Z filmu Titane. Foto Arte France Cinéma
Cannes patří k festivalům zakládajícím své renomé vedle exkluzivních filmových premiér také na atraktivním místě konání a přítomnosti mnoha celebrit. Ty přirozeně vábí pozornost médií víc než nový meditativní snímek thajského režiséra, jehož jméno nikdo nedokáže vyslovit. Je proto vcelku pochopitelné, že loňský ročník, kdy by množství hvězdného třpytu a večírků pro sponzory muselo být kvůli proticovidovým opatřením o poznání menší, po několika odkladech vůbec neproběhl. Hybridní nebo online podoba festivalu, při níž odpadá pocit, že se účastníte jedinečné události, by možná ulevila životnímu prostředí a zpřístupnila program i lidem, kteří se Cannes z různých důvodů nemohou zúčastnit, ale zároveň by oslabila prestiž značky.
Thierry Frémaux s větší urputností než ředitelé jiných filmových festivalů hájí fyzické setkávání a premiéry na velkém plátně a tvrdošíjně do soutěže odmítá zařazovat filmy od Netflixu.
Úroveň letošní programové nabídky byla každopádně – nejspíš i díky řadě opožděných titulů z loňska – hodnocena jako poměrně vysoká. V hlavní soutěži se objevilo čtyřiadvacet filmů, nejvíc od roku 1995, a dobrá polovina z nich si vysloužila převážně pozitivní ohlasy. Nelze se tak divit, že porota vedená Spikem Leem byla ve snaze nic významného neopomenout velmi štědrá. Velkou cenu poroty obdržel jak iránský filmař Asghar Farhádí za satiru o sociálních médiích A Hero, tak Fin Juho Kuosmanen s vlakovou romancí Compartment Number 6. Cenu poroty si obdobně převzal jednak Nadav Lapid za naštvanou kritiku izraelské politiky Ahed’s Knee, jednak Apichatpong Weerasethakul za Memorii, další ze svých pomalých filmů o minulosti a přítomnosti, živých a mrtvých. Cena za nejlepší režii připadla Leosi Caraxovi za antiiluzivní muzikál Annette, který už druhým týdnem hrají česká kina. V nich časem uvidíme také Titane, snímek vyznamenaný hlavní cenou festivalu Zlatou palmou.
Cronenbergovský vítěz a klimatická programová sekce
Spike Lee na divokém body hororu, připomínajícím svým stylem podle recenzí ranou tvorbu Davida Cronenberga, ocenil kombinaci geniality a šílenství. Ve svém zdůvodnění dodal, že už sice v životě viděl hodně filmů, ale žádný, v němž by byla žena oplodněna cadillakem. Titane natočila francouzská režisérka Julia Ducournau, a stala se tak po Jane Campion teprve druhou ženou v historii festivalu, která obdržela Zlatou palmu. Zároveň je ve svých sedmatřiceti letech nejmladší držitelkou tohoto prestižního ocenění. Rozhodnutí poroty alespoň částečně rozptýlilo opakující se výhrady k malému zastoupení filmařek v hlavní canneské soutěži (letos pouze čtyři). Dost žen bylo na druhou stranu v porotě i mezi tvůrkyněmi filmů prezentovaných ve vedlejších kategoriích. Pro mnohé představovalo vrchol festivalu autobiografické drama The Souvenir: Part II od Joanny Hogg.
Celkově se ale Cannes navenek nadále jeví jako akce v lecčem zpátečnicky lpící na tradici, jejímž organizátorům se příliš nechce pouštět do ožehavějších politických a sociálních témat nebo omezovat pohodlí hostů například kvůli klimatu. Environmentální uvědomělost festivalu mělo zřejmě vyjádřit založení nové sekce Cinema for the Climate. Separátní kategorie pro filmy o globálních problémech ale spíš posílila zdání, že globální oteplování není téma, které by v Cannes mělo být součástí hlavního programu. Alespoň že červený koberec, po němž se krom umělců mohli díky sponzoringu promenádovat i ředitelé automobilek, aerolinek a korporací významně znečišťujících ovzduší, byl letos kompletně vyroben z recyklovatelného materiálu. Smokingy, blesky fotoaparátů a mnohaminutové aplausy odvedly pozornost také od protestu štábu palestinského dramatu Let There Be Morning. Ten se Cannes rozhodl bojkotovat, neboť jejich film, vyjadřující frustraci ze života na okupovaném území, byl festivalem označen za izraelskou produkci.
Co poputuje do Česka
V Cannes se filmy tradičně nejen promítaly, ale i nakupovaly. Konkrétně Titane je jednou ze sedmi akvizicí distribuční společnosti Film Europe, která své úlovky zřejmě představí na podzimní přehlídce Be2Can (dále The Crusade, Deception, Nitram, Petrov’s Flu, The Story of My Wife a Where Is Anne Frank). Aerofilms do českých kin uvede kromě Annette ještě nové počiny Jacquese Audiarda (Paris, 13th District) a Jonase Carpignana (A chiara) a skvěle hodnocenou romantickou komedii Joachima Triera The Worst Person in the World, za kterou představitelka hlavní ženské role Renate Reinsve obdržela cenu pro nejlepší ženský herecký výkon. Zásluhou dalších distributorů se můžeme těšit i na epické anime Belle, které natočil osvědčený Mamoru Hosoda, nebo na islandský film Lamb, pohybující se údajně mezi nadpřirozeným thrillerem a absurdní komedií.
Bez ceny z Cannes odjel Wes Anderson, jehož oslava novinařiny Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun bude mít českou premiéru v listopadu. Z lépe hodnocených filmů na českého distributora zatím čeká novinka Paula Verhoevena Benedetta, heretické lesbické drama z renesanční Itálie. Přestože má být jedním z nástrojů vedoucích k emancipaci hlavní hrdinky dildo vyřezané ze sošky Panny Marie, Verhoeven tentokrát publikum nešokoval tolik jako Gaspar Noé, který radikálně změnil styl. Jeho Vortex je prý velmi pomalý, uměřený film o stárnutí. Žádná neonová světla, explicitní sex a stroboskopy, z nichž vás rozbolí hlava, jen komorní povídání tří postav zachycené paralelně dvěma ručními kamerami.
Na plátnech i online
Ani u Vortexu ovšem zatím není jisté, zda jej uvidíme v Česku. Nanejvýš festivalového uvedení se u nás zřejmě dočká dokument Cow o zacyklené existenci krávy z jedné britské mléčné farmy nebo vítěz ceny za nejlepší scénář Rjúsuke Hamaguči, jehož tříhodinový film Drive My Car inspirovala povídka Haruki Murakamiho. Cow není jediný dokument, který bychom našli na předních místech žebříčků kritiků. Vysoko byla hodnocena také autobiografie italského režiséra Marca Bellocchia Marx Can Wait nebo film Sergeje Loznici Babi Yar: Context, vsazující do širšího kontextu masakr Židů v ukrajinském Babím Jaru.
Českého distributora zatím kupodivu nemají ani François Ozon, Mia Hansen-Løve, Bruno Dumont, Asghar Farhádí, Apichatpong Weerasethakul, Sean Baker a Nanni Moretti. Přesto ale existuje šance, že se filmy z letošního programu dostanou o něco dříve k o něco většímu množství diváků a divaček. Mezi velmi aktivní nákupčí totiž patřily streamovací společnosti, zřejmě posílené mnohaměsíčním zavřením kin, kdy se pozornost cinefilů přesunula do online prostředí. Amazon vlastní práva k Annette, k novému Farhádímu a k dokumentu o Valu Kilmerovi. Dokument Todda Haynese o The Velvet Undergroud se objeví na Apple TV+. Cinefilní svátky čekají v některých zemích předplatitele služby MUBI. Ta bude ve vybraných teritoriích distribuovat okolo desítky filmů včetně vítěze Zlaté palmy.
Thierry Frémaux s větší urputností než ředitelé jiných filmových festivalů hájí fyzické setkávání a premiéry na velkém plátně a tvrdošíjně do soutěže odmítá zařazovat filmy od Netflixu. Stejně jako zbytek filmového světa ale zřejmě bude muset akceptovat, že se druhým a neméně podstatným domovem festivalových filmů i jejich diváků stávají online platformy.
Autor je filmový publicista.