Foto Facebook Die LInke
Uplynulý rok byl pro radikálně levicovou Die Linke „prorostlý“ – durchwachsen, jak se v němčině říká, když nějaká bilance nevyznívá jednoznačně. Strana získala historicky poprvé podíl na moci v západoněmecké spolkové zemi, v městském státě Brémy, ale zároveň propadla o bezmála deset procent ve východoněmeckém Sasku. Stejně jako další levicové politické subjekty mnohde jinde po světě hledá i Die Linke recept na to, jak by měla vypadat levicová politika pro současnou společnost s jejími novými štěpeními a tváří v tvář novým výzvám. Koncem února se její členská základna sejde na ideové a strategické konferenci, která by ji v tomto hledání měla posunout dál. Jaká je dnešní situace této partaje, po níž i v řadách české levice mnozí pošilhávají jako po možné inspiraci?
Mladá strana mezi východem a západem
Pro začátek připomeňme, že Die Linke je poměrně mladá strana. Vznikla teprve v roce 2007 sloučením západoněmecké WASG (Arbeit & soziale Gerechtigkeit – Die Wahlalternative), zformované o pouhé čtyři roky dříve z levicového křídla sociální demokracie, a východoněmecké postkomunistické levice PDS (Partei des demokratischen Sozialismus), která sdružovala levicově smýšlející členy dřívější východoněmecké státostrany SED. Toto spojení dávalo ve formálně sjednoceném Německu strategický smysl, zároveň se v něm ale od začátku projevovalo faktické rozštěpení země – a tím pádem i strany – na západ a východ. To se sice do určité míry týká všech německých stran, radikální levice ale možná ze všech nejvíce.
Ostrakizace Die Linke probíhá na východě země z jiných důvodů než na západě. Není to žádná její radikalita, ale mnohem spíš rituální antikomunismus ostatních stran, co spolupráci znemožňuje.
Západní křídlo strany je zakořeněné v pacifistickém a odborovém milieu, a je tak v mnohých „tradičně“ levicových tématech poměrně radikální, někdy až antisystémové. Dráždí třeba otevřenými debatami o nepodmíněném základním příjmu, ale i kritikou NATO nebo politiky Izraele, což je v Německu ještě větší tabu než jinde. Symptomatické je, že si strana vykoledovala částečné sledování protiextremistickými úřady právě na západě země. Pokud tedy ostatní strany na celostátní úrovni Die Linke ostrakizují, je to zejména kvůli této její západní antisystémovosti. Zároveň je tvář tamní Die Linke také kulturně progresivní, oslovuje i vzdělané a materiálně zajištěné lidi a o voliče se přetahuje vedle SPD i se Zelenými. A nedaří se jí špatně – kromě zmíněného historicky prvního západního úspěchu zde kupříkladu v některých místech také stoupají počty členů, byť celorepublikově, zejména kvůli situaci na východě, naopak klesají. Nefungovala zde také nikdy vyloženě jako protestní strana – jako by západoněmečtí voliči dlouho v politickém spektru žádnou protestní stranu nepotřebovali, dokud se najednou neobjevila AfD. A ta zde funguje hlavně jako protestní strana proti domnělé liberálně-levicové hegemonii, kterou zde Die Linke spíš spolupředstavuje.
Východoněmecká Die Linke je naopak především kulturně konzervativní. Vlastní tradice pacifismu nebo sociální emancipace byla v této části země podobně jako u nás zdiskreditována s koncem minulého režimu. Celkově se Die Linke na východě podobá naší KSČM, a to včetně její funkce – tedy až do nástupu AfD – jako protestní strany pro lidi, kteří nemají nutně vyhraněně levicové smýšlení, ale jsou nespokojení s celkovým vývojem po pádu berlínské zdi. Předmět protestu je tedy poněkud jiný než na západě – liberalismus zde mnohdy funguje spíš jako zástupný cíl a primárním důvodem protestu je pocit materiálního i symbolického nedocenění ze strany (západoněmeckých) liberálních elit. Proto soupeří Die Linke na východě zejména s konzervativci z CDU a pak právě s národovci z AfD. Ultrapravicová AfD je přitom na východě země ještě o něco blíže vyloženě neonacistickým kruhům. Schopnost mobilizovat protestní hlasy ovládá již mnohem lépe než Die Linke – při loňských volbách do zemského sněmu v Sasku například takřka polovinu ze svých 27,5 procent hlasů získala od nevoličů.
Nástup krajní pravice
Zdá se, že právě s AfD začíná Die Linke na východě prohrávat: v Sasku si loni pohoršila o osm a půl procenta a s velkým odstupem za první CDU a druhou AfD sice dosáhla nominálně na třetí místo, ale zároveň spadla do pole „zbylých“ stran s výsledky okolo deseti procent. Podobně se strana propadla i v druhé východoněmecké spolkové zemi, kde se loni volil nový parlament: v Braniborsku Die Linke ztratila osm procentních bodů. Vedle AfD ji až na páté místo srazili i mírně posílení Zelení. Určitou anomálii představuje pouze třetí postkomunistická spolková země, kde se loni na podzim volilo – totiž Durynsko. Předsedou zemské vlády – historicky vůbec prvním za Die Linke – zde byl oblíbený Bodo Ramelow. I díky němu si strana dokonce mírně polepšila a vyhoupla se až nad třicetiprocentní hranici. Současným oslabením dosavadních koaličních partnerů, SPD a Zelených, ale přicházela v úvahu pouze menšinová vláda v tomto složení, na kterou zřejmě – po dramatickém intermezzu se zvolením kandidáta liberálů z FDP díky hlasům AfD – nakonec také skutečně dojde.
Durynský lídr Die Linke Bodo Ramelow je paradoxně západoněmecký evangelík a odborář, v zemi ale dělá umírněnou, pragmatickou politiku, které je podle mnohých komentátorů v podstatě sociálně demokratická. Díky ní je oblíbený napříč politickým spektrem. Hlasů ve prospěch AfD sice ztratil taky nemálo, nové ale získal od voličů SPD a CDU. Zároveň se na durynském příkladu dobře ukázalo, že ostrakizace Die Linke probíhá na východě z jiných důvodů než na západě. Není to žádná její radikalita, ale mnohem spíš rituální antikomunismus ostatních stran (zejména CDU), co znemožňuje spolupráci. Volební výsledky v Durynsku umožňovaly vládu CDU a Die Linke, která by pod Ramelowovým vedením byla fakticky velmi podobná v Německu zhusta praktikovaným velkým koalicím CDU a SPD. Zároveň by podle mnohých byla pro zemi lepší než nestabilní menšinová trojkoalice, jenže konzervativci byť jen na myšlenku takové koalice reagovali hystericky.
Hledání jednotného hlasu
To vše se věrně zrcadlí v dilematech, kam by se strana měla ubírat na celoněmecké úrovni. Jedna část, zejména ta západoněmecká, si stojí za svým kulturním progresismem i rezolutním antifašismem. Má tím pádem menší pochopení pro voliče AfD a větší tendence poohlížet se po nových hlasech spíš u SPD a Zelených. Stoupenkyní tohoto přístupu je kupříkladu stranická spolupředsedkyně Katja Kipping. Pragmatičtější, spíše východoněmecký přístup, naopak velí s určitou velkorysostí hledat v příklonu části voličských vrstev k autoritářskému národovectví klasické materiální motivace a kulturně progresivní témata tak nechat alespoň prozatím bokem. Tváří tohoto proudu ve straně byla donedávna, dokud se z vysoké politiky kvůli vyhoření nestáhla, spolupředsedkyně poslaneckého klubu v Bundestagu Sahra Wagenknecht, která místy balancovala na hraně takovým způsobem, až si od kolegů vysloužila nálepku „nahnědlosti“. Podle některých straníků nicméně není třeba tolik se vyhraňovat na jednu či druhou stranu a strana by měla zastupovat jak klasická socioekonomická témata, tak ta kulturně liberální.
Při všech myslitelných taktických odchylkách je jasné, že alespoň v principu jednotný kurz strana potřebuje, protože kromě jednotlivých zemských voleb jí jde také o moc na centrální úrovni. Tam totiž koalice oslabující SPD s posilujícími Zelenými a Die Linke představují jedinou možnou alternativu levicové vlády (byť němečtí Zelení nejsou jednoznačně levicová strana). SPD se zatím této možnosti (zejména kvůli strachu z paktu s Die Linke) raději vyhýbá velkými koalicemi s CDU, ačkoli v letech 2005 i 2013 byla tato koalice početně možná. Velké koalice navíc představují velmi nevýhodnou formu vládnutí, na níž SPD víc a víc politicky tratí. Prozatím si všechny strany spolupráci deklarovaně „zkouší“ na úrovni zemských vlád, ať už ve zmíněném Durynsku, Berlíně nebo nově v Brémách.
Směřování k takové koalici ale vyžaduje, aby si strany mezi sebou elektorát chytře rozparcelovaly tak, že si budou co nejméně konkurovat. I proto je vyjasnění profilu Die Linke tak důležité – ne že by Zelení a SPD neměli do jisté míry podobný problém, určitě ale není tak vyhraněný. Die Linke není jediným příkladem hledání role levice v současném světě s přihlédnutím k rozdílným podmínkám politiky na východě a západě Evropy. Právě to činí ze sjednoceného Německa obzvlášť podnětnou případovou studii. Osud Die Linke po únorové ideové konferenci se určitě vyplatí sledovat.
Autorka je politoložka.