Helene Hegemann bývala senzací německé literární, divadelní i filmové scény – než jí bylo dvacet, stihla stvořit úspěšnou divadelní hru, středometrážní film i literární bestseller Axolotl Roadkill. Kniha jí ovšem kromě slávy přinesla i slušnou ostudu, když byla Hegemann obviněna, že velkou část díla sama vůbec nenapsala. Kauza je to z literárního hlediska poměrně zajímavá (plagiátorství versus kulturní sampling), jinak samozřejmě dost přízemní a směšná. Zajímavá je snad jen geniální odpověď Hegemann na útlocitné pohoršení nobelisty a bývalého příslušníka mladých esesáků, Günthera Grasse. Toho mladá autorka odpálkovala s tím, že se „docela diví, že ji obviňuje ze zbabělých skutků, když on sám v sedmnácti dělal bůhvíco“. Tato věta ve zkratce vystihuje, v čem je berlínská remixérka vlastně nejlepší: je vtipná, trochu nevkusná, a to co říká, nemusí být vždy přímo k věci.
Nepřesvědčivé drama
Děj filmu Axolotl Overkill, natočeného dle zmíněné knihy, je chabý: rád by byl choromyslný, ale většinu času je spíše slabomyslný. Mifti je šestnáct, je (pravděpodobně) psychicky narušená, jelikož byla (pravděpodobně) v dětství týraná. Nechodí do školy, fetuje, souloží a realitu míchá s představami, sny a halucinacemi. Další postavy se náhodně objevují a mizí, což nás ale vzhledem k jejich klišovitosti nemrzí. Je tu třeba postarší milenka hlavní hrdinky, bohatá a prázdná; bratr hlavní hrdinky, výstřední, ironický a prázdný; nebo otec hlavní hrdinky, zcela nesmyslný kříženec boháče ruského typu a intelektuála citujícího Borise Groyse. Herecké ztvárnění těchto dramatických karikatur těká od přesvědčivějších výkonů (Mavie Hörbiger, Julius Feldmeier, občas i hlavní hrdinka v podání Jasny Fritzi Bauer) až po příšerné béčkové divadelničení námezdné star Arly Jover, která naposledy „zazářila“ ve filmu Masaryk. Podobně ambivalentní je vizuál, který zahrnuje jak stupidní videoklipové tanečky a roztřesené záběry přes rameno, tak i parádní autistické momenty podivných zoomů, nečekaných úhlů pohledu a skvěle načasovaného, suše humorného střihu.
Hegemann za svou inspiraci označuje mimo jiné Godarda a jeho film Weekend, a je fakt, že na tom něco bude. Stejně jako nafoukaný guru nepochopitelnosti má i ona cit pro naprostou nemíru: čeho je moc, tam trochu přidej, a kde je málo, ještě víc uber.
V podstatě záleží na tom, jak se k té valící se mase sebestřednosti a nesoustředěnosti postaví divák. Pokud zaujme podobný postoj, nesoustředěný a předem vyhraněný, pravděpdobně dostane jen lehce okoukaný, nepříliš inovativní indie snímek o rebelství, kulturním metatextu a Berlíně. Pokud si však začne víc všímat sympatických podtónů vyprávění, jeho neokázalé schopnosti sebeshazování a určité antidramatičnosti, naskytne se mu i jiný pohled na věc. Je přitom třeba zdůraznit, že asi žádná interpretace z Axolotlu Overkill neudělá skvělý film, a možná ani dobrý, zato ale relevantní a svěží.
Godardovské inspirace
Hegemann za svou inspiraci označuje mimo jiné Godarda a jeho film Weekend, a je fakt, že na tom něco bude. Stejně jako nafoukaný guru nepochopitelnosti má i ona cit pro naprostou nemíru: čeho je moc, tam trochu přidej, a kde je málo, ještě víc uber. To je sice otravné, ale občas to vede k výsledkům, které se příliš nepodobají ničemu jinému. Navíc ji s Godardem spojuje ještě něco jiného, cosi nevysvětlitelného, co by se s trochou intelektuálské nadsázky dalo naznačit odkazem k postdramatickému divadlu. Podobně jako v takzvaně postdramatických textech (se kterými Hegemann jako dcera významného divadelního dramaturga může být seznámena) postavy vystupují z rolí, odříkávají nerealistická prohlášení, prolínají se jedna v druhou – stávají se prostě více textem než dramatem. Tato vrstva nekonečné textuálnosti, u které je zcela nemožné rozlišit povrch a hloubku, leckdy i začátek a konec, je ryze godardovská a vlastně stále jaksi šokující, alespoň v běžném narativním filmu.
Zní to všechno otřesně složitě, ale pomoci si můžeme odkazem k dalšímu obdivovateli Godarda, Petru Markovi. Zatímco v jeho pozdějších dílech už „hravost“ plně převážila nad čímkoli jiným, a předstírání blbosti se tak bohužel stalo skutečnou blbostí, jeho staré filmy v sobě nesou kouzlo absolutního bláznovství. A takové dobře dávkované bláznovství má velmi často výborný léčivý účinek. Podobné bláznovství se daří Hegemann po zhruba polovinu stopáže udržet na plátně. Nejvíce k tomu přispívá už zmiňovaný nevkus. Kdykoli se jí daří oprostit se od toho, co je „geil“, kdykoli převládne bezmála amatérský autorský drive, dostává se nám nečekaného zadostiučinění. Ve světě nekonečného tříbení vkusu, ať už na designmarketech, na Pitchforku, nebo nedejbože v Berlíně, jsou neohrabanost a autenticita totiž stále něčím hrozně osvěžujícím.
Jak řekla sama Hegemann, když byla znovu a znovu nucena hájit své „krádeže“ (a je to věta stejně tak blbá, jako dojemná): „Nic jako originalita neexistuje. Existuje jen autenticita.“ Takže asi tak.
Autor je filmový kritik a scenárista.