Jarní plán Bohuslava Sobotky – zbavit se Andreje Babiše a zároveň z něj před volbami neučinit mučedníka – nevyšel a nyní je, jak se zdá, definitivně zmařen. Od minulého čtvrtka má exministr financí, faktický šéf Agrofertu a předseda ANO na krku úředně dva paragrafy od policie, která ho viní z podvodu kolem evropské dotace na Čapí hnízdo. Hrozba až desetiletým kriminálem podnikateli a politikovi s premiérskou ambicí, bijícímu se za firemní racionalitu země a vystupujícímu proti zkorumpovaným elitám a všem zlodějským cechům, se jistě mnohým jeví jako záchrana demokracie před naakumulovanou ekonomickou, politickou a mediální mocí, před lány řepky olejky i elektronickou evidencí tržeb (EET). Je však také dost těch, kteří poslední vývoj v nekonečné babišiádě vidí jako ukřižování beránka božího na Golgotě. V tomto výjevu pak nechybějí napučení zákoníci a farizeové, Jidášové s lechtivou dlaní i celé zástupy Pilátů, myjících si ruce. Zbývá už jenom kříž, slavné zmrtvýchvstání a Poslední soud, konečná bilance s pádem všech padouchů do věčného zatracení. I proto experti míní, že preference Babišovy strany policejní vichr nepocuchá.
Babiš nebude dlouho nucen hledat mučednický a zároveň hrdinský příběh. Obojí už začal vypouštět. Podle něj jde o načasované, účelové a všestranně pochybné trestní stíhání.
Spravedlnost bývá sochána jako žena se zavázanýma očima, abychom vzali na vědomí, že nekouká vpravo ani vlevo a nebere si servítky pod tlakem zvenčí, váží-li zločinné skutky a svírá-li meč k potrestání. Nejsme však povinni zakrýt si oči a mlčet úplně ke všemu, co ta slepá baba právě činí. I nad rozhodnutími našich soudů kolikrát přece trneme hrůzou, natož nad úsudky policistů. Chápeme nutnost autonomie institucí a formálních procedur, nevěříme však, že jejich míry a váhy napadaly na svět z božího obláčku a že nejsou takříkajíc pod vlivem. Pokynů policie a soudních verdiktů zajisté uposlechneme, v demokracii je nám však stále ještě dovoleno hlasitě je proklít a klidně i zpolitizovat. Kriminalizace Andreje Babiše je totiž nepochybně faktem politickým. Nechť její aktéři střílí vysoko, ale nechť nemají zbraně proklatě nízko a nenabírají z louží kal.
Možnosti obhajoby i obžaloby
Babiš nebude dlouho nucen hledat mučednický a zároveň hrdinský příběh. Obojí už začal vypouštět. Podle něj jde o načasované, účelové a všestranně pochybné trestní stíhání. Leč on se nevzdá a povede až do vítězného konce boj proti poslednímu brutálnímu pokusu o jeho odstavení zkorumpovaným establishmentem. Tečka. Něco konkrétního už prozradil, další střípky jeho obsažného příběhu v jinak dost vyprázdněné předvolební kampani přijdou za ním samy. I čistě právně vzato je totiž kauza Čapí hnízdo oříšek. Její hlavní „pachatel“, na nějž zatím nutno pohlížet jako na nevinného, se může působivě obhajovat. Především tak, že vyčlenění farmy Čapí hnízdo z Agrofertu, od začátku (únor 2008) transparentně „strategického partnera“ a ručitele bankovní půjčky novému kolektivnímu subjektu vlastníků, bylo pokusem nastartovat samostatnou výdělečnou jednotku. Není trestné, že ji řídili Babišovi blízcí a příbuzní, aby se takříkajíc postavili na vlastní nohy. A za daných podmínek měla Farma nárok na padesátimilionovou eurodotaci, kterou v srpnu 2008 schválil Výbor ROP Střední Čechy. Na využití dotace pak v příštích pěti letech nastupovaly četné kontroly, aniž by samotnou její oprávněnost zpochybnily (byl zjištěn a pokutován jeden vážnější nedostatek ve způsobu čerpání). Nu, přišly zlé časy, projekt se nezdařil, „děti“ selhaly, nasekaly dluhy ve výši 615 miliónu korun. A v srpnu 2013 tudíž převzal krachující farmu Agrofert coby ručitel jejího úvěru. Je to jistě zaminované pole, ale ne více než jiný běžný standard zvaný daňová optimalizace.
Policie má jen dvě možnosti, jak v tomto případě verifikovat trestnou činnost: zaprvé, z jasných dokumentů a nejlépe odposlechů doložit, že od počátku roku 2008 usiloval šéf Agrofertu vědomě o padesátimilionovou malou domů. To by však byl dosti nejapný hazard, který vlastně vůbec nedává smysl, pohybuje-li se čistý roční zisk Babišova holdingu mezi šesti až devíti miliardami. Zadruhé, policie musí dokázat, že právě jen k získání těchto drobných byly vytvořeny společnosti, které Čapí hnízdo vlastnily. A že mapa jejich vztahů s Agrofertem je čímsi zásadně jiným než kterékoli jiné vztahy mezi subjekty na trhu, jež si z různých důvodů navzájem důvěřují. Tohle té slepé spravedlnosti, je-li doopravdy slepá a nikam nepošilhává, vůbec nezávidím, protože proti ní nastoupí kohorta miliardářových právníků, schopných rozsekat na hadry i konstrukce mnohem logičtější. Formulace policejní žádosti o vydání Andreje Babiše Sněmovnou je zvláštní: „Zcela vědomě a s dokonalou znalostí všech skutečností organizoval, řídil a koordinoval jednotlivé kroky dalších zúčastněných osob vedoucí k neoprávněnému získání dotace.“ Komukoli nestačí napsat, že někdo páchal čin „vědomě“ a „se znalostí všech skutečností“, kdokoli k tomu musí připojit slova „zcela“ a „dokonalou“, zpravidla připouští bezděčně dvě věci: nepevnost v kramflecích a špatné svědomí.
Pracovitý Nevtípil
Černé svědomí se nabízí. Vážná pochybnost se vznáší nad vyšetřovatelem případu Pavlem Nevtípilem. „Vyšetřovatel kauzy Čapí hnízdo patří mezi nejzkušenější pracovníky odboru hospodářské kriminality. Osobně si ho za jeho profesionalitu a vysoké pracovní nasazení nesmírně vážím a má mou plnou důvěru,“ prohlásil šéf pražské policie Miloš Trojánek. Zevrubně však nereagoval na konkrétní kritiku, která proběhla médii a kvůli níž Trojánek vůbec vystoupil. Že totiž Nevtípil je ten „správný policajt“, který – vyslovil se Babiš – „figuroval v kauze, kdy kmotři ukradli Vladimíru Sittovi firmu Neograph“. Před šesti lety totiž otec a syn Sittovi museli čelit ofenzivě mafiózních podnikatelů a právníků kolem lobbisty Ivo Rittiga, když si dovolili upozornit na předražené lístky v pražské dopravě. V první instanci pak byli otec i syn nepravomocně odsouzeni za tunelování vlastní firmy, přičemž soud se opřel o podklady vyšetřovatele – Pavla Nevtípila. Odvolací soud poté rozsudek zvrátil a výslovně napadl práci Nevtípilovu i dozorující státní zástupkyně Dagmar Máchové, s níž vyšetřovatel nejčastěji spolupracoval. Jenže žalobkyně Máchová figuruje v případu Bereta (vynášení citlivých informací z živých spisů) a loni v květnu se tato odbornice na ekonomickou kriminalitu dočkala i razie protimafiánského útvaru Roberta Šlachty v kancelářích pražské hospodářské kriminálky, odkud byl odveden k výslechu i Nevtípilův nadřízený Pavel Klučka. Všechno „dobře“ dopadlo. Vzápětí – hned další měsíc – vypukla „policejní reforma“ pánů Tuhého a Chovance. S reformou nesouhlasící Robert Šlachta, za jehož postoj se darmo postavilo sedmnáct šéfů útvarů a rezidentur a téměř tři stovky příslušníků nyní již neexistujícího Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), uprchl ke „zločinci“ Babišovi na Celní správu. A tak lze Nevtípilovu „profesionalitu a vysoké pracovní nasazení“ opět bez překážek využít. Konec dobrý, všechno dobré.
Když nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman nastoupil 1. ledna 2011 do svého úřadu, sdělil novinářům, jak má v protimafiánském útvaru o čtyřech stovkách příslušníků vypadat spolupráce vyšetřovatelů a státních zástupců: „Když dostanete informaci, že je někde podezření ze spáchání korupce, tak dozorový státní zástupce už s policií bude pracovat na tom, jaký bude plán vyšetřování, jaká se zvolí taktika vyšetřování atd. V tom si myslím, že bude velká síla tohoto úřadu.“ Co udělal vyšetřovatel Nevtípil dnes, kdy existuje skoro tisícihlavá „poreformní“ Národní centrála proti organizovanému zločinu (NCOZ)? Postavil dozorového žalobce kauzy Čapí hnízdo Jaroslava Šarocha před hotovou věc. Ten se dozvěděl o plánech, taktice a obsahu policejní práce v dotčené kauze až ve chvíli, kdy už do Sněmovny fakticky směřovala žádost o vydání předsedy a místopředsedy ANO Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka. Tato distance policie od žalobců ovšem nepřekvapuje, jestliže už loňská policejní reforma Tomáše Tuhého a Milana Chovance byla vyhlášena ze dne na den bez jakékoli konzultace se státními zástupci (a byla s nimi šmízově dolaďována až dodatečně, po rozvalu ÚOOZ a vytlačení Roberta Šlachty ze scény). Překvapený nemůže být rozhodně ten, kdo od počátku rozeznal, že v celé policejní reformě nejde o sílu protimafiánského úřadu, o níž snil Pavel Zeman na počátku své kariéry nejvyššího žalobce, nýbrž o jeho oslabení.
Nevydání viníka
Hodně se mluví o načasování trestního ataku na Babiše, o případné jeho předvolební účelovosti. Je to téma velmi kontroverzní, neboť ideální typ nevidomé spravedlnosti nemůže vnímat ani volby, ba ani – podle známého rčení právníků – konec světa. „Ať zhyne svět, jen když je naplněno právo.“ Nevtípil se jistě dovtípil, že musí dozorovému návladnímu předhodit alespoň napohled bytelnou práci, a ne rychle našlehanou řidinu, jakou loni byla vize celé té slavné policejní reformy. Musela být zřejmě vyslechnuta spousta svědků a provedeny jiné časově náročné úkony. Policie také možná čekala (marně) na závěry Evropského úřadu pro boj proti podvodům, známého pod zkratkou OLAF, který má více než rok Čapí hnízdo v hledáčku, vyšetřuje věc bez jakéhokoli výstupu a teď nemá ani šéfa. Nevíme. Co víme určitě, je to, že kauza může ovlivnit předvolební kampaň, výsledky voleb a hlavně povolební vyjednávání. „Kriminálník“ nemá žádný koaliční potenciál. Mimochodem: OLAF sám zrovna nešustí andělskými křídly. Jeho bývalý ředitel Giovanni Kessler, jenž na Babiše poslal své lidi, byl už zbaven imunity. A hrdě čelí podezření, že se podvodným vyšetřováním v roce 2012 snažil sestřelit z funkce eurokomisaře Johna Dalliho, a to na politickou objednávku bývalého předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa. A pak že jsme ještě Evropě nedorostli!
Tohle jsou signály, za nichž by seriózní parlament možná raději nevydal ani sériového vraha. Ale je to věc názoru a – politiky. Ne, není vůbec vyloučeno, že na Andreje Babiše vypadne z Čapího hnízda kostlivec, který ho rozdrtí. Vtip je v tom, že o to, kolik si snad zrovna on nakradl v zemi, kde „všeci kradnú“, primárně nejde. Oč tu běží, je snížit o pár procent preference ANO, přenést část aury právního státu z Babiše na staré partaje a osvědčené kmotry, řídit organizovaný zločin chytřeji, ba i jako firmu, a zabránit potrestání dosud snad nepromlčených gigatunelů. Jde o to zastrašit nejen budoucí plody i zrádce promazaného mechanismu, v němž ruka ruku myje, ale i juristické snílky ve vyšetřovnách, na zastupitelstvích i soudech. Hned budou vědět, kde je jejich místo a co musí činit.
Co bude pokračovat?
Prožíváme stýkání a potýkání – za daných podmínek nevyhnutelných – reálných poměrů s jejich naprosto nezbytnou právní svatozáří. Zažili jsme toho v tomto směru už hodně. Vyprázdněnou tombolu národního bohatství za Klausovy transformace i lehké topné oleje s aritmetikou mrtvol, osvětlené svobodou a cestou do Evropy. Zemanovy „Čisté ruce“ se špinavými stezkami opoziční smlouvy a tolerančního patentu s Klausovou ODS i Havlův odsudek mafiánského kapitalismu, jejž předtím kropil svěcenou vodou. Zažili jsme éru Renaty Vesecké, záchranu Jiřího Čunka či pedofilního prince z Kataru před spravedlností. Zajíkli jsme se při bleskovém vyhození Jiřího Pospíšila Petrem Nečasem a Václavem Klausem, jakmile se odhodlal nahradit kmotrovského žalobce v Praze Vlastimila Rampulu nekompromisní Lenkou Bradáčovou. Vychutnali jsme si neúspěšnou snahu Pospíšilova nástupce Pavla Blažka „Cattaniho v sukních“ zastavit, toho Blažka, který nedávno chytře nasměroval sněmovní komisi proti státním zástupcům s „přílišnými pravomocemi“. Zasmáli jsme se údivu Davida Ratha nad sedmi miliony v krabici od vína („Ježíši, to je zajímavý!“) i „nevinnému“ telefonátu Miroslava Kalouska policejnímu prezidentovi Lessymu. Ustrnuli jsme nad novoroční amnestií Václava Klause v lednu 2013, nad generálním pardonem hradního pána celé generaci tunelářů. Dojala nás razie Šlachtova útvaru na Úřadu vlády, skřípali jsme zuby po propuštění poslaneckých trafikářů Šnajdra, Tluchoře a Fuksy úradkem Nejvyššího soudu, po dvou letech otočenému Ústavním soudem v opak (ovšemže pozdě, kromě trafik dostali už i odškodné za vazbu). Policejní reforma pod záminkou účinnějšího boje s organizovaným zločinem a útok na Babiše pod fasádou státu práva jsou už jen třešničky na dortu.
Je vlastně jedno, zda mesiáš Babiš vstoupí do dějin jako ukřižovaný spasitel, anebo jako nemilosrdný král. Dokud jim tohle věčné kolotání nezarazíme, české Palermo bude pokračovat.
Autor je politický komentátor.