„Byl to trezorový film, byl zakázaný a získal velký ohlas až v devadesátých letech,“ říká Kamil Fila o filmu Svatba jako řemen, který satirizuje někdejší policii i socialistický „prostý lid“ a potažmo režim. Znásilnění tedy není jeho hlavním tématem, ačkoliv dějová zápletka se týká obvinění několika mladých mužů – včetně ženicha jedoucího na svatbu – ze sexuálního násilí. „Hrdinka je opakovaně dotazována, jestli si to nevymyslela nebo jestli se jí to nelíbilo,“ upřesňuje Fila a Klíčová dodává, že je vyzývána, aby všem okolo „tím svým znásilněním nekazila život“. Legendární komedie tak celkem jasně signalizuje, koho byla česká společnost připravená bránit. „Pamatuju si, že moje matka po tomto filmu prohlásila, že by znásilnění nikdy nešla nahlásit,“ vzpomíná Fila.
Podcast pokračuje debatou o dvou dalších filmech ze šedesátých let, které se zabývaly znásilněním – Studu Ladislava Helgeho a Panenství a kriminál Václava Lohniského. Normalizace se o téma příliš nezajímala a uchopila je až Věra Chytilová v roce 1997 filmem Pasti pasti pastičky. „Viděl jsem je v kině a byl jsem z toho zmatený, protože Chytilová nemá ve filmech jednoduché dějové oblouky, je to fragmentární, divoké, všichni se tam chovají hystericky, neplyne z toho ponaučení, je z toho cítit deziluze. Zároveň to byla kritika kapitalismu,“ rekapituluje Kamil Fila proč snímek, jehož si oba publicisti cení, tehdejší kritika strhala. „Dobře ukazuje na společenskou hierarchii,“ myslí si Eva Klíčová. „Je to výborný, myšlenkově ucelený film. Chytilová přesně věděla, co chce říct, a povedlo se jí to.“
Jiný film na téma znásilnění se v devadesátých letech neobjevil, vztahy mezi muži a ženami ale byly tehdejší kinematografií tematizovány poměrně často. „Devadesátkové filmy ukazují boj o moc, válku pohlaví, vztahy jsou prostorem legitimní toxicity, jsou ukázané jako neoliberální soutěž nabídky a poptávky. Empatie, vstřícnost nebo hlubší cit v nich nejsou vidět, spíš večírky, nevěry, přebírání partnerů. Svůdce vždycky přemůže partnera a má pak navrch,“ říká Eva Klíčová. „Jediným možným prostředkem emancipace bylo vítězství v tomto boji. Pro ženy byla jediná možnost vyhrát to svůdností,“ dodává Fila.
Přes televizní filmy v nultých letech se dostáváme k desátým letům, kdy vzniká vůbec nejlehkovážnější komedie o znásilnění, Padesátka v režii Vojtěcha Kotka, a také Bastardi Tomáše Magnuska, kteří se vymykají všem kategoriím. Následně se diskuse dostáváme k filmu Terezy Nvotové Špína z roku 2017. „V tomto snímku je výborně popsané trauma hrdinky a zásadně se odlišuje od těch převážně mužských interpretací znásilnění zobrazením vztahu hrdinky a její kamarádky jako autonomních bytostí,“ říká Eva Klíčová.
Naopak o webseriálu Pět let, který sklidil řadu pochvalných recenzí a vyhrál cenu za nejlepší webseriál na festivalu Serial Killer mají oba publicisté pochybnosti. Podle Klíčové se „snaží znásilnění ukázat empatičtějším způsobem, než je zvykem, ale nabaluje na sebe celou řadu společenských stereotypů“.