Nedávná nahrávka, na níž se Donald Trump bez skrupulí přiznává k sexuálnímu obtěžování, pravděpodobně předčila i naše nejhorší očekávání. Pořád se ale jedná o možného budoucího prezidenta. A mnoho českých mužů mu možná skrytě fandí.
Fankluby mladých dívek
Svoji bakalářskou práci jsem obhajovala, když mi bylo 23 let. Studium jsem tenkrát brala smrtelně vážně, psaním jsem strávila půl roku v knihovně a kvůli filosofické interpretaci Aristotela jsem se naučila docela obstojně rozumět psané formě starověké řečtiny. Můj vedoucí práce byl z výsledku nadšený, oponentský posudek byl taktéž pozitivní a výtky v něm obsažené slibovaly zajímavou diskusi při obhajobě. Můžete si o někom, kdo ve třiadvaceti žije Aristotelem, myslet, co chcete, ale já na to opravdu moc ráda vzpomínám – a proto se mi také do paměti velmi živě vryla právě samotná obhajoba práce.
Životní zkušenosti vedou mnohé z nás k tomu, že si vypěstujeme nenápadné preventivní mechanismy. Neoblékat se moc výrazně tam, kde by to pro někoho mohla být výzva k jakýmkoli komentářům. Usmívat se a mlčky kývat ve chvíli, kdy se nám otevírá kudla v kapse.
Předsedou komise byl proděkan pro studijní záležitosti, který byl na celé fakultě známý svou tendencí vytvářet si fankluby složené převážně z mladých dívek a také tím, že během přednášek vyprávěl stále ty samé přisprostlé vtipy. Nechal mě představit práci a následnou diskusi zahájil větou: „Víte, Marie, já jsem tu práci nečetl. Osobně si myslím, že zas tak dobrá nejspíš není. Ale chtěl bych říct, že vám to dnes opravdu moc sluší.“ A spiklenecky na mě mrknul. Pamatuji si tu větu skutečně slovo od slova. Mlčela jsem a čekala, až mi někdo položí nějakou otázku, která se bude týkat obsahu práce. Dobré hodnocení jsem obhájila a vedoucí práce se za mne velmi chabě snažil postavit, nicméně po odchodu z místnosti, kde se obhajoba konala, jsem si připadala, jak když právě někdo půl roku mé poctivé práce zmačkal, pošlapal a zahodil do koše. Bylo mi do pláče.
Příležitost pro oplzlosti
Tenhle zážitek se mi od té doby mnohokrát vybavil. Třeba když jsem nastupovala po škole do nové práce a můj tehdejší šéf mi při první příležitosti oznámil, že „jsem se mu moc líbila už na pracovním pohovoru“ (a nezapomněl taktéž spiklenecky zamrkat). Netřeba dodávat, že moje nepřistoupení na jeho hru mělo za následek velmi výrazné ochlazení vzájemných vztahů, což mi pak několikrát značně zkomplikovalo pracovní život. Nebo když jsem se v pozici manažerky komunikace ocitla v jedné státní instituci a byla představena jakémusi ministerskému náměstkovi. Ten mě sjel pohledem od hlavy k patě a vesele prohlásil: „No, já bych tě vzal na pivo, ale vypadáš tak mladě, že by ti ani nenalili!“ To už mi ovšem bylo jednatřicet a na osmnáct jsem rozhodně nevypadala. Na onu pozici jsem byla vybrána z mnoha jiných kandidátů díky svým zkušenostem. To ale pana náměstka zjevně vůbec nezajímalo a nebránilo mu to v tom, aby se ke mně choval podle jediného pravidla, které značná část českých mužů na vedoucích pozicích uznává: „Hele, mladší holka, tak budeme trochu otcovský a trochu oplzlý!“
Možná nejde ani tak o vedoucí pozice – podobné zážitky mám koneckonců i z autodílen, stěhovacích firem a z návštěv instalatérů. Zatímco ve studijním či pracovním životě jsem schopná si stát za tím, co chci říct, a většinou se obhájit, v případě rozbitých stoupaček si tváří v tvář obhroublosti pánů v montérkách připadám naprosto bezmocná a nezbývá mi, než se modlit, aby mi příště poslali někoho, kdo se ke mně bude chovat aspoň trochu slušně. Sama si totiž neumím opravit skoro nic. Další přijatelnou variantou je zkusit zařídit, aby s dotyčným instalatérem jednal muž a já byla paternalismu, sexismu a nevhodných narážek za dveřmi vlastního bytu ušetřena.
Vsadím se, že každá žena má podobných zážitků několik. Některé z nás možná více, některé méně – ale každá žena přesně ví, o čem mluvím, když ve vztahu ke zmíněným událostem popisuju stavy bezmoci. Všechny jsme se tak trochu naučily s tím žít a všechny jsme k tomu odmalička vedené – nemluvit moc nahlas, nepřekřikovat nikoho, nebýt přehnaně asertivní. Začíná to koneckonců už u rad týkajících se vztahů, jimiž mne zásobila moje jinak osvícená maminka: „Hlavně mu proboha nesmíš říct, že ti to vadí! A nesmíš mu volat sama od sebe! To se nedělá, jsi holka!“ Je vám to povědomé?
Genderový ping-pong
Podobné dobře míněné rady maminek i životní zkušenosti vedou mnohé z nás k tomu, že si vypěstujeme nenápadné preventivní mechanismy. Neoblékat se moc výrazně tam, kde by to pro někoho mohla být výzva k jakýmkoli komentářům. Usmívat se a mlčky kývat ve chvíli, kdy se nám otevírá kudla v kapse, abychom nebyly považované za hysterky. Dávat si pozor na tón hlasu a drobná gesta, která by si snad mohl někdo „nějak“ vysvětlovat. Jenže stejnou logikou potom můžeme dospět i k tomu, že je dobré nechodit v minisukni a v noci samy po ulici, abychom se vyhnuly možnému znásilnění. Odtud už je jenom krůček k tomu, že pokud si tu minisukni nějaká nešťastnice přece jen vzala, možná si za to mohla sama. Jakkoli se už více méně daří vymýtit tento způsob viktimizace žen, pořád býváme vystaveny různým formám vylučování z veřejného prostoru. Průpovídky typu „no jo, to ti ale mělo být jasné, je to chlap a o dvacet let starší než ty, ten tě vážně brát nebude“ jsou součástí veřejných i soukromých projevů pořád dost často a jejich účinek je mnohdy stejně nepříjemný jako sexismus nejhrubšího zrna.
O těch malých, nenápadných gestech, kterými si (někteří) muži snaží dokazovat svou mocenskou převahu nad ženami, se ovšem velmi špatně mluví. Někdy ani není jednoduché je pojmenovat, protože to skutečně mohou být jenom letmá gesta, pohledy, zaváhání v řeči, o nichž si člověk snaží namlouvat, že nic neznamenala, ale která za sebou stejně zanechávají jakousi pachuť. Po všech podobných zážitcích mám chuť někam zalézt a nebýt chvíli vidět, a nemuset se tedy vyrovnávat s tím, jak vypadám: totiž jako třicetiletá žena, která chce říkat, co si myslí. Někdy se to těžko popisuje i kamarádkám, protože člověk si nechce připadat jako věčný potížista, který si stále stěžuje a vytváří problémy, a navíc zdaleka ne vždy se setkáte s pochopením – mnoho dívek a žen totiž na tuto hru zcela dobrovolně a rádo přistupuje. Někdy je to totiž mnohem jednodušší než se snažit skutečně něco říct, změnit nebo dokázat. Vhodně se obléct, vhodně se usmát, kývnout ve správnou chvíli a máme ho tam, kde jsme chtěli – jak snadné. Je to jako ping-pong, ve kterém se s trochou cviku můžou naučit skórovat obě strany.
Nebezpečně tenké hranice
Chtělo by se tedy říct: Aha, tak proč to vlastně vůbec máme řešit? Co je na tom divného a špatného, kromě toho, že některé citlivější povahy občas nemají dobrý pocit? Nemusíme ani chodit tak daleko a opět si pomáhat tak extrémním příkladem, jako je znásilnění, když chceme ukázat, co je na téhle společenské atmosféře špatně. Stačí sledovat současnou prezidentskou kampaň v USA. Donald Trump je totiž chodícím příkladem muže, kterému stávající společenská atmosféra umožnila dostat se k moci, přestože uráží nejen ženy, ale také všechny lidi odlišné barvy pleti a vlastně vůbec všechny, kdo nejsou jeho zapálenými fanoušky. V médiích se propíral případ starý téměř dvacet let, kdy Trump, tenkrát coby ředitel soutěže Miss Universe, psychicky deptal tehdejší vítězku Alicii Machado za to, že po soutěži ze stresu přibrala. Její příběh, který je poznamenán poruchami příjmu potravy a dalšími problémy způsobenými despotickým Trumpem, oblétl znovu světová média. To byla ovšem jenom taková velmi vlažná příprava na to, co mělo teprve přijít. Objevila se nahrávka, na které možný budoucí prezident USA vysvětluje, že má právo „šáhnout ženě na kundu“, kdykoli se mu zlíbí. Reakce na sebe nenechaly dlouho čekat – vlivná bloggerka Kelly Oxford si v této souvislosti na Twitteru zavzpomínala, jak jí takhle někdo šáhl na „kundu“ v autobuse, když jí bylo dvanáct. A tisíce dalších žen se k ní přidaly a začaly zveřejňovat své příběhy.
Plyne z nich, že hranice mezi sexuálním obtěžováním, vydíráním a prostou nevhodnou poznámkou je někdy nebezpečně tenká. V České republice je realita samozřejmě úplně jiná než v USA. Mimo jiné třeba v tom, že zde nemáme zdaleka tak přísnou legislativu ohledně sexuálního obtěžování na pracovišti – což jsem mnohokrát slyšela komentovat poznámkami typu „no jo, oni tam ani už nesmí svoji sekretářku plácnout po prdeli a říct jí, že jí to sluší“. Ženy v Česku chybí nejen na kandidátkách politických stran nebo v představenstvech firem, ale třeba i v redakcích mainstreamových médií. Chybí v literatuře i filmu a pohled do historie také není nic hezkého. Ženy u nás stále dostávají za stejnou práci podstatně méně peněz, jsou více ohroženy chudobou. Mají ztížený přístup na trh práce kvůli neflexibilitě zaměstnavatelů, padá na ně starost a péče o děti i nemocné a do toho všeho jsou nuceny držet hubu a krok, pokud jim někdo předhodí, že to mají z toho, že jsou prostě „jenom ženské“.
Ve světě, ve kterém si privilegovaní muži neumí vážit žen, v němž je normální sekretářku poplácat po prdeli, aniž by jakkoli naznačila, že o to má zájem, je také mnohem snazší a normálnější sekretářku proti její vůli prostě „přefiknout“. Donald Trump je toho chodícím důkazem.
Autorka je sociální antropoložka.