Kolem osobnosti Adolfa Hitlera se vždy tvořila řada mýtů a smyšlenek. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že po válce utekl do Latinské Ameriky a tam v klidu dožil, případně že si zde užívá poklidu stáří dodnes. Jiné teorie zas tvrdí, že Hitler byl Žid, měl jedno varle, s Evou Braunovou nikdy neměl sexuální poměr a tak dále. Přestože se odborná literatura těmto tématům věnuje a většinu z nich vyvrátila, mýty kolují dál. Jedním z nejrozšířenějších povídaček je bezesporu to, že Hitler byl obyčejná smažka. Jak ale ukazuje nová kniha Totální rauš. Drogy v třetí říši německého spisovatele Norberta Ohlera, fetování bylo na nejvyšších místech nacistické hierarchie naprosto normální. Přestože se nejvýznamnější hitlerovské monografie o toto téma vždy lehce otřou, žádné uspokojivé odpovědi nenabízejí. Jak uvádí Ohler, jedinou systematičtější práci tohoto druhu představuje kniha Nazis on Speed (Náckové na speedu) německého spisovatele a bývalého dealera Wernera Piepera. I stále nejrespektovanější dvoudílná monografie britského historika Iana Kershawa se zmiňuje pouze o tom, že Hitlerův osobní lékař Theodor Morell předepisoval Vůdci vitamínové injekce.
V nacistickém Německu vznikal tak čistý metamfetamin, o jakém by si mohl nechat zdá i Walter White ze seriálu Breaking Bad.
Příznačné také je, že se drogám v třetí říši nevěnují profesionální historikové, ale spisovatelé. Již zmiňovaný Ian Kershawn ovšem o Ohlerově „laické“ knize prohlásil, že se „jedná o seriózní vědecký kousek“. A skutečně, při svém amatérském bádání autor navštívil archivy v Berlíně, Sachsenhausenu, Koblenzi, Marbachu, Mnichově, Freiburgu, Dachau, ale i americkém Washingtonu, kam spojenecká vojska ukryla část ukořistěné dokumentace, včetně deníku Hitlerova dlouholetého osobního lékaře Theodora Morella. Právě z něj většina Ohlerových poznatků o Hitlerově odvráceném životě vychází, protože nemotorný a trochu obtloustlý doktor si pečlivě zapisoval téměř každou dávku, kterou Vůdci podával.
Německo, globální dealer
Celý příběh začíná už v 19. století, kdy němečtí vědci vyvinuli morfium, aspirin i heroin (syntetizoval jej chemik Felix Hoffmann z farmaceutické společnosti Bayer – šéf firmy údajně prohlásil, že „heroin je dobrý byznys“) a započali boom farmakologického průmyslu. Německé firmy mu ostatně vládnou dodnes. Po první světové válce se stalo fetování v Německu módní záležitostí. Země byla „globálním dealerem“ heroinu a kokainu. Opiáty, syntetické opioidy, heroin a kokain se staly běžnou součástí velkoměstského života. Z Peru se údajně dovážel surový kokain do Hamburku, kde jej němečtí lékárníci synteticky upravili a udělali z něj ještě účinnější stimulant.
Samotný Hitler kokain z duše nenáviděl a označoval jej za „židovskou drogu“ – přesto ji i on v pozdní fázi svého života několik měsíců užíval. Paradoxní pak je, že se tyto substance staly významnou složkou nacistické propagandy. Boj proti omamným látkám a feťákům se stal oporou nové nacionalistické ideologie, která měla zatočit se zhýralým – netřeba dodávat, že především židovským – životní stylem. Místo něj chtěla nová garnitura nastolit pořádek a soustředěnou až heroickou práci v zájmu národa. Oporou nového nacionálního vzepětí se však ironií osudu stala nová droga: pervitin.
Drogovou laboratoř třetí říše Ohler nachází v Berlíně, ve čtvrti Johannisthal. Jednalo se o tzv. Temmlerovu farmaceutickou továrnu. Podíl židovského majitele Alberta Mendela – díky arizaci – převzal Hermann Temmler v roce 1933 a mezi lety 1937 až 1941 zde dr. Fritz Hauschild (vedoucí farmakologického oddělení) vyvíjel novou syntetickou látku, „prostředek ke zvýšení výkonnosti“. Vznikal zde tak čistý metamfetamin, o jakém by si podle Ohlera mohl nechat zdá i Walter White ze seriálu Breaking Bad. 31. října 1937 přihlásily Temmlerovy závody u Říšského patentového úřadu v Berlíně první německý metamfetamin. Jeho obchodní název zněl Pervitin.
Temmlerova společnost zahájila v roce 1938 masivní marketingovou kampaň a začala tento zázračný lék propagovat. Plakáty a billboardy s tubičkou s tabletami pervitinu se objevovaly na ulicích i v hromadné dopravě. Německý metamfetamin nadšeně podporovali praktičtí lékaři i univerzitní vědci. Měl se stát jakýmsi všelékem na většinu zdravotních i psychických problémů. Německá veřejnost drogu přijala s nadšením a říkala jí weckamin. Pervitin si zkrátka našel cestu do všech společenských vrstev (brali jej členové NSDAP i příslušníci SS) a stal se senzací posledních meziválečných let.
Bizarním dokladem toho, jak byl pervitin v nacistickém Německu oblíbený, jsou pralinky s příměsí metamfetaminu, které se tehdy začaly běžně prodávat. Jedna pralinka obsahovala čtrnáct miligramů metamfetaminu, což bylo pětkrát víc, než jaký byl jeho obsah v jedné pilulce pervitinu. Německou veřejnost na ně lákal geniální slogan „Hildebrandovy pralinky vždy potěší“. Díky tomuto pamlsku se i úmorné práce v domácnosti najednou proměnily ve fantastickou zábavu. Zkrátka a dobře, směs nacistické propagandy a celospolečenského perníkového rauše volala německý národ k heroickému vzepětí a následně i válečnému běsnění.
Metamfetaminová válka
Německou ofenzivu na Francii a Belgii z roku 1940 označuje Ohler za metamfetaminovou válku. Armádní velení se rozhodlo pro riskantní a překvapivý útok na Benelux a poté i na Francii přes nepřehledný kopcovitý a zalesněný terén. Podmínkou úspěchu bylo, aby vojáci zůstali několik dní vzhůru. Bleskový útok Spojence zcela zaskočil a pervitin se stal jednou z hlavních německých zbraní. Wehrmacht si před útokem u Temmlerových závodů objednal 35 milionů tablet pro pozemní vojska a letectvo. Až komický Ohlerův popis maniakálního a nevyzpytatelného pohybu naspeedovaných tankových jednotek v čele s „vysmaženou liškou“ Erwinem Rommelem, jež pálily po všem, co se mihlo před očima, patří k nejlepším pasážím celé knihy. Osvědčenou pikařskou taktiku pak nacistická armáda zopakovala i při blitzkriegu na východní frontě. Jak už to ale se stimulanty bývá, počáteční euforie se neustálým požíváním metamfetaminu proměnila v otupělost a depresi.
Drogy zasáhly i do československých dějin. Když v noci 15. března předložil Hitler před prezidenta Emila Háchu dokument o kapitulaci Československa, náš tehdejší prezident zkolaboval a upadl do bezvědomí. Se svým zázračným kufříkem k němu prý přispěchal Hitlerův lékař Morell a vpíchnul mu injekci s blíže nespecifikovaným stimulantem. Hácha údajně vstal z mrtvých a dokument okamžitě podepsal. Na oplátku se pak stal Morellovým „pacientem“.
Jak to ale bylo s Hitlerem a jeho drogovými libůstkami? Člověk by předpokládal, že před svými energickými projevy z třicátých let se Vůdce povzbuzoval právě pervitinem. Podle Ohlera však Hitlerovy experimenty s drogami začínají až v roce 1941, kdy prožívá první velké neúspěchy na východní frontě. Začínají se u něj objevovat zdravotní problémy zřejmě psychosomatického rázu a právě v tuto chvíli začíná úřadovat lékař Theo Morell. Na nejvyšším nacistickém velení totiž experimentuje se steroidy a hormonálními a vitamínovými injekcemi vlastní výroby. Ty tvořil z extraktů ze srdce, nadledvin, jater a slinivky prasat a jiných jatečních zvířat. Tato Morellova DIY léčebná kůra sice Hitlerovi okamžitě pomohla, ale měla dalekosáhlé následky.
Vlivem bakterií a živočišných látek, které pravidelně vpravoval do jeho organismu, se pomalu začala rozpadat Hitlerova imunita a jeho fyzický zevnějšek rychle uvadal. Hitler se stal na Morellových každodenních injekcích závislý – dávky určovaly jeho momentální rozpoložení. A nejen to, nejasná a nesystematická aplikace rozličných látek měla efekt i na Vůdcův úsudek. Hitler začal zmatkovat, chybovat a trpěl paranoidními bludy. Jak odhaluje abecední seznam látek, které v letech 1941 až 1943 Morell do vůdce injekčně vstřikoval, do jeho oběhu se dostaly i opiody (dolantin), efedrin, eukodal, kodein, kokain i pervitin. Především eukodal hrál v dalším osudu třetí říše zásadní roli.
Od Siegfrieda ke smažce
V důsledku zhoršujícího se zdravotního stavu, ale i množících se neúspěchů nacistických vojsk téměř na všech frontách začal Hitler žít podivínským a izolovaným životem. Stranil se veřejnosti a nejraději pobýval v polních podmínkách vojenských hlavních stanů. Jak o něm napsal jeho životopisec Joachim Fest: „Byl to člověk, který potřeboval neustále uměle dobíjet baterky. Svým způsobem mu Morellovy drogy a léky nahrazovaly dřívější stimulaci masovými ovacemi.“
Zásadní obrat v Hitlerově drogových návycích nastal 18. srpna 1943. V ten den prohráli nacisté se Sověty největší tankovou bitvu v dějinách u Kursku a Spojenci se zároveň vylodili na Sicílii. Hitlera čekalo na druhý den důležité jednání s Mussolinim a jeho organismus naprosto zkolaboval. Morell se rozhodl pro radikální řešení a Hitlerovi aplikoval injekci eukodalu. O eukodalu napsal guru beat generation a zasloužilý feťák William S. Burroughs, že je kombinací „heráku a koksu“ a že Němci namíchali „opravdu hrozné svinstvo“. Látka Hitlera okamžitě postavila na nohy a na schůzce Duceho v podstatě nepustil ke slovu.
Od té doby nedal na eukodal dopustit a stal se regulérním závislákem. Částečně se tím dá vysvětlit zcela nepochopitelné Hitlerovo chování v následujícím roce a půl, kdy ignoroval zoufalou situaci svých vojsk a stále blouznil o konečném vítězství. O milovanou substanci jej připravil až úplný závěr války – zásobování farmaky už nemohlo uspokojit ani touhy vůdce německého národa. Hitlerovy charakteristické křeče a tiky, jak je geniálně zachytil snímek Pád třetí říše, podle Ohlera měly na svědomí hlavně abstinenční příznaky. Z udatného bojovníka wagnerovských rozměrů se během války Hitler proměnil v lidskou trosku, o niž lidé zakopávají na nádražích evropských metropolích.
Svižně a zábavně napsaná kniha Totální rauš však nechce fenomén nacismu vysvětlovat jen působením toxických látek. Hitlera a německý národ se nepokouší vyvinit ze zvěrstev, které napáchali. Podotýká pouze, že pokud z dějin nacistického Německa vynecháme drogy, nedokážeme je nikdy pochopit. „Německo, země drog, útěku od světa a světobolu, hledalo svého superfeťáka. A ve své nejtemnější hodince ho našlo v Adolfu Hitlerovi,“ uzavírá brilantně svou knihu Norman Ohler.
Autor je redaktor A2larmu.