, protože ti lidé nemají peníze na sociální služby. Biskupství teď po nich bude chtít nějaké poplatky, protože jen náklady na energie jsou ohromné. Problém ale je, že ubytovaní pobírají jen humanitární dávku, takže jim na obživu zůstane jen velmi málo. Často nejsou ani schopni bydlet samostatně.

„Když se jich teď kolegyně ptala, co budou dělat, někteří rezignovaně odpovídali, že se vrátí na Ukrajinu, přestože mnozí z nich se nemůžou vrátit domů, protože ty domovy už nemají, a sociální péče na Ukrajině nebude v době války v nejlepším stavu. Reálně to znamená, že někteří z nich nepřežijí. Ta situace je hodně špatná. I lidi, kteří pracují, mají problém přestěhovat se do bytů, protože třeba v Brně se vstupní investice do bydlení pohybuje s kaucí, nájmem a základním zařízením mezi 60 až 80 tisíci,“ komentuje situaci zranitelných lidí Antonová.

Obavu, co bude s těmi, kteří kvůli věku nebo zdravotnímu stavu nemohou pracovat, sdílí mnoho pracovníků v sociálních službách. „Přibývá lidí, kterým se nedá nabídnout nic kloudného. V tuto chvíli jsou k 1. září tři základní varianty, které se dají probrat. Zmapuje se jejich finanční situace, zjistí se, kolik na ubytovně budou platit od září, a pak se dá bavit o možnostech: ubytovny, byty, sociální služby,“ vysvětluje Matěj Šulc z Organizace pomoci uprchlíkům.

Jsou lidé, kteří nemají na kauci, ale zvládli by platit nájem – těm lze pomoci s kaucí, ať už prostřednictvím mimořádné okamžité pomoci, nebo přes nějakou nadaci. „Jenže někteří jsou na tom objektivně špatně, a ani nemůže být podezření, že by někde podváděli. Velmi často jsou to senioři nebo onkologičtí pacienti, kteří ani nejsou zranitelní. Nebo matky s malými dětmi, které objektivně pracovat nemohou, protože se starají o ty děti. Můžeš udělat webinář nebo seminář o tom, jaké jsou od 1. září možnosti, jenže ty jim nemáš co nabídnout, protože pro ně žádná z těch možností není,“ vysvětluje Šulc. „Co mě na tom frustruje nejvíc, jsou data, která ukazují, že stát dostává už v tuto chvíli na odvodech zaměstnaných Ukrajinců výrazně více, než dává na pomoc ukrajinským seniorům a dalším potřebným. Těch skutečně zranitelných je jen něco přes dva tisíce, což je sice odhad, ale o moc víc jich opravdu nebude,“ uzavírá Šulc, kterému vadí, že ani za těchto podmínek není stát schopný vytvořit funkční záchrannou síť.

Když získáte sociální kapitál

Osamělým seniorům schází často sociální kapitál a práci neseženou ani v případě, že by pracovat mohli. Na ubytovnách se navíc nezlepšují v češtině a restrikcemi v sociální politice se dostávají do sociální pasti. Jak může sociální kapitál všechno změnit, se ukazuje v teplickém hotelu Antonietta, který vlastní i provozují manželé Jan a Eva Popelákovi, oba dva také senioři. Ti se hned po ruské agresi na Ukrajině rozhodli poskytnout svůj hotel jako humanitární ubytování a lidé, kteří tam bydlí, mají kromě velmi luxusního ubytování také jejich veškerou pomoc, například když hledají zaměstnání.

Potkávám se tam s dvaasedmdesátiletou paní Natašou, která vypráví, jak je panu Janu a paní Evě vděčná. „Jsem z Doněcké oblasti a v naší vesnici je všechno vybombardované, náš dům už nestojí,“ vypráví nám svůj příběh. V Teplicích i ve svém věku našla práci jako zdravotní sestra v ordinaci místního lékaře. „Pracuju tam už rok a můžu si tedy platit ubytování,“ říká hrdě Nataša, která by práci, navíc v oboru, bez pomoci hledala jen těžko. Když se ptám pana Popeláka, jak se mu něco takového povedlo, jen krčí rameny, že už si nepamatuje, kudy to vlastně šlo, že se jen vyptávali a nakonec se práce našla.

Podobnou výhodu mají i lidé, kteří v Česku někoho znali nebo tu měli příbuzné. To je i případ dvaašedesátileté Vlasty, která před válkou utekla ke své dceři. Ta uměla česky, měla zde mnoho přátel, a mamince tak snadno zprostředkovala uklízení po domácnostech a hlídání dětí. Není to sice stálá práce, ale Vlasta má dobré zkušenosti z rodin, pro které pracuje a její čeština je dnes, po dvou letech, velmi slušná. „Bydlím u dcery, takže jen přispívám na nájem a můžu si ukládat peníze stranou nebo koupit vnukům něco hezkého,“ přibližuje Vlasta svou ekonomickou situaci.

V tomto kontextu se ukazuje jako nefunkční nový systém udělování dočasné ochrany, kdy se musí všichni, kdo o ni chtějí žádat, dostavit do Ostravy, kde jim vylosují místo pobytu. Lidi, kteří mají v Česku nějaké kontakty a rádi by se dostali do města, kde jsou jejich přátelé nebo příbuzní, tak dostanou umístěnku klidně na druhém konci republiky. To chybějící sociální kapitál rozhodně neposiluje.

Autorka je redaktorka Alarmu.

Text vyšel s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

Čtěte dále