Knihou Hovězí kostky se Emil Hakl po letech vrátil k povídkové tvorbě. S jedním z nejoceňovanějších českých prozaiků jsme hovořili o psaní, čtení a revoluci.
Při čtení Hovězích kostek jsem si nejprve říkal, že se vracíte po letech nejen k povídkám, ale i ke kvalitě Konce světa. A pak mi došlo, že je tam těch souvislostí víc. V Konci světa je povídka Jedno odpoledne, v Hovězích kostkách zase Ztracené odpoledne, v Konci světa jsou Zlaté časy, v Hovězích kostkách zas Miliónový časy…
Asi se polovědomě vracím ke kořenům, částečně zapomínám, případně se opakuju. Do jisté míry jde o vědomé navázání na skutečnosti v čase, o takový po letech už trochu ucajdaný refrén. Jenže lidi nečtou, případně čtou nepozorně, většinou si přečtené nepamatují, takže je to jen jakýsi privátní l’art pour l’art.
A to jsem nezmínil ještě putovní historku o tom, jak jeden hoch v opilosti omylem udělá dobře nikoliv sobě, nýbrž chlápkovi, co chrní vedle něj. Tu už jsem četl nejen u vás, ale i u Václava Kahudy.
Tak to je od Václava zlodějna, to se stalo mně. No, má to svoji logiku, s Kahudou jsme proseděli, prochodili a hlavně prožvanili spoustu let. Když tu historku uchopí on, není to už naštěstí ona, poněvadž ji převypráví svým kreativně specifickým způsobem. Tyhle putovní historky jsou jako chřipka, vracejí se mnohdy s takovou úporností, že všichni padají nudou pod stůl, jenom vyprávějící si toho často nevšimne.
V poslední době se možná rozmáhá i psaní o konkrétních lidech z okolí. A dozajista potom jakási sebestředná podrážděnost těch, o nichž se píše. Nezdá se vám?
To tady bylo vždy. Už Bondy s Boudníkem se rozčilovali na Hrabala, v jak bizarně zdeformované podobě je podal. Zaznamenáníhodné je, že většina lidí se cítí pozoruhodným způsobem dotčena, když se octnou v cizím textu. Přitom dneska všichni o sobě na faceboocích a twitterech říkají první poslední – úplně nestoudně nabízejí svůj soukromý život.
Ale možná v tom to právě je, že si to režírují sami, kdežto tady to najednou nemají ve své moci. Pak je samozřejmě rozdíl, jestli je autor nemilosrdný, nebo takzvaně laskavý. To „laskavý“ nemyslím nijak špatně. Třeba takový Petr Šabach, kterého rád čtu, podle mě nejen že nechce ublížit, ale ani by svým psaním ublížit nedokázal.
A jak působí na vás, když se poznáte v knize někoho druhého?
Mně se to tak často nestává. A když, rychle se zpotím, rychle se utřu a čtu dál. Ale ten náraz jinak zformulované skutečnosti, která se vás osobně týkánetýká, a přitom ji nemůžete ovlivnit, se opravdu dostaví. Udělá něco s tepem a přinejmenším se člověku lehce opotí horní ret. Jste u toho, jak vás vidí druhý. Připadá vám, že z vás udělal karikaturu. Ale co když taková karikatura fakt jste?
Jste teď úspěšný a oceňovaný autor, nicméně třeba Konec světa se už nedá koupit a nechystá se ani dotisk.
To asi proto, že pisálek je zajímavý, leda když něco vydává letos nebo dostane nějakou cenu, zbytek jde k ledu. Co bylo, už nikoho nezajímá.
Není to i tím, že povídky nejsou u nakladatelů vítaným artiklem?
Možná. Povídkový útvar je mi nejmilejší, takže mám smůlu. Přitom jsou autoři, kteří obcovali hlavně s povídkou a dodnes jim povídky jiných autorů nesahají po kolena – Zábrana, Carver, Babel, Šukšin, Borges. Z těch současných to pak je Malijevský a Linhart. Psát společensky závažné romány je dnes všeobecná porucha a z mnoha textů je cítit, že vznikly jenom proto, že nakladatel chce román. Proto se taky povídky moc nepřekládají.
Ale ostatní vaše knihy teď docela ano, jestli se nepletu?
Ano, překládají – do němčiny, severských jazyků, holandštiny, španělštiny, italštiny, nějaké drobínky jsou v angličtině a různých balkánských a pobaltských jazycích. S tím je vždy spojena účast na různých veletrzích – nejdřív se čte v překladu, většinou sám překladatel ve skvělém přednesu, všichni se smějí jeho vybroušené dikci, potom to já přelouskám česky, čemuž stejně nikdo nerozumí. Celá paráda spočívá v tom, že vidí a slyší člověka, který píše knížky. Taková literární zoo, kde rád dělám šimpanze.
A těší vás, že se vydání překladu pojí vždycky aspoň s takovýmhle výletem?
Těší i netěší. Bývá to spojeno s prožitkem jakési nepatřičnosti, ale najdou se i hřejivé momenty – třeba když se vás kdosi z hlediště v rámci diskuse zeptá: Co rád jíte?
Autorská čtení vás tedy také už moc netěší?
Těší i netěší. Odmítám víc čtení než dřív, ale občas se ta radost ze zpětné vazby nečekaně vrátí, a tím pádem se tam vyplatilo jet.
Ovšem psaní samotné vás pořád ještě baví…
Baví i nebaví. Někdy mám ukrutný hlad. Člověk se nesmí po ránu moc najíst, lepší je být nalačno a najíst se až večer – jinak se psát nedá.
Před lety jste s Vladimírem Michálkem udělali filmovou adaptaci novely O rodičích a dětech. Chystáte něco dalšího?
On za prvé říká, že se na film už vykašlal. A za druhé, že poslední, co by chtěl udělat, jsou Pravidla směšného chování. A už se tím v nějaké podobě zabýval, ale teď to vypadá, že bude dělat něco jiného, takže jsme v oblíbené tuzemské ásaně Nikdo nic neví.
Ještě se musím vrátit k Václavu Kahudovi a jeho novému románu Vítr, tma, přítomnost. Při porovnání s vaší Skutečnou událostí by se snad dalo říct, že vás ta současná společenská situace štve, ale každého diametrálně odlišně…
Jeho štve intenzivněji a s láskou se jí zaobírá, je analytická povaha, takže si zatěžuje hlavu řadou neblahých jmen a souvislostí, které pak dává dohromady. Já jsem v tomhle smyslu jednodušší, mně to přijde jako už dávno definované téma. Co železná opona, co před ní, co po ní, kdo byl agent, kdo ne – přičemž se stejně časem ukáže, že ano… To je archetypální situace. To tady frčí, co svět světem stojí. Přitom je to tak snadné. Když si tak proberu novináře, co jsem znal – kdo nebyl?
Takže ani žádnou chvilkovou euforii jste tenkrát během sametové revoluce nezažíval?
Ne. Na druhé straně mě to ale ani nijak neranilo. Chodil jsem, přiznávám, na demonstrace, protože člověku se poštěstí koupat se v davu jednou dvakrát za život. Jistě jsem byl tehdy o hodně naivnější a mnoho kamarádů mi pomohlo otevřít oči, ale radost jsem měl fakt jenom z toho, že je tolik lidí v ulicích. Příčina byla zřejmá – bylo to tak či onak zinscenované. Kdo by jen tak předal moc dohodou? To je politický nesmysl, to se nestává, leda po opravdu krvavé revoluci.
A změnila sametová revoluce výrazně váš život?
Ani ne. Normální lidé si akorát najednou mohli vybrat větší škálu osudů. Ovšem s tím novým rozdílem, že se nedočkají důchodu, který by se dal nazvat slušným.
Vy už přemýšlíte tímhle směrem?
Vůbec ne. To bych musel dělat na dráze, aby mi stát dal důchod. To byla velká chyba, že jsem nešel na jeřábníka nebo na dráhu.
Na dráze ale skončila taky řada sebevrahů. Je podle vás současná situace zralá na další revoluci?
Naprosto ne. Kdo by ji totiž dělal? Revoluce potřebuje víceméně intelektuální zázemí, víceméně věrohodný vůdčí aparát a hlavně davy na kost odhodlaných lidí. Pár idyliků, pár psychopatů a pár čistých srdcí by se asi našlo, ale těm stačí upšoukané demonstrace.
Nicméně něčím vás přítomnost asi štve, když jste Skutečnou událost napsal?
Pracuje se zkrátka s tím, co je, a nic lepšího než tenhle zlodějský hnojník po ruce není. Nůžky jsou tak rozevřené, že stovky lidí už nemají, jak si pohoršit. Exekucemi prošla asi čtvrtina českého obyvatelstva, stal se z nich státem schválený podnikatelský obor. Jde o jeden z příznaků toho, že se stát rozpadl, že už vlastně neexistuje.
Rozhovor byl publikován v A2 č. 17/2014.