Dávky ani příspěvky na bydlení před bytovou nouzí neochrání. A krizi bydlení neřeší vůbec

Česko se opět dostalo na špici. Protentokrát ne v pití piva nebo v covidových statistikách, ale v nejrychlejším růstu cen nemovitostí v Evropě, jak zjistil při svém posledním výzkumu Eurostat. Česká republika suverénně okupuje první příčku žebříčku s číslem 22 procent, zatímco evropský průměr zdražování činí pouhých 9,2. O krizi bydlení už u nás nikdo nepochybuje, debatuje se o ní takřka dennodenně v médiích i při běžných hovorech a každý má názor na její řešení. Bydlet zkrátka potřebují všichni, a tak na rozdíl od jiných typů státní podpory jsou příspěvky a dávky na bydlení v podstatě celospolečenským tématem. Lépe řečeno měly by být. Současný systém je totiž složitý a nepřehledný, a většina lidí si pod ním navíc představí jen chudinské dávky pro „nemakačenka”. Přitom právě s narůstající krizí bydlení by nějakou formu pomoci potřebovaly čím dál širší vrstvy obyvatelstva včetně střední třídy. Stát ovšem selhává v jejím plošném zajištění a jako u většiny aktuálních krizí není vůbec schopen reagovat.

Ve stínu koronaviru

„Až milion lidí v Česku čelí vážným problémům s bydlením.“ Tak zní ve zkratce hlavní pointa Zprávy o vyloučení z bydlení 2021, kterou loni v létě vydala iniciativa Za bydlení. Jde tedy o každého desátého obyvatele, jejichž problémy jsou samozřejmě odlišné a pohybují se na škále od přebývání na ulici po běžné bydlení, za které ovšem vydávají neúměrně vysokou část příjmu. Statisíce českých občanů žijí v takzvané bytové nouzi, což neznamená pouze život na ubytovnách nebo v azylových domech, ale i v bytech, které jsou z různých důvodů nevyhovující, ať už v nich neteče voda, nedají se pořádně vytopit nebo jsou přelidněné (na jednu osobu připadá méně než 8 m²). Nejvážnějším zjištěním je ovšem bezesporu fakt, že v nevyhovujících podmínkách přežívá minimálně přes 150 tisíc dětí, a také stále větší množství lidí v důchodovém věku, především žen.

Ve Zprávě o vyloučení z bydlení 2021 se dočteme, že u dávek na bydlení se rozhodně nedá mluvit o jejich zneužívání, problémem je naopak jejich nečerpání.

„Zatím nedokážeme odhadnout, jaký vliv budou mít následky pandemie Covid-19 a s ní spojená opatření. Už teď ale můžeme s jistotou říci, že v posledních letech roste bytová nouze seniorů,“ potvrzuje neblahý trend analytik iniciativy Za bydlení Jan Klusáček. Zatímco rodiny s dětmi, které trpí bytovou nouzí, žijí podle výzkumů nejčastěji v nevyhovujících bytech, důchodci a důchodkyně, kteří nezvládají platit nájem, končí v azylových domech, a hlavně na ubytovnách. Právě starší lidé se v masovém měřítku potýkají s nadměrnými náklady na bydlení. „Více než 40 procent příjmů vynakládá na bydlení 110 až 150 tisíc seniorských domácností, z toho tři čtvrtiny jsou domácnosti osamělých seniorek,“ uvádí Klusáček. Růst nájmů v dlouhodobém měřítku nezbrzdila ani pandemie koronaviru, naopak ještě významně vzrostl počet těch, kteří se kvůli jejím následkům dostali do finanční nouze a zůstali odkázání na nějaký typ státní podpory, jak upozorňuje Pavel Šplíchal v další reportáži ze série (A)sociální stát. „Vzpomenu například na osamělou mámu tří dětí, která kvůli pandemii přišla o práci a v důsledku toho z pronajatého bytu dostala výpověď,“ uvedla už při zveřejnění Zprávy o vyloučení z bydlení 2021 Iva Kuchyňková z Charity Česká republika. „Mnoho pronajímatelů pronajme bydlení jen tomu, kdo se prokáže uzavřenou pracovní smlouvou. Odmítají ho poskytovat těm, kdo by byť jen přechodně potřebovali pomoc ve formě dávek,“ dodala. Diskriminace určitých skupin obyvatel na realitním trhu je dlouhodobým problémem, o kterém se sice ví a mluví, ale to situaci nijak nezlepšuje. Znevýhodněni jsou především Romové, kteří v podstatě nemají vůbec šanci běžný byt získat, podobně jako cizinci, samoživitelé a samoživitelky, rodiny s více dětmi nebo hendikepovaní. V ideálním případě by podpora bydlení měla směřovat především k těmto skupinám, ve skutečnosti jsou na úřadech podobné diskriminaci často vystaveny právě ony.

Boje na úřadě

„Byla jsem samoživitelka, dostávala jsem rodičovský příspěvek tři tisíce osm set korun a nájem jsem měla deset tisíc. V tý době jsem dávala všechny vydělaný peníze do nájmu a poplatků a na jídlo, internet, telefon a oblečení pro mě a dítě mi zbývaly ty tři tisíce,“ popisuje Barbora situaci, do níž se před několika lety dostala. Příspěvek na bydlení jí nikdy nebyl přiznán, protože měla podnájemní smlouvu, se kterou nešlo o tento typ podpory žádat. „Majitel bytu nechtěl smlouvu změnit a já neměla peníze na to, abych se přestěhovala. Paní na úřadu práce na mě řvala, že jsem si neměla pořizovat dítě ve čtyřiadvaceti a vyhodila mě z kanceláře. Odmítli mě několikrát, tak jsem se na to vykašlala,“ pokračuje. V tehdejší době navíc platila přísnější pravidla pro to, kolik si mohl rodič vydělat, Barbora se tak podobně jako mnoho samoživitelek ocitla v dlouhodobé finanční tísni. „Bylo to strašně vyčerpávající, několik let jsem spala tři hodiny denně, protože jsem makala po nocích. Málokdo si uvědomí, jak to člověka zlomí, když nemá na nic.“

Barbora si nakonec našla dobře placenou práci a problémy se jí podařilo vyřešit – má ovšem štěstí, je bílá, vysokoškolačka a žije v Praze. Její příběh ale ukazuje, jak se i pracující člověk z poměrně zajištěného prostředí může dostat do (nejen) finanční tísně a sociální systém mu není schopen pružně pomoci. Statisíce lidí končí v bytové nouzi právě proto, že takové štěstí jako Barbora nemají – žijí v periferních regionech, kde je nedostatek dobře placené práce, jsou romského původu, mají exekuce, zdravotní problémy nebo pocházejí z nestabilního sociálního prostředí, přičemž se tyto rizikové faktory zpravidla kumulují. Když se k tomu přidá neochotný úředník či úřednice, kteří nemají čas pomoci, nebo dokonce z nějakého důvodu pomoc přímo sabotují, může se žadatel o podporu ocitnout bez potřebných financí, a to zejména pokud žádá o doplatek na bydlení, tedy dávku pomoci v hmotné nouzi.

Potvrdila mi to i Iveta, která působí jako sociální pracovnice v Moravskoslezském kraji (a přála si být citována pod smyšleným jménem). „Na Romy na úřadě samozřejmě koukají skrz prsty jako všude. Ale situace je těžká pro všechny. Je to o lidech, úřednice se sice chovají dost často hrozně, ale jsou i takové, které se snaží pomoct,“ shrnuje svoje zkušenosti, kterých nasbírala za dobu, kdy v rámci své práce doprovází žadatele na úřad, spoustu. „Ale Romové a další, kteří si chodí pro dávky, se taky kolikrát neumí chovat. Viděla jsem už, jak vytáhli paní zpoza přepážky za vlasy, když jim nechtěla vyplatit peníze. Lidi ale bývají zoufalí, často nemají vůbec prostředky a jsou opravdu závislí na tom, kolik jim na úřadě přiznají.“ Sama Iveta je Romka, takže zažívá předsudky na vlastní kůži. Doplatek ani příspěvek na bydlení sice momentálně pobírat nemusí, ale vzpomíná na situaci, kdy jí kvůli nedorozumění chtěli odebrat rodičovský příspěvek, který pobírá na svá vnoučata. „V mém případě vůbec nepostupovali podle platných předpisů a chtěli mi všechno vzít, tak jsem úřednici začala vyjmenovávat a ukazovat, co všechno dělá špatně,“ vypráví. „A ona: ‚Jak to, že tomu prosím vás tak rozumíte?! – No protože já jsem sociální pracovnice!‘ Úřednice zrudla a udělalo se to správně tak, jak jsem jí řekla.“ Ivetina historka působí zpětně možná úsměvně, téměř kdokoli jiný by ale na jejím místě o peníze, na které měl nárok, nejspíš přišel. Všichni, kdo se systémem státní podpory bydlení (a vůbec sociální podpory jako celku) přichází do kontaktu, se shodují, že jedním z největších problémů je jeho nesrozumitelnost a složitost, a to i pro profesionály z oboru, natož pro běžné občany.

Neexistující zneužívání

„Zjednodušeně řečeno existují dva typy podpory: doplatek na bydlení, což je dávka hmotné nouze určená těm, kteří jsou na tom finančně špatně a nemají na základní potřeby, a příspěvek na bydlení,“ vysvětluje Adam Fialík z Platformy pro sociální bydlení v podcastu, který vznikl k tomuto textu. „Příspěvek je pro ty, kteří vynakládají na bydlení více než 30 procent svých příjmů, v Praze 35 procent, a jsou vlastníky, nájemci či podnájemci zkolaudovaného bytu.“ Původní idea byla podle Lucie Trlifajové ze Sociologického ústavu AV ČR a Centra pro společenské otázky – SPOT, že příspěvek, vypočítávaný podle příjmů, je takzvaně dávka pro všechny podobně jako třeba mateřská nebo rodičovský příspěvek, zatímco doplatek je spíše chudinskou dávkou. Ve skutečnosti jsou ale jako chudinské vnímané obě dávky, a to je možná důvod, proč jsou tak málo čerpané.

Ve Zprávě o vyloučení z bydlení 2021 se dočteme, že u dávek na bydlení se rozhodně nedá mluvit o jejich zneužívání, problémem je naopak jejich nečerpání. Data ukazují na příkrý rozpor mezi realitou a většinovým názorem, podporovaným i řadou politiků, že sociální podpora je zneužívaná a že na ni stát vynakládá obrovské množství peněz, což je pak zpětně záminkou pro její osekávání. „Příspěvek na bydlení vyšší než tisíc korun nepobírá osm z deseti oprávněných seniorských domácností, šest z deseti oprávněných rodin a sedm z deseti ostatních domácností,“ uvedl Jan Klusáček v tiskové zprávě iniciativy Za bydlení. Když se k tomu připočítají i domácnosti, které nečerpají doplatek, může se jednat minimálně o stovky tisíc domácností, jež přicházejí o peníze a v konečném důsledku i o střechu nad hlavou. Mnoho lidí končí v bytové nouzi i proto, že nečerpá dávky, na které má nárok, a které by jim umožnily setrvat v běžném bydlení.

Důvodů, proč tak málo lidí využívá státní pomoci, je víc. Odborníci se shodují, že jedním z hlavních bude právě stigmatizace čerpání sociální podpory. „V našich výzkumech z období covidové pandemie, které jsme prováděli hlavně mezi příslušníky střední třídy, jsme často naráželi na internalizovanou neochotu žádat si o nějakou podporu,“ říká Trlifajová. „Lidé nechtějí být na obtíž, mají dojem, že když pracují a nepatří mezi vyloženě sociálně slabé vrstvy, tak to nějak zvládnou.“ Přitom vzhledem k současnému vysokému nájemnému – v Praze v průměru asi 338 korun za m², v Brně 301 korun – je kolikrát těžké sehnat odpovídající bydlení i pro pracující s průměrnými příjmy. Úkolem státní správy a jejích zástupců by tak měla být destigmatizace sociální podpory, přestat ji prezentovat jako něco společensky nežádoucího.

Další příčnou je malé povědomí občanů o existenci této podpory, a to se týká zejména příspěvku na bydlení. Pokud už o něm lidé vědí, plete se jim buď s dávkou pro chudé, nebo si často myslí, že je určen pouze nájemníkům. Podle expertů by měla být v zájmu státu vyšší informovanost lidí, třeba i díky zřizování kontaktních míst pro bydlení nebo zlepšení komunikace na úřadech práce i vlastních úřadech a sociálních odborech. Nemenší překážkou pro rozšířenější čerpání podpory je pak náročnost podání, ke které v mnoha případech přispívá neochota úředníků žadatelům pomoci, či jim dokonce umožnit, aby si o dávku vůbec zažádali, ačkoli na podání existuje ze zákona nárok.

Města bez důchodců a rodičů?

Podle odborníků a sociálních pracovníků, se kterými jsem mluvila, jsou stud a malá informovanost největším problémem právě u důchodců (ještě hůře na tom pak budou například lidé s psychiatrickou diagnózou, kteří často vypadávají ze systému sociální péče úplně, tuto rozsáhlou problematiku ovšem ponecháváme v článku stranou). „Systém podpory ze strany státu je nepřehledný. Stát nevěnuje dosavadní pozornost ani osvětě, ani potřebné podpoře terénních sociálních služeb,“ uvedl při představení Zprávy o vyloučení z bydlení 2021 ředitel organizace Život 90 Jaroslav Lorman. „Na sociální pracovníky se senioři zpravidla obracejí až tehdy, kdy vzroste jejich potřeba péče… Že mohli získat i příspěvek na bydlení, zjistí až dodatečně.“ Jeho slova potvrzuje Richard Škotko, vedoucí Oddělení sociální péče na Praze 8 – k potřebným se jeho zaměstnanci dostávají mnohdy pozdě a často jen tehdy, když je někdo z okolí ohrožených lidí upozorní. Systematičtější práci a jejich většímu záběru brání mimo jiné i personální podstav, kterým trpí nejen jeho oddělení, ale sociální služby obecně.

Pomoci se tak některým dostává pro někoho i z možná překvapivých stran, například od majitelů nemovitostí. Olga M., která se svými sourozenci vlastní v Praze bytový dům, tak pomohla zařídit příspěvek svým letitým nájemníkům. „Žijí v tom bytě mnoho let, celý život pracovali, jsou to slušní lidé, nechci nikoho takového vyhazovat,“ vysvětluje svoji motivaci. I ona popisuje svoji zkušenost s úřadem v podstatě jako boj, kdy ji jednání s úřednicí stálo vždy mnoho času a energie. Bez její pomoci by ale nájemníci příspěvek vůbec nezískali, protože by jim o něm zřejmě nikdo ani neřekl. „V našem domě se snažíme udržet mix nájemníků, většinou jsou to mladší lidé, ale i důchodci a rodiny s dětmi, a to by mělo být také v zájmu samospráv a státu. Na příkladu měst, jako je Vídeň, přece vidíme, že se to pak odráží na kvalitě života všech,“ dodává.

Typicky mají právo na příspěvek rodiny s dětmi, kdy jeden z rodičů nastoupí na mateřskou či rodičovskou dovolenou, a rodina tak potřebuje sanovat výpadek příjmů. Z tohoto důvodu se rozhodla žádat i Jana, vyřizování nároku ale bylo tak vyčerpávající, že po návratu do práce se už rozhodla o příspěvek nežádat, ačkoli by měla na menší obnos stále nárok. „Každé čtvrtletí chtěli dokládat něco jiného či na jiném formuláři, co jednomu úředníkovi stačilo, druhému ne. Pokud podle nich žádost nebyla kompletní, nikdy se sami neozvali a čekali až na naši urgenci,“ vypráví. „Odmítali sdělit po telefonu nebo mailu, co chybí a radši poslali doporučený dopis. Většinou s nějakou blbostí, kterou jsme donesli na přepážku, kde se zase úředník divil, proč mu to nosíme. Vyplacení částky od podání žádosti tak vždy trvalo minimálně dva měsíce. Být na tom existenčně závislá, tak asi skončím na ulici,“ shrnuje Jana, která má to štěstí, že díky příspěvku (a tomu, že žije s manželem, který pracuje) mohla mít její rodina aspoň jistý finanční polštář a nemusela se bát nečekaných výdajů, nebo dokonce vystěhování. Minimálně 320 až 400 tisíc lidí, z toho asi 100 tisíc dětí, je ovšem podle údajů Českého statistického úřadu ztrátou bydlení přímo ohroženo. Jedná se o data z doby před covidovou pandemií, takže odborníci předpokládají, že v současnosti může být tento počet ještě vyšší.

Zpoždění se nepromíjí

Pro Kristýnu a její rodinu se příspěvek na bydlení stal zase v podstatě poslední záchranou před nuceným vystěhováním z Prahy, kde žije od narození. „Když jsem čekala druhé dítě, potřebovali jsme se přestěhovat do většího a v tu chvíli jsme zjistili, že s našimi příjmy, kdy můj muž je knihovník a já dělám sociální práci, nemáme v Praze šanci. Pak nám kamarádka poradila, ať si zkusíme zažádat o příspěvek. Do té doby jsem o téhle možnosti vlastně vůbec nevěděla,“ vypráví Kristýna, jak jejich zkušenost s úřadem práce začala. Nakonec se jim podařilo najít vhodné bydlení, ale hned ze začátku museli o své situaci informovat majitelku bytu. „To bylo vlastně takový první trauma, když říkáte, že si tam potřebujete přehlásit trvalé bydliště kvůli příspěvku a vidíte to nadzvednutý obočí… Naštěstí nám majitelka důvěřovala a teď už často žádosti vyplňujeme společně.“

Celý příběh by mohl působit jako ukázka toho, jak systém vlastně skvěle funguje, kdyby ovšem praxe neznamenala hodiny stresující práce a neustálou nejistotu, zda a v jaké výši bude příspěvek přiznán. Formuláře a požadavky se navíc každé tři měsíce mění a úřednici nemají čas nebo nejsou ochotní lidem vysvětlovat, jak papíry vyplnit správně. „Poprvé jsme tam šli celkem suverénně, ale první věta, kterou jsme slyšeli, zněla: ‚To máte štěstí, že jste bílí, jinak bych se s váma vůbec nebavila‘,“ popisuje Kristýna střet s realitou. Příspěvek jim byl sice přiznán, ale podle Kristýny je obnovování žádosti každé tři měsíce extrémně náročné. „My máme oba zkoušku z výrokové logiky, ale vyplňování formulářů nám trvá hodiny. O vzdělání ale tolik nejde, stačí, abys nebyla třeba úplně fit nebo ti doma řvaly děti a neměla jsi na to klid, a pak to prostě nedáš. Navíc se k tobě úřednice chová jako bachař, ty na to ale nakonec radši přistoupíš. Celý proces je tak neskutečně ubíjející a depresivní i pro lidi, jako jsme my. Jak jsou na tom lidé ve skutečné nouzi, si vůbec nechci představovat.“

Příkladem je příběh Josefa s Anetou, manželského páru z Prahy, který po dlouhém úsilí získal městský byt. Podařilo se jim to především proto, že ačkoli jsou oba Romové, Aneta vypadá jako etnická Češka. Na základě jejich dlouholetých zkušeností proto s úřady vyjednává právě Aneta. Josef je vážně nemocen a nemůže vůbec pracovat, jeho manželka má také zdravotní problémy, momentálně je v domácnosti a vzhledem k finanční situaci rodiny pobírá pomoc v hmotné nouzi. Příspěvek na bydlení je tak pro ně jedinou šancí, jak zaplatit nájem. I pro ně je ovšem velmi obtížné vyznat se v byrokratickém systému. I když žádost o příspěvek podali včas, nebyl jim přiznán kvůli opožděné platbě předchozího nájmu, a rodina tedy najednou nebyla schopná zaplatit nájem v bytě, ve kterém našla po letech nejistoty domov, díky čemuž se jí dařilo pomalu stabilizovat nelehkou situaci. Státní podpora v takových případech selhává, lidé se „prostě mají postarat“ a doufat, že za tři měsíce žádost vyjde. Aneta se sice pokouší i přes zdravotní hendikep sehnat práci, ale na žádném z pohovorů zatím neuspěla. Josef přiznává, že kdyby aspoň trochu mohl, půjde vydělávat aspoň načerno, jeho nemoc mu ale sotva dovolí vstát z postele. Zdá se, že vše zatím vyřeší půjčka od přátel, ale opět jde o příklad, kdy systém selhává a občané se musí zachraňovat navzájem. Nejde přitom o nijak výjimečný příběh, takových, kdy lidem byla podpora zamítnuta, protože se zpozdili byť třeba jen o jediný den, jsem vyslechla celou řadu.

Otročina na úřadě

Neochotu pracovníků úřadu práce zmiňuje většina těch, kteří mají s žádáním o sociální podporu zkušenosti. I v mediálním a politickém diskursu jsou úředníci běžně označováni jako ti, kteří nic nedělají a „slušné“ lidi akorát otravují. Od politiků pak často slýcháme, že by se úřednictvu měly minimálně zmrazit platy a ideálně by se jejich stavy měly ještě snížit. V očích většiny je úředník někdo, kdo pracuje možná tak od desíti do dvou a mezitím ještě stihne několik pauz na kafe a cigáro. Máloco je ale tak vzdálené skutečnosti. Kvůli složitosti a neustálým změnám v byrokratickém systému (ale i vnějším okolnostem typu Covidu-19) jsou pracovnice úřadů, většinou jde o ženy, extrémně přetížené a bez jakékoli podpory shora. Zcela běžné jsou mnohahodinové přesčasy a mnohé vůbec nemají šanci vybrat si dovolenou. Za kvalifikovanou práci navíc dostávají podprůměrnou výplatu. „Výše platů v této oblasti začíná někde na 19 až 20 tisících. Dochází pak i k situacím, kdy úřednice vyplácejí podporu, která je vyšší než jejich mzda, což je další z mnoha zátěžových faktorů, které se mohou podílet na pocitu nespravedlnosti,“ upozorňuje Lucie Trlifajová.

Demotivovaní úředníci a úřednice pak celý den jednají s lidmi, kteří jsou kolikrát skutečně zoufalí, protože se ocitli v existenční nouzi a soukolí frustrace, neochoty a agresivity se tím roztáčí na obou stranách přepážky. Mnoho lidí, kteří na úřad nastoupí v dobré víře, že budou pomáhat, takový tlak dlouho nevydrží. Anebo zcela vyhoří, a práci pak vykonávají bez zájmu o lidi, o které by se měli starat. Ani v případě úřednic a úředníků ale samozřejmě nelze zobecňovat, nejčastější věta, kterou v této souvislosti zaslechnete, zní – je to o konkrétních lidech. Jsou úřednice, které lidem hází schválně klacky pod nohy, ale narazíte i na takové, jež skutečně pomáhají, a to kolikrát i nad rámec svých povinností.

Takovým příkladem je i Eliška, která pracuje na úřadu práce v jednom z malých měst v Pardubickém kraji a byla ochotná si se mnou promluvit pod změněnou identitou. Zatímco velká část těch, kteří začnou pracovat pro stát, nakonec skončí v neziskovém sektoru, Jitka si prošla opačnou cestu – kvůli personálním důvodům odešla z nezisku do státních služeb. „Tahle práce je samozřejmě těžká a dost často vyčerpávající, drží mě tu ale hlavně dobrý kolektiv. Vím, že u nás na úřadě se všechny kolegyně opravdu snaží pomáhat, i když toho mají moc, a to mě motivuje tuhle práci dál dělat.“ I podle Elišky je největším problémem složitost dávkového systému, kdy téměř každý týden přicházejí nové metodické pokyny a sami úředníci nemají šanci se v nich bezpečně zorientovat. Neochota směrem k žadatelům tak má kolikrát důvod v tom, že se pracovníci úřadů obávají, aby neudělali chybu, za kterou by nesli odpovědnost, a to i finanční.

Také Eliška potvrzuje, že na úřadě jsou zcela běžné dlouhé přesčasy. Na druhou stranu fakt, že obsluhují malé město a jeho okolí o pouhých několika tisících obyvatelích, jim umožňuje se žadatelům přeci jen více věnovat už proto, že je často osobně znají. Je ale nutné říct, že podhůří Orlických hor, o kterém je řeč, patří k regionům s menšími sociálními problémy, kde se nenacházejí například žádné velké vyloučené lokality, a situace se tak nedá srovnávat třeba se severními Čechami nebo velkými městy. Ale i tady, v zapadlém koutě republiky, se mimo projevuje jiné krize bydlení. Sama Eliška žije v domě s rodinou svého bratra. „Na jednu stranu je štěstí, že tuhle možnost vůbec mám, na druhou stranu to samozřejmě není ideální řešení. Kdybych si teď ale chtěla se svým platem zajistit nějaké vlastní bydlení, tak vůbec nevím jak,“ přiznává.

Zásadním zlomem ve fungování systému státní podpory bylo podle Richarda Škotka další převedení agendy sociálních dávek ze sociálních odborů obcí na úřady práce, k čemuž došlo v roce 2012 za ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka. „My měli a máme s touto problematikou zkušenosti, naším úkolem je sociální práce, a i přes to, že je nás mnohem méně, než by bylo potřeba, snažíme ji opravdu dělat, a to i v rámci možností třeba preventivně,“ říká Škotko. Pracovníci úřadů na nějakou systematičtější práci s lidmi nemají vůbec čas, (nejen) kvůli byrokratické agendě jim zbývá na schůzky s klienty mnohokrát sotva čtvrthodina, a tak jsou úřady práce v podstatě místy, kde se pouze vyplácí peníze, jak píše i Saša Uhlová v dalším z textů seriálu (A)sociální stát.

„Kdyby byla posílena agenda úřadů práce, a ty měly by více času na práci s klienty, mohly by být těmi, kteří jsou velice dobře zapojeni třeba i v prevenci ztráty bydlení,“ domnívá se Fialík. V některých případech se toto daří právě sociálním odborům a oddělením obcí, ale většinou jen u nejnaléhavějších sociálních případů, ne u širokých vrstev obyvatelstva, které by dnes radu a pomoc potřebovaly. Lidé z oboru se bez výjimky shodují, že úřady práce by měly být finančně i personálně posíleny tak, aby mohly odpovědně plnit svou roli a být společnosti ku prospěchu. Dosavadní vyjádření nové vlády, ale zatím nenesou ani příslib takové změny, dokonce spíše naopak, a je tak pravděpodobné, že se dočkáme ještě většího osekávání sociální agendy.

Dávky nic neřeší

Důraz na jednostranné šetření se pak odráží i v samotném jednání úřadů. „Sociální ochrana musí být rychlá a dostatečná, jinak se lidé propadnou ještě hlouběji. Vyplácení je ale řízeno opačnou logikou – šetříme,“ shodují se Adam Fialík s Lucií Trlifajovou. Systém podpory nedokáže rychle reagovat na aktuální výzvy, jak se ukázalo v souvislosti s pandemií Covidu-19 nebo krachem Bohemia Energy a prudkým zdražováním energií obecně. Nezvládl ale reagovat ani na vysoké ceny nájmů, které rostou už několik let. „Systém sám o sobě mi nepřijde až tak zlý, podpora je relativně dobrá, ale protože tu máme tato omezení, tak velká část potřebných z toho systému vypadne,“ vysvětluje Fialík. „Pokud už se nepropadnou do nejhorší chudoby, tak nemají peníze na nečekané výdaje nebo si nezvládají spořit,“ upozorňuje.

Odborníci na sociální politiku a oblast bydlení, ale i mnozí ekonomové se ovšem shodují na jedné zásadní věci. To, na co bychom se měli v první řadě zaměřit, je změna přístupu k bydlení, ne systém sociální podpory. Dávkový systém by se mohl, a měl, v mnoha ohledech zlepšit, ale není hlavním jádrem problému, řeší pouze jeho důsledky. Nejdůležitější je zlepšit dostupnost bydlení – zavedením zákona o sociálním bydlení, určitou formou regulace nájemného, udržitelnou výstavbou, zejména rozšiřováním městského bytového fondu, zřizováním městských nájemních agentur, a také navýšením dosud velmi nízkého zdanění nemovitostí. Jak ostatně shrnula Kristýna v odpovědi na otázku, co by na současném systému změnila: „Nejvíc by nám pomohlo, kdybychom nemuseli stát o nic žádat. Kdyby moje celodenní péče o dvě děti a veřejná služba mého muže byly oceněny tak, abychom mohli žít ve městě, ve kterém jsme vyrostli. To bychom byli moc rádi.“

Autorka je redaktorka A2 kulturního čtrnáctideníku.

Reportážní cyklus (A)sociální stát vznikl s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.