Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
„Resilience se překládá jako odolnost, co zní tvrdě, ale ve skutečnosti se jedná spíše o pružnost tváří v tvář šokům. Resilience má tři složky: perzistenci, adaptaci a transformaci. Znamená to, že pokud chce systém jako společnost a její životní prostředí přežít krizi, musí nějaké šoky umět zvládnout a vydržet je. Také se ale musí umět změnám přizpůsobit anebo se částečně transformovat. Mistrovství je pak v tom poznat, co je třeba zachovat a co změnit, abychom mohli žít v nových podmínkách dál. A proto je důležité si uvědomovat si, že být odolný neznamená být tvrdý a všechno vydržet, ale spíše chytře vyhodnocovat, co je potřeba změnit,“ vysvětluje Anna Bromová z Ústavu výzkumu globální změny AVČR a Národního institutu SYRI, která se zabývá výzkumem sociálně-ekologicke resilience, koncept sociálně-ekologické resilience, který bychom si měli osvojit, abychom dokázali čelit změnám klimatu.
Jak se vlastně Česku daří adaptovat na změnu klimatu? Jak se připravují města, jak přistupujeme k vodě v krajině, co děláme proti povodním a jak se staráme o to, abychom tu v dalších generacích měli lesy?
Co mohou dělat města?
„Když mluvíme o adaptaci na klimatickou krizi, můžeme ji vnímat užším způsobem, kdy jde čistě jen o adaptaci čili přizpůsobení se, anebo širším pohledem, kdy do toho zahrnujeme i ta opatření, která vedou ke snižování emisí, čili mitigaci klimatické změny,“ říká na úvod rozhovoru Martin Ander, vedoucí programů adaptace na změnu klimatu z Nadace Partnerství. Opatření, která lze při adaptaci dělat ve městech, se týkají na jedné straně budov a na straně druhé veřejného prostoru.
Musíme si uvědomit, že ochranou lesa nechráníme jen datla, který tam bydlí, ale že význam lesa je především v jeho ekosystémové službě.
V budovách se kromě energetických opatření, zateplení, výměny zdrojů tepla a většího využívání obnovitelných zdrojů řeší ještě druhá adaptační část, která se věnuje zejména vodě. Dešťová voda se dá zadržovat na střechách budov, nebo se dá svádět do akumulačních nádrží, ze kterých se využije buď na splachování, nebo na zalévání okolí budovy.
Další opatření směřují proti přehřívání budov, aby vysoké teploty nebyly i uvnitř. „Jako v zimě nechceme, aby nám do domu šla zima, tak v létě nechceme, aby nám tam lezlo vedro. V chlazení budov ale česká praxe není dostatečně dobrá a řeší se často pouze klimatizací, která má obrovskou spotřebu elektřiny. To by se v létě sice dalo řešit přebytky solární elektřiny, ale pořád je to problém, protože vypouštěné teplo zbytečně přehřívá okolní veřejný prostor. Vhodnější jsou řešení založená na vnějším stínění a dobré izolaci,“ vysvětluje Ander.
Povědomí o tom, co bychom měli dělat, máme
Co se veřejného prostoru týká, vyzdvihuje Ander veškeré formy zeleně, které poskytují kvalitní stín, dokážou chladit a stahují teplo z veřejného prostoru. „Pokud je ale velké sucho, pak rostliny nechladí, protože nemají bez vody z čeho brát,“ upozorňuje Ander. Kvalitní stín však stromy poskytují i ve vedrech.
V Česku jsme v tuto chvíli ve fázi, kdy ve většině měst vědí, že by se tato opatření měli dělat, vědí, jaký je význam zeleně, ale pořád se z toho nestala běžná praxe. „Města se liší v tom, jestli se v nich našel kritický počet lidí na to, aby řekli, že takhle to dál nejde a musí se to dělat jinak, nebo tam holt převáží síla zvyku,“ říká Ander, podle kterého se nedá říct, že by některá města všechno dělala do puntíku dobře, zatímco jiná nedělala nic. V některých městech se ale daří jistá opatření dělat systematicky. Praze se daří v péči o stromy, má na to systém, má plán a vzdělané lidi, kteří umějí o stromy pečovat. Ale na druhou stranu není v Praze systémově vyřešeno, aby šla voda z veřejných prostranství do zásaků a dešťových záhonů.
„Na to zas mají dobrou metodiku v Uherském Brodě, kde se tímto zabývají už delší dobu, a když dělají úpravy chodníků nebo ulice, svádějí vodu do zelených pásů, nebo akumulačních nádrží, aby neodtekla do kanalizace. Na jedné velké sídlištní škole veškerou vodu ze střechy svedli do zásaku nebo akumulačních nádrží a používají ji k zavlažování zeleně. A takhle se to snaží dělat všude,“ popisuje Ander příklad dobré praxe. V Brně je podle něj zase dobrá podpora zelených střech. „V tuto chvíli už byly dokončeny stovky projektů, které město podpořilo, ale zase kdybychom se podívali, jak se systémově řeší zasakování vody, která spadne na ulici, tak to nefunguje dobře. Záleží hodně na starostech jednotlivých městských částí a městské správě komunikací,“ vysvětluje.
Lepší být městem v bohatších regionech
Stát může podle Andera dávat podporu v oblasti vzdělávání, pomáhat šířit dobrou praxi, může nabídnout efektivní dotační programy, ale není přímo zodpovědný za to, že se ji všude povede naplnit. To je podle něj plně v kompetenci samospráv. Obce mohou tímto způsobem ovládat vlastní budovy a veřejné plochy, ale velká část majetku často nepatří obci. „Standardy u nově stavěných budov sice říkají, že vodu musíte likvidovat na vlastním pozemku, neměli byste ji pouštět do veřejné jednotné kanalizace. Ale ne všude to kontrolují,“ říká odborník, který upozorňuje na to, že i ve městě by se měla voda zadržovat. „Voda zmizí, odteče a pak všichni nadávají, že je sucho. Mluvil jsem o tom s lidmi z brněnských vodáren a ti mi potvrdili, že jsou části města, kde odteče devadesát procent srážek, což je obrovské číslo. Ideál by byl, kdyby to bylo tak třicet procent a zbytek by se podařilo zasáknout nebo zachytit,“ přibližuje Ander nedostatečnou snahu o zadržování vody.
Nejméně se pak na změnu klimatu podle jeho zkušeností adaptují města ve strukturálně znevýhodněných regionech, jako je například Karlovarský kraj. Pro místní politiky to zatím není výrazné téma. „Tak se dějí i takové věci, že se kácejí stromy kvůli parkování, přitom první místa na parkovištích, která jsou obsazená, jsou právě ta pod stromy, nikdo nechce lézt do rozpáleného auta. Ve strukturálně znevýhodněných regionech je to ale těžké, protože mají jiné starosti a toto je pořád ještě vnímáno jako problém druhého řádu,“ uzavírá Ander.
Pole, půda a voda
Podle experta na zemědělství z Hnutí Duha Martina Rexy je jednou z důležitých oblastí resilience péče o půdu. „Je potřeba napravit stav půdy, která je po intenzivním hospodaření poškozená, aby se do ní vracela organická hmota a aby se zlepšovala struktura půdy, která je pak schopná zadržovat vodu,“ říká Rexa. Čím je totiž půda v lepším stavu, tím víc je schopná vodu zadržet. „Je tedy potřeba na poli nechávat zbytky plodin po sklizni, střídat plodiny, dávat do půdy kompost či kravský hnůj nebo pěstovat meziplodiny, které se tam zaorají. Pak je schopna lépe odolávat suchům,“ vysvětluje expert. Potřebné je dle něho také podporovat a rozvíjet ekologické zemědělství a další šetrnější přístupy.
Jinou oblastí adaptace na klimatickou změnu je podoba krajiny. „Víme, že klimatická změna bude zvyšovat riziko eroze, a to jak vodní, tak větrné. Půda je k erozi náchylnější zejména v intenzivně obhospodařovaných místech. Je tedy potřeba, aby vznikaly struktury, které rozdělují velká pole. Ideální jsou samozřejmě malá pole rozdělená mezemi, které brání vodě, aby odnesla půdu. Podobná opatření je třeba dělat i kvůli větru, je potřeba stavět bariéry a větrolamy, protože jinak vítr vysušuje půdu a odnáší ji. Když půda navíc není v dobrém stavu, jde to opravdu rychle. Tato krajinná struktura pak má další benefity v podpoře biodiverzity, která neustále ubývá, ztrácejí se totiž opylovači a jiné organismy,“ vypočítává Martin Rexa opatření, která je potřeba dělat. O tomto tématu jsme publikovali samostatnou reportáž Udržet vodu v krajině. Závod s časem, ve kterém Česko zrovna nepospíchá.
K tomu, abychom mohli účinně zadržovat vodu v krajině, je potřeba mít hotové komplexní pozemkové úpravy. „Je to silný nástroj, ale probíhají pomalu. Je to oblast, ve které musíme zasahovat do majetkových práv občanů, proto je obtížné cokoliv prosadit,“ říká Adam Voldán, pojistný matematik a vedoucí pracovní skupiny Mojžíš 2. Když se v současné době dělají pozemkové úpravy, je to pro vlastníky půdy nevýhodné. „Máte něco, co je klasifikováno jako orná půda a je to zdaněné násobně méně, než když je to klasifikované jako ostatní plocha, na které by byl například remízek nebo strouha nebo lesík. Každý vlastník, který by souhlasil s tím, že tam nechá udělat nějaký krajinný prvek, by platil snad i dvacetkrát více na daních,“ vysvětluje Voldán paradox, který znevýhodňuje ty, kdo by chtěli přispívat k tomu, aby krajina byla odolnější proti změně klimatu. „Nyní existuje iniciativa kolem poslance Farského, která se snaží o to, aby se to změnilo,“ dodává pojistný matematik.
Odložená opatření
I podle Rexy Česko nepostupuje dostatečně rychle, naopak spíš některá opatření odkládá. „Teď se například o rok odkládají nová pravidla proti půdní erozi. Navrženo je také rozvolnění motivace k tomu vytvářet zde různé plochy pro přírodu, nejen pro krajinné prvky, ale třeba i pro to nechat ležet půdu ladem, což může pomoci jejímu zlepšení,“ upozorňuje na neblahé odkládání opatření, o nichž víme, že jsou potřeba.
Koncem roku 2022 schválila vláda strategický plán v rámci evropských zemědělských dotací. „První dva roky implementace jsou ve znamení všemožných výjimek a odkládání buď na evropské, nebo národní úrovni. Souvisí to hodně s tím, jak teď protestují zemědělci v Evropě. Evropská komise reaguje tak, že první, co obětuje, jsou environmentální požadavky.“ Odkládání environmentálních požadavků ale problémy zemědělců nevyřeší. „Rozvolňování pravidel nezajistí důstojné podmínky ani platy zemědělců nebo dovoz potravin z Latinské Ameriky. Naopak se tím odkládá adaptace krajiny na klimatické extrémy, které už nyní negativně zemědělství ovlivňují.“
Motivace vytvářet krajinné prvky je nízká, existují sice nějaké dotace, ale zemědělci je nevyužívají, protože k tomu nemají důvod a ani se jim to nevyplatí. „Takže to dělají osvícené obce nebo osvícení zemědělci, ale plošně se to nedaří dostatečně rychle. A to samé platí pro opatření v půdě. V tomto jsme zklamaní ze současné vlády. Slibovali jsme si od ní víc na základě závazků, které má v programovém prohlášení vlády. Ohledně zemědělské krajiny byly lepší, než mělo například ANO,“ popisuje expert zklamání odborníků.
Na druhou stranu je potřeba chápat, že české zemědělství je propojené s evropským. „Když se na evropské úrovni udělá výjimka, těžko čeští politici obhájí, že ji oni tady neudělí, protože by české zemědělce znevýhodnili vůči těm evropským, je to začarovaný a politicky zneužívaný kruh,“ vysvětluje Rexa. Paradoxní pak je, že Evropská komise odůvodňuje rozvolňování mimo jiné tím, že loni byly v některých státech jižní Evropy sucha, požáry a povodně, a proto chce zemědělcům postiženým přírodními katastrofami situaci ulehčit.
Adaptace na klimatickou změnu má probíhat i změnou skladby pěstovaných plodin. „Budou se více pěstovat teplomilnější plodiny a zároveň bude potřeba šlechtit plodiny, které budou odolnější vůči suchu. Také se sem budou šířit různí škůdci, na které není současná krajina zvyklá,“ upozorňuje Rexa.
Počítat s povodněmi
„Na schůzce na ministerstvu životního prostředí ohledně strategického dokumentu Koncepce ochrany před následky sucha jsme upozorňovali na to, jak se v Česku nakládá s údolními nivami, kde byly v minulosti povodně a které jsou vyjímány ze záplavových území díky různým stavebním úpravám. Výsledkem toho je, že v údolních nivách probíhá výstavba. To je špatné nejen pro pojišťovny, protože potom musí platit škody, ale také pro přírodu, protože se tam budují protipovodňové zábrany a voda se nemá kam přirozeně rozlévat a nezadržuje se v krajině. To je perfektní příklad toho, jak to v Česku probíhá. Oni se mi tak trochu smáli a řekli, že se snaží o ochranu povodí a že na ministerstvu to vědí, ale společnost má pořád očekávání, že to bude jednoduché. Tím se vytváří tlak na to, aby si lidé mohli levně koupit parcelu. Dokud bude dost lidí, kteří si ji budou chtít levně koupit a další, kteří ji budou chtít prodávat, budou se ta opatření obcházet. Ministr to sice ví, ale ten, kdo zakáže výstavbu v nivách, bude politicky mrtvý. To je důvod, proč to nikdo neudělá. Pořád tu jsou populističtí politici, kteří slibují nesplnitelné, a lidé to chtějí slyšet, a proto je volí,“ vysvětluje pojistný matematik Adam Voldán, proč je v Česku některá opatření těžké zavést do praxe.
Nevycházet z historických dat
Bavili jsme se i o klimatických scénářích a plánování zásob vody. „My v pojišťovnách děláme modely, ve kterých jako pojistní matematici modelujeme rizika v rámci klimatických scénářů. A nesmíme se ohlížet na historická data, protože náš pojistný dozor chce, abychom z hlediska přírodních katastrof brali v úvahu, jak se do škod propíšou klimatické změny. Zatímco vodohospodáři pro schvalování vodních nádrží ještě donedávna používali meteorologické scénáře od roku 1960 do roku 2000. To vám ale dává úplně jiný odpar, tudíž celá vodní bilance nádrže vychází jinak,“ říká Voldán, kterého jako matematika zajímá, jak je to spočítané, když čte v novinách, že Želivka postačuje. „Ujistili mě, že to uvažují. Scénář je totiž takový, že se na Želivku napojí celé střední Čechy. To budou dva miliony obyvatel. I ze současných scénářů vyplývá, že pokud přijdou dva suché roky, jako byl rok 2018, byl by to problém. Znamenalo by to omezování v odběru vody. Je to problém, o kterém se ví, vodohospodáři o něm i trochu mluví, ale ne dost nahlas. Je otázka, jak to řešit,“ přibližuje matematik úskalí předpovídání budoucích trendů.
Lidé z ministerstva zemědělství si tento problém uvědomují a chtějí ho řešit novými přehradami, ekologové zase prosazují zadržování vody v celé ploše krajiny. Přestože obě skupiny velmi dobře chápou význam klimatické změny a obrovské riziko sucha, na řešení se neshodnou. „Zadržování vody v krajině povede k dostupnosti vody všude; voda ale bude ve větší ploše, a tím se jí nutně více odpaří, než kdyby byla kumulována v hluboké vodní nádrži s malým povrchem. Navíc rezervoár spodních vod se bude plnit mnohem pomaleji, než bychom plnili hlubokou vodní nádrž – to jsou argumenty pro přehradu. Opačným argumentem je jednoduchá otázka: Kolik vody se zachytí v přehradě na Sahaře? Pokud nebudeme zadržovat vodu v krajině, ubude nám vegetace, krajina se přehřeje a pravděpodobně výrazně klesne vydatnost srážek. Kde je pravda, je těžké posoudit,“ říká pojistný matematik.
Odolné lesy a myslivecký zákon
„Dalším tématem pro nás jako pojišťováky je obnova lesa. Les zadrží ještě více vody než zemědělská krajina, potřebujeme tedy odolné a různorodé lesy. Ale jejich obnova vázne i díky přemnožené zvěři. Není přitom shoda mezi myslivci a lesníky, jak moc je zvěř přemnožená a jestli je to skutečně plošný problém,“ vysvětluje Voldán. Proto se teď na podzim vyjádřili se svou skupinou k mysliveckému zákonu a snažili se podporovat zájmy vlastníků a důslednější regulace zvěře.
„V našich datech o škodách jsme zjistili, že jen mezi lety 2010 a 2022 pětkrát vzrostla četnost nehod se zvěří, což absolutně nekoresponduje s nárůstem počtu automobilů. Na našich datech jsme vyvrátili tvrzení myslivců, že situace je celkově v pořádku a zvěř je přemnožená jen lokálně. Nechci, aby to vyznělo proti myslivcům. Myslím si, že všem jde o les, ale myslivci jedou v zajeté praxi. Jenže už jich není 120 tisíc, ale jen necelých 60 tisíc a je otázkou, jak moc jsou ti zbylí aktivní. Průměrný věk myslivce rychle roste, ale mezi sebe neradi někoho pouští,“ vysvětluje pojistný matematik.
„Myslivost se navíc dědí z otce na syna, všichni jsou velmi konzervativní, jenže situace se rychle mění a populační modely obecně jsou prostě exponenciální. Proto věříme, že je třeba změna mysliveckého zákona a posílení práv vlastníků, umožnit větší otevřenost spolků a více lovců. Zvěř působí extrémní škody v řádech miliard korun ročně – jde o škody v lesích, v zemědělství, v dopravě – ty umíme snadno vyčíslit. A pak jsou škody ve vodohospodářství – ty ani vyčíslit neumíme. Jak se projeví kůrovcová kalamita na Vysočině ve vydatnosti pramenů a kvalitě vody v Želivce? Bylo by tornádo na Moravě, kdyby tam nebyly obrovské bezlesé lány? A jsme zpět u toho – musíme si uvědomit, že ochranou lesa nechráníme jen datla, který tam bydlí, ale že význam lesa je především v jeho ekosystémové službě, že je třeba vnímat les jako jeden velký organický celek. Díky tomuto celku máme například kvalitní a vydatnou vodu z Vysočiny nebo oporu před povodněmi a vůbec extrémními jevy počasí. S klimatickou změnou bude pestrost lesů jedním z klíčových prvků, jak se na změny adaptovat.“
Jak ochránit lesy
Z hlediska adaptace lesů na změnu klimatu je podle Jaromíra Bláhy, experta na ochranu lesů a divoké přírody, potřeba jít dvěma cestami. Za prvé rozšířit území lesů ponechaných samovolnému vývoji, kde se nebude hospodařit a které se budou adaptovat v měnících se podmínkách bez toho, že by to člověk řídil. „To proto, abychom věděli, jak se přírodní ekosystémy mění v reakci na změny klimatu. A z toho abychom potom odvozovali opatření pro hospodářské lesy. Jinak totiž nebudeme vědět, jaká by měla být. Žádný inženýr dnes nevyprojektuje skutečnou reakci lesů na klimatickou změnu. Proto potřebujeme vzorky, abychom viděli, jak to probíhá v lesích samovolně, a z toho se potom učili a přenášeli to do hospodářských lesů,“ vysvětluje Bláha jednu z priorit, které bychom se měli držet, pokud chceme na našem území lesy do budoucna zachovat.
Druhá linie pak tkví v tom, že tam, kde se hospodaří, budeme zvyšovat odolnost lesů vůči předpokládaným klimatickým změnám. „My nevíme, do jaké míry se uplatní, to bude informace, kterou dostaneme z území, kde budeme mít divočinu, ale víme, že čím bude les druhově pestřejší, tím větší máme šance. Pokud některý druh vypadne, jako nám vypadl v nižších a středních polohách smrk, zůstane alespoň část stromů stát. Když klimatická změna postihne monokulturu, jde celý les do háje. Když postihne jeden nebo dva druhy z deseti, tak tam těch dalších osm druhů stromů zůstane živých,“ vysvětluje expert.
Kromě toho Bláha upozorňuje na to, že by stromy ani v hospodářských lesích neměly vyrůstat z umělých výsadeb, ale ze semínek. „Když vyrůstají ze semínek, tak se v konkurenci ostatních stromků vyselektuje ten nejodolnější a nejlépe přizpůsobený prostředí v daných klimatických podmínkách. Čili akce jako Sázíme Česko a další celoplošné umělé výsadby na holinách jsou poměrně kontraproduktivní,“ říká expert s tím, že na holinách je lepší dát přírodě více času a nechat ji obnovit náletem dřevin ze semen, což budou nejvíce břízy a jeřáby nebo další pionýrské dřeviny. Nechat je vytvořit prostředí a pak tam vnášet druhy dřevin, které by doplnily pestrost do budoucna, a vytvořily se tak lesy rozmanité nejen druhově, ale i věkově a strukturálně. Stromy tak budou různě veliké a budou tam různé mezery nebo naopak místa s hustším lesem a každý strom bude jinak starý.
O lesích, jejich stavu a problémech, se kterými se v Česku potýkají, jsme publikovali další samostatnou reportáž Český les může mít budoucnost, pokud budeme přírodu respektovat.
A zase myslivecká lobby
Toto jsou tedy ideální přístupy k lesům v čase klimatické změny. Česko má národní akční plán adaptace na změnu klimatu, podle kterého je k tomu, aby se tyto přístupy mohly vůbec realizovat, potřeba snížit stavy přemnožené spárkaté zvěře: jelenů, srnců, daňků… Jenže silná myslivecká lobby je proti. Novela mysliveckého zákona, jež je aktuálně v meziresortním připomínkovém řízení, je i podle Bláhy navržená dobře. „Poprvé lze říct, že ministerstvo něco udělalo dobře, ale ve skutečnosti to lidé z ministerstva sabotují dál, akorát že ministr Marek Výborný se za to postavil a nenechal se obalamutit úředníky, kteří potřebné změny třicet let bojkotují. Ale i nyní má návrh několik slabin. Novela zavádí systém plánování lovu podle míry poškození lesa, ale úředníci z ministerstva vymysleli, že to bude platit až od roku 2027. Teď se tedy schválí zákon a klíčová část bude platit až za tři roky, když už Marek Výborný nebude ministrem, a oni budou mít šanci to zase zrušit nebo to ve vyhlášce nastavit špatně,“ stěžuje si expert.
„To je jedna věc, která se děje podle Národního akčního plánu adaptace na změny klimatu. Pak jsou tam další věci zanesené někdy jen v obecné rovině. Ministerstvo zemědělství připravuje novelu zákona o lesích, kam by bylo dobré potřebu změny hospodaření v lesích promítnout. Zrušit například úplně povinnost zalesnit holinu, aby se dal přírodě čas, protože jakmile se na holině objeví jakákoliv vegetace, v tu chvíli už jsou stabilizované půdoochranné a vodozádržné funkce. Klíčové je ovšem nedělat holoseč. Bylo by dobré dostat tyto věci do novely lesního zákona, místo toho ale ministerstvo dělá dva kroky zpátky. Teď je v zákoně aspoň povinnost při zalesňování holin sázet listnáče a jedle, takzvané meliorační a zpevňující dřeviny, a oni chtějí tuto povinnost vypustit. Argumentují tím, že budou vlastníky motivovat finančně, aby holiny zalesňovali těmito stromy. Ale nikdo neví, jestli na to bude dost peněz, a někteří malí vlastníci se na to vykašlou a naperou tam radši smrk, než aby složitě žádali o dotace,“ předpovídá expert. Podobně chce ministerstvo zemědělství zrušit vydání vyhlášky, která měla stanovit limity pro odvoz těžebních zbytků, aby se aspoň část živin vrátila do půdy pro další generace lesa a aby se ponechalo několik stromů na dožití a k zetlení kvůli zachování biodiverzity a tím i zvýšení odolnosti lesů.
Jestli budeme mít lesy, teprve uvidíme
Jestli budeme mít v budoucnu v Česku lesy, nedokáže podle Bláhy nikdo předpovědět. „Existuje pesimistický scénář, že lesy zmizí a budou tu jen nějaké porosty křovin, jako je to v Řecku. Anebo je možné, když se lesy budou obnovovat přirozeným způsobem a budou se měnit k pestřejší druhové skladbě s místně adaptovanými dřevinami, že se to třeba zvládne,“ nechává Bláha trochu místa pro naději.
Kromě toho je zde ještě jeden aspekt. Lesy jsou schopné ukládat uhlík a brzdit klimatickou změnu. Tento potenciál je sice řádově nižší, než kolik se dá dosáhnout tím, že přestaneme pálit uhlí, přesto není úplně zanedbatelný. Ministerstvo životního prostředí vypracovalo podle Bláhy dobrý návrh Politiky ochrany klimatu, kde se říká, že je potřeba vyčlenit část lesů, zejména těch starých listnatých, které se nevytěží. „Kdyby se vytěžily, tak se část spálí, část půjde do papíru a jen málo dřeva jde do nábytku, kde je uhlík dlouhodobě uložený. Z těžby listnatých lesů se velká část uhlíku uvolní do atmosféry, a když to navíc udělají holosečí, uvolňuje se uhlík i z půdy. V Evropě je teď koncept, kterému se říká ‚proforestation‘, v Česku to nemá ekvivalent, ale znamená to, že se odloží těžba o několik desítek let, třeba o padesát, sedmdesát let a ten uhlík neuvolníme teď, když ho akutně potřebujeme zadržet. Proti tomu stojí ale velký odpor ministerstva zemědělství a Lesů ČR,“ vysvětluje expert úskalí, na které podobná řešení často narážejí.
Klimatickou změnu už máme
„Snažím se pojišťovákům vysvětlovat, že klimatickou změnu už máme. A dávám jako příklad Šumvald, malou obec na Jesenicku, kde byla v roce 2020 obrovská blesková povodeň, škody přes půl miliardy. Tam předtím zhynul les sežraný kůrovcem a ve chvíli, kdy přišel přívalový déšť, kvůli těm holinám natekla do vesnice všechna voda najednou. Není to jen tím, že máme tepleji a jinak nám prší, ale i tím, že se skokově mění krajinné podmínky,“ vysvětluje pojistný matematik Voldán, jak se snaží o osvětu mezi pojišťováky.
V pojišťovnách nyní aktualizují povodňový model – přidávají do něj nová rizika, klimatické scénáře. „Sbíráme data od externích dodavatelů a úzce spolupracujeme se státními institucemi, například s VÚMOP nebo VÚV. Chceme dosáhnout toho, že pokud dojde k pojistné události, která je způsobená splavem ornice z pole, bude se to hlásit státnímu pozemkovému úřadu. Pokud to totiž zavinil zemědělec, měl by nést odpovědnost. Ale nechceme být pouze v roli žalobníčka, naopak, rádi bychom odstartovali diskuzi o prevenci. Například Kooperativa má již asistenční program pro obce a snaží se jim v rámci sjednání pojištění připravovat pozemkové úpravy a krajinný plán, aby obec mohla lokálním povodním předcházet,“ vysvětluje matematik.
Podle Voldána jsou zásadními aspekty adaptace výchova a osvěta. „Lidé musí chápat souvislosti, aby nenaskakovali na jednoduchá vysvětlení. Musí chápat, že ochrana životního prostředí neslouží třeba žábám, ale především lidem. A je jedno, jestli se bavíme o zaplavení vodou, dioxinech ve vzduchu nebo o rtuti v půdě,“ uzavírá.
Autorky jsou redaktorky Alarmu.
Text vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.