Plynovod spojující západosibiřská ložiska zemního plynu s Evropou se stal inspirací pro výpravný dokument ruského režiséra Vitalije Manského. Ten se vydává na cestu od sibiřských ledových plání až k modernímu velkoměstu v západním Německu. Samotný zemní plyn, tolik podstatný pro ruské hospodářství, je ovšem spíše záminkou, trajektorií, po níž se mohl režisér pohybovat v rámci zkoumání proměny kultury a myšlení.
Krok společnosti Artcam uvést v českých kinech film Roura může působit překvapivě. Čeští diváci ho mohli vidět už v roce 2013 v soutěži dokumentárních filmů na festivalu v Karlových Varech, kde obdržel cenu. Premiéru v běžné distribuci si u nás už odbyl i na DVD. Navzdory znatelnému zpoždění je nasazení do kin záslužný krok.
Vitalij Manskij v působivých záběrech přináší velice osobitý a přitom i trochu smutný obraz současnosti ve vší komplikovanosti a mnohorozměrnosti.
V základních konturách nám Roura, na které se producentsky podílel i český Hypermarket film, může připomenout také velice zdařilý film Martina Marečka Zdroj (2005). V obou případech se dokumentaristé vydávají po stopách nerostného bohatství a rozkrývají komplikované vztahy globalizovaného světa. Zemní plyn i ropa vedou jako niť od zbídačených částí planety k těm blahobytným. Vysoký životní standard na jedné straně je vykoupený represí a nespravedlností na straně druhé.
Zatímco Marečkův film je svým zaměřením především politický, Vitalij Manskij si počíná jako antropolog: ve středu jeho zájmu jsou různí lidé a komunity propojené metaforickou cestou zemního plynu od Sibiře až po Kolín nad Rýnem. Politické a sociální konotace zůstávají, ale jsou spíše jen tušené. Střípky životů spojených rourou nás nepřivádí k jednostrannému chápání problematiky, ale naopak zrcadlí svět nerostného bohatství v celé jeho složitosti.
Široký záběr citlivosti
Vitalij Manskij prokazuje především vynikající smysl pro detail. Skrze nejobyčejnější momenty, drobnosti z běžného života lidí vytváří ohromující obrazy a onu všednost postihuje s nevídanou emocionální působivostí. Například několikaminutový statický záběr z lodi, která převáží do práce lidi z jednoho břehu na druhý, paní na svatební hostině, která sbírá do igelitového sáčku dobře vypadající kousky ryb, to vše se ve filmu Roura proměňuje v silné výpovědi o existenci někde mezi Sibiří a západní Evropou.
Kameramanka Alexandra Ivanova komponuje jednotlivé záběry s ohromným citem. Volba širokoúhlého formátu svědčí o tom, že film byl zamýšlen pro plátna kin. Obdivuhodné je ale především to, jak se tvůrcům podařilo propojit dokonalé a promyšlené kompozice se zcela autentickými a živými výjevy. Působivý vizuál ovšem není samoúčelný, široké záběry sibiřských plání se vztahují k životu tamních rybářů podobně jako se záběry přes odraz okénka auta váží k městské izolovanosti řidiče nákladního vozu v Kolíně nad Rýnem. S přibližováním západním metropolím se zkracuje i délka záběrů, a forma tak přirozeně reflektuje dynamiku městského života na Západě.
Během jednotlivých zastávek podél plynovodu navštěvujeme více míst, sledujeme zdánlivě nesouvisející výjevy, různé postavy. Jejich spojitost, vzájemný vztah aktérů i jejich vztah k zemnímu plynu se často odhalí až v průběhu vyprávění. Divák je tak neustále pobízen k tomu, aby společně s filmem aktivně rekonstruoval celek na základě kontextualizace jednotlivostí.
Vážně i s ironickou distancí
Manskij nehraje na jeden tón, nezůstává monotematický. Ke svým protagonistům přistupuje s velkým lidským pochopením, ale zároveň se jim umí i smát. Nechává je dlouze rozmlouvat o životě, politice, člověku. Jako hudební předěly mu slouží vystoupení lokálních kapel, které ve své nedokonalé snaživosti působí často komicky a přitom beze zbytku vystihují ducha a atmosféru dané lokality. Právě v oné polyfonii je Roura neskutečně bohatý film, který postihuje úděly aktérů ve vší vážnosti a zároveň baví lehce ironickou distancí. Když oplakávají zhroucení Sovětského svazu, působí legračně i strašidelně, ale jsou přitom líčeni s velkou citlivostí a porozuměním.
Roura není kýčovitou koláží pohlednic ze světa, která by nám vyprávěla o tom, jak všechno souvisí se vším. Vitalij Manskij v působivých záběrech přináší velice osobitý a přitom i trochu smutný obraz současnosti ve vší komplikovanosti a mnohorozměrnosti. Vzhledem k dvouhodinové stopáži a pomalému tempu Roura určitě patří k divácky méně vstřícným filmům. Byla by ovšem škoda se nechat odradit, protože právě za těmi zdánlivě nedramatickými obrazy se skrývá filmově i myšlenkově velice vyspělý a zajímavý počin.
Autor je filmový režisér.