Foto Pomáháme lidem na útěku
Z uprchlíků se během posledních dvou let stala virtuální hrozba přítomná v českém prostoru především na stránkách Parlamentních listů. Zatímco v roce 2015 pochodovaly tisíce lidí maďarskými dálnicemi směrem na Německo, od jara 2016 se počet lidí procházejících takzvanou balkánskou trasou snížil na méně než desetinu. Hranice většiny států na trase jsou zavřené a z pohodlí střední Evropy by to skoro mohlo vypadat, že se nic neděje. Zdání ovšem klame – co odmítají vidět bohaté evropské státy (včetně Česka), jsou nuceny řešit ty nejchudší země na Balkáně. Aktuální situace v Bosně a Hercegovině je názorným příkladem toho, že uprchlíci nezmizí, když o nich přestaneme mluvit a nejsou tolik na očích. Dlouhodobým odsouváním problémů spojených s migrací na periferii Evropy si zaděláváme na mnohem větší problémy v budoucnu.
Kritická situace v Bosně a Hercegovině
Loňský rok znamenal zátěž především pro Srbsko, kde uvízli uprchlíci, kterým se nepodařilo dostat dále do Maďarska. Postupné zavírání hranic na balkánské trase v roce 2016 v podstatě uvěznilo desítky tisíc lidí v Řecku a pak právě v Srbsku, kam bylo možné se dostat přes ty země, které své hranice ještě neuzavřely. Zatímco se tedy některé státy opevňují, hlavní zátěž doléhá na Řecko, dlouhodobě trpící obrovskými ekonomickými problémy, a Srbsko, jednu z nejchudších zemí v Evropě.
Nejmenší slovo mají migranti samotní. Na hranicích Evropy se i nadále odehrává hra s lidskými osudy, aniž by se lidem, kteří se stali její obětí, nabízela možnost se aktivně podílet na řešení.
V roce 2018 se migrační krize na Balkáně přelila do další země. Od počátku letošního roku se prudce zvýšil počet migrantů v Bosně a Hercegovině, které se do té doby spíše vyhýbali. Zatímco loni se počet příchozích do země pohyboval v řádech desítek jedinců, letos v květnu a červnu přesáhl dva tisíce lidí za měsíc. Dohromady přišlo do Bosny a Hercegoviny od začátku roku přes sedm tisíc lidí.
Za nejkritičtější je obecně považována situace v příhraničních městech Bihać a Velika Kladuša, které se nacházejí v regionu Una-Sana v severozápadní Bosně. Vyšší počty migrantů se nacházejí také v Sarajevu, Trnovu a Salakovaci. V zemi přitom téměř úplně chybí infrastruktura a situace je značně nepřehledná. Správa jednotlivých center pro migranty se liší a je problém určit, kdo za ni nese odpovědnost. Na různých místech tak více či méně spolupracují skupiny nezávislých dobrovolníků a malých humanitárních organizací s globálně působícími organizacemi, jako jsou UNHCR, IOM a UNICEF, Lékaři bez hranic, Save the Children, World Vision nebo oblastní pobočky Červeného kříže.
Chybějící infrastruktura a chaotický přístup vedou ovšem také k tomu, že se nedodržují ani základní standardy, a na některých místech tak v současné době přežívají celé rodiny v kritických podmínkách. Příkladem je situace ve Veliké Kladuši, kde není žádná centrální budova, která by sloužila jako centrum pro migranty, a chybějí i pracovníci zabezpečující základní potřeby migrantů. Lidé přespávají v lese a v rozpadlých budovách. Jediné místo podobající se uprchlickému táboru vzniklo v bývalém fotbalovém stadionu. O jeho provoz se však starají výhradně nezávislí dobrovolníci, kteří nespolupracují s žádnou další organizací. Kritická je situace i v Bihaci – tam ale na rozdíl od Veliké Kladuše alespoň omezeně funguje spolupráce mezi dobrovolníky, místními úřady a mezinárodními organizacemi. V uplynulých dnech tak došlo k zavření neoficiálního kempu v centru města a víceméně všichni uprchlíci ve městě se teď nacházejí v budově bývalého internátu v Borici. Pracovníci humanitárních organizací se snaží přesunout ty nejzranitelnější – rodiny s dětmi – do lepších prostor. Budova v Borici je rozpadlá, zatéká do ní, místy se propadají stropy a i přes snahu zajistit základní hygienické podmínky a distribuci jídla se jedná o poměrně nebezpečné místo.
K okolnostem, které nutí Bosnu a Hercegovinu přijmout opatření v souvislosti s migrací, přispívá také politika sousedního Chorvatska, jež má na konci letošního roku vstoupit do schengenského prostoru. Jedním z důsledků snahy prokázat schopnost ochránit vnější hranice EU a omezit nelegální migraci je odmítání přijetí žádostí, narůstající policejní brutalita a svévole při navracení migrantů. Do Bihace se tak například pravidelně vracejí lidé, kteří zkusili překročit hranici a zažili násilné zacházení chorvatské policie. Fenomén takzvaných „push-backs“, jak zní termín pro násilné navracení přes hranice, byl samozřejmě zkodumentován i na mnoha jiných místech a maďarské úřady jsou v něm doslova mistry. To ale nic nemění na tom, že se jedná o praxi, která je v přímém rozporu s Ženevskou konvencí a samotným právem na azyl.
Chybějící perspektiva
Situace na Balkáně vypadá nepřehledně a komplikovaně, ve skutečnosti ale má několik dobře popsatelných příčin, které jasně ukazují slabiny evropského přístupu k migrantům. První důležitý faktor je psychologický – lidé prostě nevydrží čekat na jednom místě bez vidiny řešení své situace, a to ani v případě, že se někdo dokáže postarat o jejich základní potřeby. Ze zkušenosti dobrovolníků a humanitárních pracovníků vyplývá, že se situace v srbských uprchlických centrech stabilizovala a zlepšovala. Podařilo se zabezpečit základní životní potřeby a částečně i školní docházku pro děti z migračních center, ale migrantům chyběla perspektiva jakéhokoli řešení. Život v sebelépe zařízeném uprchlickém táboře je bez vize normální budoucnosti stejně jen přežívání. Spousta lidí se tak rozhodla opustit relativní bezpečí Srbska a vydat se do podstatně méně bezpečné Bosny, kde opět bojují i o střechu nad hlavou jednoduše proto, že po mnoha měsících strávených čekáním jsou příliš zoufalí na to, aby hledali další způsoby, jak se dostat do Evropy. Přechodem do Bosny a Hercegoviny migranti mohli nabýt pocit dalšího postupu na cestě a přiblížení se k hranicím Evropské unie, kde jsou jejich rodiny, příbuzní a přátelé.
Psychickou frustraci uprchlíků přitom podporuje i fakt, že překročení srbsko-maďarské hranice legálním způsobem nebo zažádání o sjednocení rodiny je stále složitější. Maďarsko přijímá do svých nechvalně proslulých detenčních center stále menší počet lidí a využití nelegálních cest a pochybných služeb pašeráckých mafií brání narůstající cena i důkladnější ostraha srbsko-chorvatské hranice. Šance, že se migranti přiblíží západní Evropě, je tak den za dnem mizivější.
Migranti jako příležitost
Ke zhoršení podmínek migrantů přispívá i neoficiální politika Srbska, která má za cíl se těchto lidí prostě zbavit. Přesun hlavní migrační trasy do Bosny se tedy jeví jako logický krok. Navíc hranice mezi Bosnou a Chorvatskem byla na začátku roku prostupná a mnoho lidí zde na své cestě do Evropy uspělo, což inspirovalo nejen jednotlivce, ale také pašerácké skupiny. Ty se od začátku roku 2018 postupně přesouvaly z oblastí Sidu a Sombor v Srbsku do oblasti Veliké Kladuše a Bihać v Bosně a Hercegovině a strhly s sebou vlnu lidí, kteří cítili příležitost k snadnějšímu přechodu hranice.
Posledním důležitým faktorem je pak vliv uprchlíků shromážděných na jednom místě na místní komunitu. Bosenský Bihac je maloměsto velikosti zhruba Jihlavy. Leckdo si možná ještě pamatuje kontroverze, které vyvolalo plánované přesídlení několika rodin do střediska nedaleko Jihlavy v rámci nechvalně známé akce přijímání „křesťanských uprchlíků“ z Iráku. Jak by to asi vypadalo, kdyby se v Jihlavě najednou ocitlo několik tisíc úplně bezprizorních uprchlíků? Pro místní obyvatele znamenají uprchlíci zátěž a potenciální konflikty, ale zároveň také pozornost evropské veřejnosti, která se může promítnout i do investic, rozvoje infrastruktury a vzniku nových pracovních příležitostí. Pro městečko Šid v Srbsku například znamenala přítomnost uprchlíků obrovskou příležitost získat peníze na rozvoj a mnoho místních našlo v uprchlických táborech práci. Bosna a Hercegovina zůstala v tomto směru pozadu. Nyní však místní organizace cítí příležitost na přítomnosti migrantů vydělat a snaží se získat monopol na řešení uprchlické krize.
Na zvládání (nebo nezvládání) migrace na Balkáně tak má zájem spousta různých subjektů, jejichž cíle nejsou vždy v souladu. Nejmenší slovo mají ovšem migranti samotní. Na hranicích Evropy se i nadále odehrává hra s lidskými osudy, aniž by se lidem, kteří se stali její obětí, nabízela možnost se aktivně podílet na řešení. Ignorováním problému a uzavíráním legálních cest migrace se vůbec nic neřeší – pouze se prohlubuje zoufalství lidí chycených na Balkáně a rostou výdělky těch, kteří na jejich zoufalství postavili výhodný převaděčský byznys.
Autoři jsou členy organizace Pomáháme lidem na útěku.