Foto Martin Strachoň, Wikimedia Commons
Greta Thunberg sejmula z piedestalu George Sorose a stala se hlavním symbolem všeho, co Češi ve veřejném prostoru nemají rádi, zejména pak odvážného aktivismu. Soros byl ďábelský, protože byl starý, bohatý a mocný, ale Greta je ještě horší – je to puberťačka, nic neví, nic nezažila, a přesto má názor a nemlčí. Grety je plný Facebook i Twitter a iDnes kvůli ní dokonce začal předstírat investigativu. Proč bychom tedy o Gretě měli číst další článek? Protože situace, kdy si jedna polovina české mediální obce z Grety dělá legraci a druhá si zase dělá legraci z první poloviny je signifikantní pro způsob, jakým jsme schopni psát, informovat se a diskutovat o klimatické změně.
Klima bez kontextu
Téma klimatické změny se v Česku sice se zpožděním, ale přece propracovalo na titulní strany většiny médií. Vyschlých studní, praskajících stěn a mýtin místo lesů si už všimli i věrní čtenáři Modré planety samozvaného nestora české diskuze o klimatu Václava Klause staršího, a když už se v zahraničí skoro o ničem jiném nemluví, nezbylo českým novinářům než se neochotně taktéž zapojit. Výsledky jsou ovšem často rozpačité, a tak nezbývá než si položit klíčovou otázku: proč se nedokážeme o tématu, které má doslova planetární kontext a platnost a přitom se bezprostředně dotýká nás všech a našich každodenních životů, bavit alespoň trochu věcně a na úrovni?
Téma klimatu je, ať se nám to líbí nebo ne, tématem výsostně politickým a psát o něm jako o příběhu, co se odehrává někde mimo nás, nemůže vést k ničemu jinému než k zásadnímu selhání.
Při pohledu na titulní strany českých deníků za posledních pár týdnů se nelze ubránit vzpomínkám na to, jak před několika lety „zaplavili“ česká média uprchlíci. Mediální pokrytí migrace a změn klimatu má leccos společného – v obou případech byli totiž čeští novináři v průběhu několika málo měsíců postaveni před nutnost srozumitelně a věcně psát o komplexním tématu, a ani v jednom případě na to nebyli připravení, přestože varování bylo dost a času na nastudování si základních informací též. Stejně jako dodnes někteří nejsou schopni rozlišit uprchlíka od migranta, potkáme se v mainstreamových médiích běžně se zaměňováním pojmů podnebí a počasí nebo ztotožňováním klimatické změny s globálním oteplováním.
Neznalost základních faktů je sice tou nejvíce viditelnou, ale v zásadě možná nejméně důležitou částí problému. Stejně jako u debaty o migraci platí, že Google má doma každý, a kdo se o fakta zajímá, nejspíš si je snadno zjistí. Novináři tady ale zdaleka nejsou jenom od toho, aby nám předkládali ověřená fakta, ale především od toho, aby je dokázali zarámovat, okomentovat, přinést ve vhodný čas a ve vhodném kontextu a nechat k nim promluvit ty, kteří k nim mají co říct. Případy výše uvedeného jsou ale v českém kontextu zhruba stejně obvyklé jako elektroauta v pražských ulicích.
Příkladem může být týdeník Respekt, který tématu klimatu věnuje značný prostor. V posledním čísle přináší několik rozsáhlých textů o mizení lesů – o kůrovcové kalamitě v Česku, o požárech v Rusku a o bezostyšném drancování amazonského pralesa, na které se chystá vláda brazilského prezidenta Jaira Bolsonara. Chybí však linka, která by všechny texty propojila dohromady a zdůraznila to nejpodstatnější – totiž že tohle všechno jsou příklady změn způsobených člověkem v rámci komodifikace přírody, které nelze zastavit jinak než zásadním přehodnocením toho, jak o životním prostředí uvažujeme.
Vyvážená apokalypsa
Dalším neduhem, kterého se s oblibou dopouštějí i veřejnoprávní média, je konfrontace dvou názorů podle pravidla „pět minut Žid, pět minut Hitler“. Hledání zlaté střední cesty a představa, že pravda se dá definovat jako bod „někde uprostřed“ mezi dvěma největšími extrémy, dodnes ovládá většinu českého mediálního prostoru. I tady následuje informování o klimatu už osvědčené a zavedené postupy z dob tzv. migrační krize a někdy lze dokonce uplatnit ty samé mluvící hlavy (takový Václav Cílek se přímo nabízí). Podobně jako u tématu migrace je ale i zde potřeba upozornit na fakt, že oproti neochotě novinářů hledat lidi, kteří mají k tématu co říct, stojí také poměrně značná neochota odborníků rychle reagovat a srozumitelně mluvit. I kdybychom ale vynechali akademiky, kteří v české veřejné debatě trestuhodně absentují téměř u jakéhokoliv tématu, existuje poměrně velké množství lidi z neziskového sektoru, kteří se jednotlivými tématy navázanými na ochranu životního prostředí zabývají už léta. Přesto se mnohem častěji dozvíme, co si o věci myslí Babiš (každý den něco jiného) nebo třeba Tamara Klusová (používejte bambusová brčka a kartáčky).
Celkové rámování mediální diskuze o klimatu v Česku by v návaznosti na všechny popsané neduhy šlo nazvat „lehká varování s uklidňujícími závěry“. Ne každý jde tak daleko jako třeba Ivan Brezina na iDnes, který při vší upřímné snaze oslovit odborníky neopomněl napsat hned do perexu, že „tak zle nebude“. Nepřiznaně je ale tenhle postoj v podstatě hlavním sdělením velké většiny zpráv o klimatu. Dočteme se o tom, že je sucho – takže budeme muset vysázet stromy a asi trochu šetřit vodou. Problémem jsou emise v ovzduší – asi teda budeme muset zakázat starší auta. Uklidňující tendence a tón českých novinářů vynikne nejlépe ve srovnání se zahraničím.
Uchopit klimatickou změnu ve vší závažnosti a komplexnosti by znamenalo dvě věci, kterých většina českých novinářů prostě není schopná: jednak oproštění se od konzervativní představy, že hořící lesy jsou jenom drobné nedostatky v jinak bezchybně fungujícím systému, které lze při troše dobré vůle napravit, a jednak připuštění možnosti, že představa nestranné a objektivní žurnalistiky, která pouze předkládá ověřená fakta, tváří tvář tak zásadní výzvě prostě neobstojí. Na sucho v potůčku za chalupou možná nemusíte mít názor, ale na pravděpodobnou klimatickou apokalypsu bychom ho měli mít všichni. Téma klimatu je, ať se nám to líbí nebo ne, tématem výsostně politickým a psát o něm jako o příběhu, co se odehrává někde mimo nás, nemůže vést k ničemu jinému než k zásadnímu selhání.
Závažnost v mezích klidu
Útulný svět zabydlený pitoreskními postavičkami, jako jsou zmatená Greta s obědem v plastu nebo smutní houbaři v Beskydech, je čistým eskapismem. Většina českých novinářů včetně těch, kteří tak činí s dobrým úmyslem a s přesvědčením o závažnosti problému, není schopná překročit svůj vlastní stín a přestat se navzájem uklidňovat. Pokud bychom se totiž pokusili problém skutečně do hloubky pochopit a vážně si položili otázku, co s ním můžeme dělat, vyjdou nám odpovědi, na které padesátníci v čele českých redakcí prostě nemají koule – i kdybychom začali jenom u toho, že by nemělo být normální jezdit autem. Mediální diskuze tak kopíruje obecný přístup k přírodě a její ochraně, který dobře popsal loňský výzkum Masarykovy univerzity, z něhož vyplývá, že jsme poměrně pozitivně naladění a aktivní jen do chvíle, kdy by nás náš postoj něco stál – ať už finanční náklady v podobě investice do udržitelného spotřebního zboží nebo jen pohodlí. Kdo jiný než novináři by ale měl tenhle postoj zlomit? Kdo jiný by nám měl dennodenně strkat pod nos všechny souvislosti a důsledky životního stylu, na kterém si zakládáme a zuřivě ho bráníme před jakoukoliv imaginární hrozbou? Obránci starých pořádků v českých redakcích by si pak ale museli sami pod sebou podřezat větev a přiznat, že šestnáctiletá Greta to pochopila rychleji než oni.
Autorka je publicistka.