Foto Mathew Schwartz, Unsplash
Psychedelické látky jsou psychoaktivními látkami měnícími stav vědomí, tedy způsob vnímání, myšlení a emočního prožívání. Klasickými psychedeliky jsou psilocybin, LSD, DMT či meskalin. Látkami s podobným účinkem jsou pak MDMA a ketamin. Zmíněné substance jsou legislativně řazeny mezi omamné a psychotropní látky (dále jen „OPL“), tj. nelegální a přísně kontrolované návykové látky. Takový zákon nepřipouští jejich využití v léčbě a neúměrně také komplikuje výzkum. Administrativně i finančně.
Tento legislativní status vychází z mezinárodních závazků, ze tří takzvaných drogových úmluv OSN. Těmi jsou Jednotná úmluva OSN o omamných látkách z roku 1961, ve znění Protokolu o změnách Jednotné úmluvy o omamných látkách z roku 1972, Úmluva o psychotropních látkách z roku 1971 a Úmluva OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami z roku 1988. Česká republika je všechny ratifikovala a vyhlásila.
Zmíněné úmluvy jsou výsledkem politického rozhodnutí z šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Vycházejí z vlivu Spojených států a tehdejší Nixonovy administrativy, jež vyhlásila „válku drogám“. Všem drogám bez rozdílu. Nediferencovaný přístup k omamným a psychotropním látkám spojený s represí uvrhl na psychedelika neoprávněné stigma. Znemožnil tak nejen jejich užití v léčbě, ale také ve výzkumu, díky kterému by se psychedeliky asistovaná terapie mohla etablovat v seriózní a na důkazech založený přístup.
Již provedené výzkumy s psychedelickými látkami přináší cenná data potvrzující jejich značný potenciál, pokud jde o léčbu duševních obtíží, jako jsou úzkosti či deprese.
Na základě uvedených mezinárodních úmluv jsou i u nás psychedelika řazena mezi omamné a psychotropní látky, a to OPL uvedené na čtvrtém seznamu psychotropních látek nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Jedná se tedy o látky, jež jsou považovány za vysoce nebezpečné a které nelze medicínsky využít. Respektive jejich užití je dovoleno pouze k „omezeným výzkumným, vědeckým a velmi omezeným terapeutickým účelům.“ V důsledku takového legislativního zakotvení psychedelických látek naplňuje jejich přechovávání nebo pěstování pro vlastní potřebu v „množství větším než malém“, jakož i jiné nakládání s nimi, a to již bez ohledu na množství, skutkové podstaty trestných činů uvedených v ust. § 283 až § 287 trestního zákoníku vymezujících tzv. drogové delikty.
Nástup psychedelické renesance
Navzdory přetrvávajícímu represivnímu přístupu však celosvětově dochází zhruba od začátku nultých let 21. století k obnově výzkumu. Současnost lze bez nadsázky nazvat obdobím psychedelické renesance. Již v roce 1986 byla založena organizace MAPS (The Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies) podporující psychedelický výzkum i osvětu. Psychedeliky asistovaná terapie byla v roce 2017 (MDMA) a 2018 (psilocybin) označena americkou FDA (Food and Drug Administration) za přelomovou léčbu. V roce 2021 byl na Harvardské univerzitě spuštěn výzkumný projekt POLAR (The Project on Psychedelics Law and Regulation) zabývající se etickými, právními a sociálními důsledky psychedelického výzkumu, terapie, jakož i možného obchodu s těmito látkami s cílem dosažení vědeckými daty podložené psychedelické politiky. Vzniklo také mnoho hnutí odborníků na tuto problematiku za účelem destigmatizace psychedelik a jejich reklasifikace tak, aby bylo možné jejich léčebné a terapeutické využití. Jedná se např. o Reschedule Psilocybin, SCIENCE, NOT STIGMA či Decriminalize nature.
INCB (The International Narcotics Control Board), jenž mimo jiné sleduje i dodržování výše uvedených drogových úmluv signatářskými státy, se v rámci svých reportů v posledních letech zaměřuje na možnost léčebného využití psychedelických látek. Zmínit lze také určité dekriminalizační až legalizační snahy v některých amerických městech, jako je Denver, Oakland či Santa Cruz.
V roce 2020 se americký Oregon rozhodl v podstatě legalizovat psilocybin. Oregonský program legálního užívání psilocybinu, který má vstoupit v platnost 2. ledna 2023, umožní užívání psilocybinových hub dospělými pod dohledem licencovaných facilitátorů. Sezení s psilocybinem bude moci vyhledat každý za jakýmkoliv účelem, ať už duchovním, terapeutickým nebo rekreačním. Před absolvováním sezení v licencovaném zařízení projde screeningem a náležitou přípravou s facilitátorem.
Skutečné místo psychedelik je v terapii
V českém prostředí se psychedelickému výzkumu věnují zhruba od roku 2015 odborníci v Národním ústavu duševního zdraví, kde byla v lednu tohoto roku započata klinická studie Psiket zaměřená na výzkum antidepresivního účinku psilocybinu u pacientů s farmakorezistentní depresí. Psilocybin bude v tomto případě srovnáván s působením ketaminu. zmínit lze také ketaminem asistovanou psychoterapii prováděnou v rámci léčby deprese na pražské psychedelické klinice Psyon. To je možné díky off-label užití ketaminu, který se klasicky používá jako anestetikum. Je tedy umístěn na seznamu kontrolovaných látek s možností užití v klinické praxi.
Již provedené výzkumy s psychedelickými látkami přináší cenná data potvrzující jejich značný potenciál, pokud jde o léčbu duševních obtíží, jako jsou úzkosti či deprese. Stejně tak mají potenciál v paliativní péči, pokud jde o zmírnění tzv. existenciálního distresu způsobeného vědomím diagnózy terminálního onemocnění (psilocybin), ale i pokud jde o vyrovnání se s posttraumatickou stresovou poruchou (MDMA), či v léčbě závislostí na návykových látkách – včetně alkoholu a tabáku. Psychedelika jako taková totiž nevykazují žádný závislostní potenciál a jejich užívání je méně rizikové než užívání alkoholu či běžně dostupných léků na předpis (např. benzodiazepinů).
Ve světle výše uvedeného proto legislativní status psychedelických látek vyznívá velmi paradoxně, a změna pohledu zákonodárců je více než žádoucí. Neadekvátní legislativa spojená s léty zakořeněnou stigmatizací, stereotypy, že všechny drogy bez rozdílu jsou špatné, už prostě nedává smysl.
Psychedelika nepatří do trestního práva, ale do medicíny, respektive do terapie. Ať už jde o terapii psychiatrickou či psychologickou. Na místě je tedy dekriminalizace psychedelik pro terapeutické užití, aby byla legálně dostupná psychedeliky asistovaná terapie.
Proč trestat něco, co postrádá společenskou škodlivost?
Dekriminalizace znamená reklasifikaci psychedelických látek, a tedy jejich přeřazení na seznam kontrolovaných látek umožňujících medicínské využití. Znamená to revizi seznamů kontrolovaných látek na mezinárodní úrovni, které musí ty národní respektovat. Signatářské státy musí ve svých dekriminalizačních a legalizačních snahách postupovat tak, aby s úmluvami byly jejich právní úpravy stále v souladu. To neposkytuje příliš velký manévrovací prostor.
Navzdory mezinárodním úmluvám ale lze celosvětově sledovat změnu přístupu k návykovým látkám. Ta spočívá v racionálním rozlišování, kdy dochází k dekriminalizaci určitých jednání spojených s konkrétními omamnými a psychotropními látkami, byť jsou umístěny na seznamech zakázaných látek.
Příkladem takového postupu je nizozemský přístup rozlišující mezi takzvanými měkkými a tvrdými drogami. Jednání spojená s užíváním, jakož i distribucí některých měkkých drog (typicky konopí) nejsou při splnění určitých podmínek stíhána. Takový přístup vychází z politického rozhodnutí a souvisí s racionálně pojatou drogovou politikou. Právě diferencovaný přístup orgánů činných v trestním řízení k omamným a psychotropním látkám se zohledněním jejich škodlivosti jak pro uživatele samotného, tak pro jeho okolí, by byl jistým řešením neadekvátně nastavené legislativní situace i v České republice.
Nejen zákonodárce, který vytváří právní normy, ale i orgány činné v trestním řízení (policie, státní zástupce, soud), které je vykládají a aplikují, by měly vycházet z vědeckých poznatků. Měly by mít na mysli rovněž zásadu subsidiarity trestní represe. Více než kde jinde to platí v případě užití psychedelických látek v terapeutickém settingu. Tedy v bezpečném a kontrolovaném prostředí pod dohledem odborníka, který ví, jak s takovými látkami nakládat a jak se k člověku prožívajícímu změněný stav vědomí chovat. V takovém případě totiž nelze zhodnotit ani škodlivost látky (psychedelika jsou látky málo toxické a relativně bezpečné), ani škodlivost situace (v terapeutickém settingu je všem možným rizikům spojeným s užitím psychedelické látky předcházeno), a tedy nelze určit ani společenskou škodlivost daného jednání.
I když společenská škodlivost není znakem skutkové podstaty trestného činu, musí být vážena, a to při posuzování, zda je konkrétní jednání trestným činem či nikoli, a zda z něj tím pádem vyvodit trestně právní následky či nikoli. To se pak promítá do postupu orgánů činných v trestním řízení – konkrétně státního zástupce, který může trestní stíhání z důvodu neúčelnosti zastavit.
Selhání českých soudů
Rozumným a smysluplným postupem orgánů činných v trestním řízení by bylo možné docílit změny, která nutně nevyžaduje změnu zákona. Racionální trestně procesní přístup při řešení drogové trestné činnosti v České republice však poněkud absentuje, o čemž mimo jiné svědčí i dvě aktuální a medializované události.
Za publikaci článků především s tematikou konopí byl v nedávné době nepravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody šéfredaktor časopisu Legalizace Robert Veverka. Některé články měly vyzdvihovat psychotropní účinky konopí, v čemž byl spatřován trestný čin šíření toxikomanie dle § 287 trestního zákoníku.
V lednu tohoto roku pak ostravský krajský soud uložil, rovněž dosud nepravomocným rozsudkem, obžalovaným Jaroslawu Kordysovi a Karolině Kordysové nepodmíněné tresty odnětí svobody ve výši 8,5 a 5,5 roku za dle veřejných zdrojů nelegální obchod s psychotropní látkou DMT. Ta je součástí jihoamerického rituálního nápoje ayahuasca, kterou Jaroslaw Kordys podával účastníkům svých terapeutických sezení ve stylu šamanských obřadů. Dle obvinění mělo být cílem se na úkor účastníků ceremonií obohatit. Jednání bylo shledáno trestným právě s poukazem na skutečnost, že se DMT nachází na seznamu zakázaných omamných a psychotropních látek.
Takový závěr soudu postrádá náhled v širším kontextu a svědčí o stereotypním postupu orgánů činných v trestním řízení, kde absentuje schopnost chápat věci v souvislostech. Soud při rozhodování nevzal v potaz vyjádření národního protidrogového koordinátora Jindřicha Vobořila ani jiných odborníků hodnotících látku DMT a její účinky. Soud v rámci dokazování nezohlednil ani pozitivní svědectví účastníků ceremonií, kterým tyto velmi pomohly po psychické stránce.
Soud se nezabýval otázkou potenciální společenské škodlivosti a vycházel čistě z nelegálního statusu látky DMT. Ayahuasca, která DMT obsahuje, přitom byla peruánským státem prohlášena za národní kulturní dědictví.
Zatímco první zmíněný případ může budit zdání poněkud účelové interpretace skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie, druhý působí takřka jako odtržení práva od reality.
Diametrální rozpor mezi právním a faktickým stavem, k jakému dochází v případě legislativního ukotvení psychedelických látek, není žádoucí. Právní stav by měl korespondovat s tím faktickým. Výše uvedené případy však svědčí o tom, že praxí orgánů činných v trestním řízení tohoto souladu docílit nelze. Proto nezbývá než legislativně upravit status psychedelik se zohledněním jejich léčebného potenciálu.
Osvětou k dekriminalizaci
Nezbytná je osvěta založená na poskytování objektivních informací týkajících se možných přínosů i rizik. Úvahy stran dekriminalizace psychedelických látek se týkají především jejich terapeutického užití v bezpečném a kontrolovaném prostředí pod dohledem odborníka, což se nerovná legalizaci psychedelik pro rekreační užívání. Jinými slovy, jde o poskytnutí legální možnosti využití těchto látek odborníky, kteří ví, jak s nimi nakládat, a pro něž je aktuální legislativní situace frustrující. Nejenže značně administrativně a finančně ztěžuje užití těchto látek ve výzkumu, ale v podstatě znemožňuje jejich užití v klinické praxi nebo v terapii.
Nicméně ani problematiku rekreačního užívání psychedelik nelze nechat stranou. Také mimo klinický kontext lze využít potenciál těchto látek. V této souvislosti je důležitá řádná příprava, aby osoba podstupovala psychedelickou zkušenost v optimálním setu (vnitřním nastavení). Stejně důležitá je následné integrace takové zkušenosti. S tím souvisí podpora sittera (průvodce psychedelické zkušenosti), který významně přispívá k optimálnímu průběhu a prožití psychedelické zkušenosti.
Striktně vzato však v takovém jednání může být spatřován trestný čin šíření toxikomanie dle § 287 trestního zákoníku. To přitom nelze považovat za legitimní, protože se jedná o preventivní aktivitu související s podporou uživatelů psychedelik. Měla by existovat legální možnost bezpečného, uvědomělého a zodpovědného užití psychedelických látek za účelem samoléčby, seberozvoje nebo zlepšení psychické pohody i přes to, že k tomu není klinický důvod. Společenská škodlivost spojená s užíváním psychedelických látek totiž nedosahuje takového stupně, aby jednání spočívající v různých způsobech nakládání s nimi byla posuzována v rámci trestního práva jakožto nejzazšího nástroje ochrany společnosti.
Svoboda prozkoumávat vlastní vědomí
Mimo klinický kontext je legální možnost užití psychedelik spíše výjimkou vycházející z práva na náboženskou svobodu. Psychedelické látky užívají ve specifických rituálních kontextech některé synkretické církve, jako je třeba Domorodá americká církev neboli Peyotlová církev (Native American Church), v jejímž případě jde o látku meskalin. Další jsou brazilské ayahuascové církve Santo Daimé, União do Vegetal a Barquinha.
Jedním z relevantních argumentů dekriminalizace psychedelik i pro rekreační užívání je právo na svobodu myšlení, které je zakotveno v několika úmluvách. Třeba ve Všeobecné deklaraci lidských práv nebo v Listině základních práv a svobod. Jednotlivá ustanovení pracují s pojmy svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, což lze podřadit pod pojem tzv. kognitivní svobody (cognitive liberty). Tím se rozumí právo jednotlivce zkoumat a ovládat své vlastní poznání a vědomí, kam patří také dosahování změněných stavů vědomí. Užití psychedelických látek může být jednou z cest, jak toho dosáhnout.
Právo na svobodu myšlení se pak dostává do střetu s mezinárodními drogovými úmluvami. Ochrana lidských práv by však před drogovými úmluvami měla mít přednost. Otázkou již není, zda má či nemá dojít k dekriminalizaci psychedelik, ale jak a kdy k ní dojde.
V tuto chvíli stojíme před výzvou vytvoření adekvátní drogové legislativy a politiky založené na diferenciaci návykových látek se zohledněním jejich specifik, zejména pokud jde o míru škodlivosti, rizikovosti a závislostního potenciálu.
Který jiný stát by měl zaujmout racionální a erudovaný legislativní pohled na látky měnící vědomí, než Česká republika – země, z níž pochází Stanislav Grof, celosvětově uznávaný odborník na tuto problematiku, a než země, která byla od padesátých let 20. století až do roku 1974 na světové špici ve výzkumu léčebného potenciálu LSD, jakož i jeho užití v psychiatrii. V tomto ohledu tak v současné době nabývá na aktuálnosti listopadové heslo: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď.“
Autorka je akademickou právničkou působící rovněž v neziskovém sektoru.