Architektura na Hradě jako one man show?

„Co se týče architektury, Tomáš Garrigue Masaryk měl svého Plečnika. A já budu moc rád, když se mnou bude spolupracovat architekt Pleskot,“ uvedl krátce po svém zvolení prezidentem Petr Pavel. Už před tímto okamžikem se hojně diskutovalo o spojování společnosti, zakopávání příkopů, zcivilnění prezidentské funkce a proaktivnosti nastupující hlavy státu. Obecně panuje ve společnosti nálada plná pozitivních očekávání. Vyslovení prezidentova přání o navázání spolupráce s uznávaným architektem Josefem Pleskotem ale vyvolává minimálně mezi některými architekty rozpaky.

A to přesto, že dosavadní vystupování vítěze voleb vzbuzuje naděje, že se politika tvořená na Hradě oproti současnému stavu mění a že vedle staletých památek už nebudou nadále stát dřevěné kontrolní budky. Mohli bychom být nadšení – konečně máme po dvaceti letech v čele státu osvíceného člověka, který se rozhodl navazovat na více než staletou tradici hradního architekta. Plečnik se těší v historii architektury velké úctě, se Šípkem je to již složitější, ale jméno Pleskot nezní české veřejnosti – laické, ani odborné – špatně. Ostatně na Hradě již své realizace má, spolupracoval s Havlem a byl osloven i Václavem Klausem.

V radosti na tím vším bychom ale neměli zapomenout, že ať už bude role architekta na Hradě jakákoliv, tak to bude člověk, který bude mít vliv jak na případné změny jako takové, tak i na jejich financování z veřejných zdrojů. Kritéria výběru takové osoby by tedy měla být veřejnosti známá. Způsob, jakým se v posledních týdnech o funkci „hradního architekta“ hovoří, otevírá ale ještě další otázky. O tom, jak architekturu vnímá česká veřejnost, jak je architektura prezentována médii a jak na to vše reagují sami architekti.

Empatie vs. transparentnost 

V týdnech po první tiskové konferenci nové hlavy státu přinesla řada seriózních médií rozhovory se zmíněným architektem, který tak byl i jejich přičiněním neoficiálně jmenován do své nové role. Josef Pleskot v prvních rozhovorech uváděl, že se na spolupráci s Pavlem domluvili na bázi empatie. V rozhovoru Arény N bývalý diplomat Petr Kolář, na kterého zaměřila média svou pozornost kvůli polooficiální blízkosti k Petru Pavlovi, poznamenává, že má s panem Pleskotem dlouhodobý hezký vztah. I takové zmínky pak přinášejí skepsi, jak k výběru vlastně došlo, na jakém základě byl doporučen a jestli budou další postupy transparentní.

Bez spolupráce se širokým týmem dalších architektů, krajinářů, historiků a památkářů se změny neobejdou. Stejně tak je těžko představitelné, že by se v zemi, kde trvá vyřízení stavebního povolení rekordně dlouhou dobu, náhle podařilo transparentně dosáhnout změn za jedno volební období.

V mediálních výstupech se často opakuje, že vlastně nikdo neví, jak to nyní na Hradě vypadá a jaké úkoly tedy architekta případně čekají. I novináři a novinářky, kteří se za běžných okolností dokážou stavět k tématům kriticky, se ale náhle neváhají dotazovat na to, jak by pan architekt např.  navrhoval „interiéry prezidentských salonků“ nebo zda bude svou práci na Hradě vnímat jako životní dílo a vrchol kariéry. V rozhovorech zcela chybí kritický postoj právě k samotnému přímému výběru architekta prezidentem, zakotvení problému do legislativního rámce nebo názor odborné veřejnosti.

Vyřčení prezidentova přání spolupracovat s konkrétním architektem přitom předcházel slibný projev o fyzickém a informačním otevírání Hradu, o tom, že doba je jiná než za Masaryka nebo Havla, a především o tom, že se nově zvolený prezident bude o svých krocích radit s odborníky na daná témata. Zdá se ale, že architektura do kategorie problémů, které mají být podrobeny širší diskuzi, nepatří a prezident má o svém „architektovi po boku“ jasno i bez odborníků. Tak by to ale být nemělo, ať už jsou sympatie Petra Pavla i veřejnosti k Pleskotovi jakékoli.

Navrhnout si Hrad

Areál Pražského hradu zabírá plochu okolo sedmi hektarů a od roku 1992 je zapsán na seznamu UNESCO. Jedná se o výjimečné místo, které vyžaduje kontinuální péči a především dlouhodobou koncepci, o které nemají rozhodovat vkus nebo vazby jednotlivých prezidentů. Navíc je zcela nepravděpodobné, že by tak komplexní úkol ležel na bedrech a rýsovacím prkně jednoho člověka. Bez spolupráce se širokým týmem dalších architektů, krajinářů, historiků a památkářů se změny neobejdou. Stejně tak je těžko představitelné, že by se v zemi, kde trvá vyřízení stavebního povolení rekordně dlouhou dobu, náhle podařilo transparentně dosáhnout změn za jedno volební období. Rozhodně by bylo na místě, kdyby se díky novému prezidentovi dostalo architektuře větší pozornosti a případnou koncepci proměny a údržby Hradu by si vzal za jedno ze svých zásadních témat, nad kterými bude stát jako garant. Neměl by ale být přímým zadavatelem, který společně s jedním architektem rozhoduje, co se na Hradě bude dít a měnit.

Obraz „hradního pána“ a „dvorního architekta“ tedy nemá ve 21. století své místo. V architektonických kruzích se pro zklidnění vášní mluví o tom, že by takový člověk mohl fungovat jako městský architekt. Podobná role koordinátora by jistě existovat mohla, ale i městský architekt se vybírá na základě výběrového řízení, není jmenován např. starostou. Podle České komory architektů také nesmí v obvodu své působnosti zpracovávat projekční zakázky. Cílem tohoto omezení je předejít potenciálnímu střetu zájmů a nejinak by tomu mělo být i v areálu Hradu. V neposlední řadě je podstatné zmínit, že se Správa Pražského hradu musí řídit Zákonem o zadávání veřejných zakázek. Jedním z nástrojů, které může pro zadání veřejné zakázky využít, je architektonická soutěž.

V posledních letech v tomto ohledu ušla česká architektonická obec kus cesty. Pořádání architektonických soutěží díky například ČKA nebo CCEA MOBA je na stále vyšší úrovni a daří se spolupracovat i se samotnými městskými samosprávami. Přínosem jsou nejen kvalitní výstupy, ale i příležitost podívat se na problém z více úhlů, otevřít diskuzi o možných jiných řešeních a získat spektrum názorů, ze kterých je porotou k realizaci doporučen ten nejpřesvědčivější. Mnohá česká města jsou důkazem toho, že jsou architektonické soutěže správnou cestou, do které se vyplatí investovat čas i finance. Nemělo by být právě sídlo českého prezidenta v tomto ohledu vzorem?

Vlídně, ale férově

Architektura je komplexní obor, jehož výstupy jsou často trvalé nebo minimálně těžko nahraditelné a mohou mít jak velmi pozitivní, tak i negativní dopady. Práce architektů je mimo jiné spojena i se zcela konkrétními a závažnými otázkami na škále od klimatické změny po sociální problémy. Měli bychom tedy o ní přestat mluvit v povrchních frázích a o architektech jako o kouzelnících s abstraktními hmotami nebo dekoratérech plnících přání investora.

Hrad je v naší zemi bezesporu vnímán jako nositel symbolů. Petr Pavel mluví o potřebě zcivilnění funkce a Josef Pleskot zase o vytváření spíše „vlídných koutů než pomníků“. S obojím lze souhlasit, ale stojí za to se zamyslet i nad tím, zda si nemáme klást vyšší ambice a jakou vrstvu dnešní doby bychom měli do podoby Hradu vepsat. Kromě vytváření vlídných a pěkně provedených koutů bychom měli apelovat také na férovou spolupráci, péči nejen o místo, ale i o vztahy v našich profesích. Ukazovat veřejnosti, že architektura není jen jakási „one man show“, ale je to strategické uvažování o městě a životě v něm, které v sobě spojuje celou řadu oborů – od velmi abstraktních až k tvrdě faktickým.

Autorky jsou architektky.