„Vysoké školy se propadají hlouběji a hlouběji,“ bijí na poplach akademici z filozofických fakult

Do pražských ulic opět vyšli demonstrovat akademici. Jejich požadavky se nezměnily: chtějí důstojné pracovní podmínky a kvalitní vysoké školy.

Okolo čtyř set akademiků a akademiček pochodovalo v pondělí 3. června Prahou z náměstí Jana Palacha k ministerstvu školství, včetně lídra kandidátky SOCDEM Lubomír Zaorálka a lídryně Zelených Johanny Nejedlové. Akce zorganizovaná iniciativou Hodina pravdy chtěla dát najevo silný nesouhlas s dlouhodobým podfinancováním českého vysokého školství. S tímto stavem, který vznikl během posledních patnácti let, vláda nic nedělá, přestože si vytkla vzdělání jako svoji prioritu a ve vládě sedí hned dva bývalí rektoři. Jednalo se o první veřejnou akci Hodiny pravdy od stávky 17. října minulého roku.

Vzdělání priorita, peníze populismus

Přístup části vládní koalice k financování vysokých škol a školství obecně nedávno vystihla předsedkyně sněmovny za TOP 09 Markéta Pekarová Adamová. Návrh ministra školství za STAN Mikuláše Beka přidat šest miliard na sektor školství označila za populismus. „Tento populistický přístup tu byl za minulé vlády a my se mu v Topce chceme obloukem vyhnout,“ řekla. „V předvolebních kampaních se všichni shodli na tom, že vzdělávání je priorita. Čekali jsme rok a půl a na nic z toho nepřišlo,“ popsal zklamání ze současné vlády docent Pavel Šaradín z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Hodina pravdy je první velká akademická iniciativa bojující za zlepšení pracovních podmínek na univerzitách po roce 1989.

Vysoké školy by podle Bekova návrhu měly získat šest miliard korun navíc. Samotné vysoké školy požadují deset miliard, které jim mají pomoct zabránit tomu nejhoršímu podfinancování. Dlouhodobě pak usilují o fixaci podílu z HDP. „To by pomohlo dostat se v následujících letech na úroveň jiných evropských zemí, jako je třeba Polsko nebo pobaltské země, za kterými Česko zaostává,“ uvedl minulý rok pro Český rozhlas předseda Rady vysokých škol Milan Pospíšil. Ačkoli se finanční problémy týkají široké škály oborů, nejviditelněji se projevují na filozofických a humanitních fakultách.

Na naprosto neuspokojivý stav upozorňuje už více než rok právě iniciativa Hodina pravdy. Ignorování ze strany státu pak Hodinu pravdy přimělo k veřejné demonstraci a k vyhlášení jednodenní stávky na podzim minulého roku. Obě veřejné akce této iniciativy byly výrazné, obou akcí se zúčastnilo okolo tisíce lidí a přitáhly potřebnou mediální pozornost. Akademičtí i neakademičtí zaměstnanci filozofických a dalších humanitních fakult tehdy upozornili na fakt, že z jejich platů se jednoduše nedá vyžít. Druhé a třetí úvazky, které si musí akademici brát, pokud nemají v záloze dědictví nebo jiný „bonus“, pak znamenají přepracování, vyhoření a nedostatek času na výzkum, výuku a studentstvo. Ještě fatálnější situace je pro doktorandy a doktorandky.

Přesto minulý rok označil ministr Mikuláš Bek požadavky Hodiny pravdy a vysokých škol za „nerealistické očekávání“. Připustil pouze dodatečnou miliardu, ze které se nakonec stalo pouhých 800 milionů korun.

Ministrova otočka

Přestože ještě před pár měsíci ministr Bek protestující akademiky a jejich požadavky veřejně dehonestoval, když například prohlásil, že „platy některým akademikům můžou závidět i někteří mistři nebo poslanci“, poslední týdny bojuje za navýšení peněz pro české vysoké školství. Zároveň však sám mírní návrhy protestujících akademiků.

Za této situace svolala Hodina pravdy na pondělí demonstraci pojmenovanou Kolaps systému. Na náměstí Jana Palacha promluvili řečníci nejen z humanitních a filozofických fakult, ale i zástupci z fakulty medicíny nebo technických fakult. Všichni zdůraznili potřebu zlepšit financování školství. Jan Trnka z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy například vyjádřil obavu, že „ve zdravotnictví si naši pedagogové často mohou vydělat několikanásobek toho, co vydělají na univerzitě, a tím pádem nám můžou chybět kvalifikovaní lidé, kteří by vychovávali budoucí lékaře a lékařky. Hlavním problémem vysokého školství není nízká efektivita, ať už to znamená cokoliv, hlavním problémem je podfinancování“.

„Ve shodě s Radou vysokých škol i Českou konferencí rektorů dlouhodobě upozorňujeme na kritické podfinancování vysokých škol, které momentálně přesahuje částku deset miliard korun ročně a stále se prohlubuje. Za zcela nepřijatelnou považujeme mzdovou situaci zaměstnanců mnoha pracovišť a fakult, která ze značné části nedosahuje ani k úrovni, jež je považována za elementárně důstojnou,“ uvedla na podporu akce Asociace děkanů filozofických fakult.

„Tlak na výkon, stres a úzkosti jsou společní jmenovatelé českého vysokého školství. Podle výzkumů čtyři z deseti akademiků a výzkumníků čelí vyhoření,“ připomenul Patrik Čermák z Ústavu aplikované fyziky a matematiky Fakulty chemicko-technologické v Pardubicích. „Svoji práci děláme s láskou, ale každý vztah má své hranice,“ dodal pedagog a připomněl také důležitost finanční jistoty v jakékoliv práci a v životě všech, tedy i akademiků a akademiček.

Nebát se ministra financí

Z Palachova náměstí se průvod vydal okolo Právnické fakulty přes Vltavu, stočil se k Úřadu vlády, u kterého se zastavil, aby zde skandoval hesla, a totéž se opakovalo, když dav procházel kolem ministerstva financí. Tady se akademikům podařilo skutečně hlasitě předat vzkaz: „Více peněz do školství!“ Pak už cesta vedla přímo před ministerstvo školství, kde požadavky demonstrujících přijala vrchní ředitelka sekce vysokého školství Radka Wildová. Ta přislíbila šest miliard z rozpočtu, zároveň ale vyšší požadavky ve svém projevu označila za nerealistické. Z davu se ozývaly výkřiky připomínající, že vláda označila vzdělání za prioritu, a přitom se podle toho nechová. Přesto na závěr akademici Wildové zatleskali a odpověděli jí skandováním: „Nebojte se Stanjury!“

Hodina pravdy je první velká akademická iniciativa bojující za zlepšení pracovních podmínek na univerzitách po roce 1989. Její vznik popsala minulý rok pro podcast Kolaps Nina Wančová z Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK: „Chtěla jsem mít jen jednu práci, jeden tým, jedny kolegy, od kterých se můžu učit a bavit se s nimi. To byla i jedna z mých motivací, proč být v tomto prostředí – je hodně pestré a je tam hodně mezigeneračních výměn. Ale pak, když jsem viděla první výplatu, řekla jsem si ajaj. A uvědomila jsem si, jak jsem si to idealizovala, když jsem si myslela, že katedry a ústavy fungují jako týmy. Bohužel to tak není. Lidé jsou přepracovaní, snaží se to nějak zvládnout… Nemáme dedikovaný institucionalizovaný prostor rozvoj, ani náš, ani oboru.“

Autor je redaktor Alarmu.

Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.

Čtěte dále