Důvodů propadu levice v posledních volbách je jistě mnoho a rozhodně platí, že přesvědčivější jsou ty, které nehledají problém v zákeřnosti a bohatství protivníků (tedy Babiše) a v hlouposti voličstva, ale u samotné levice. Řadu z nich komentátoři na Alarmu i jinde už přesně pojmenovali. Zdá se mi ale, že jeden z nich nezazněl dostatečně jasně. Týká se ekonomické a národohospodářské expertízy.
Selhání ministerstva průmyslu
Veřejná nespokojenost a protesty proti Topolánkově a Nečasově vládě, které v roce 2013 vynesly k moci sociální demokracii, měly podobu odporu proti „ekonomické nutnosti“ poškrtání všeho, kterou v oblasti veřejných zdravotních, školských či sociálních politik hlásali ekonomové, většinou tehdy ještě plně v zajetí ekonomického neoliberalismu. Zdá se mi ale, že si to levice chybně přeložila jako licenci ke generálnímu podcenění ekonomie. Sociální demokracie jako vítězná vládní strana měla přitom tu nejlepší příležitost podpořit a začít pěstovat alternativní ekonomickou teorii a praxi – systematickou, fundovanou a veřejně viditelnou. Nic z toho se nestalo.
Stranická levice by měla veřejně kriticky mluvit o ekonomickém růstu jako dlouhodobě neudržitelné podobě rozvoje. Aby v tom ale mohla obstát, musí být přesvědčivě zakotvena ve vlastní ekonomické expertíze.
Jestliže se dnes sociální demokraté vztekají, že Babiš zprivatizoval všechny úspěchy společné vlády, proč dosadili na Ministerstvo průmyslu a obchodu Jana Mládka? Ano, po roce 2013 začalo být výrazně lépe, a kdyby Babišovi tvořila na Ministerstvu průmyslu a obchodu protiváhu silná a schopná osobnost z řad sociální demokracie, nemusel Babiš skončit jako hrdina, který nakonec zaplatil všechny ty dobré veřejné politiky vytvořené napříč ministerstvy. Kdyby měla hospodářská politika vlády ztělesnění v silné ministryni či ministru hospodářství, nemusel Babiš vyjít z vlády jako ten, kdo nejen umí vybrat daně, ale vytváří i materiální bohatství země. Příznačná pro selhání Ministerstva průmyslu a obchodu je kauza lithium, ve které nejde ani tak o to, jak se ji poslední dny před volbami podařilo komunikovat, ale co se dělo roky před tím. Jak ukázali Reportéři ČT, současný stav je především důsledkem dlouhodobé nečinnosti státu, a to přestože ministerstvo průmyslu samo financovalo výzkum, který možnosti a technologie těžby již před lety prozkoumal.
Kromě fatálního selhání na tomto ministerstvu nedokázali sociální demokraté plně využít ani existující odborářské expertízy, respektive dělali to pozdě a povrchně jen ve finiši volební kampaně, a nedokázali využít ani příležitostí otevírajících se v důsledku posunu v akademické ekonomii. Jestliže dnes Jan Švejnar mluví o chybné politice škrtů předchozích vlád, proč se s ním nedokázala sociální demokracie během své vlády veřejně propojit? Doma a ve světě dnes působí i řada dalších českých progresivních ekonomů a ekonomek, které měla sociální demokracie – dokud na to měla zdroje – systematicky přitahovat a podporovat. Pokud se tak dělo, jako v případě Aleše Chmelaře, byly to výjimky. Upínání se na mantru „chyb v komunikaci“ s voliči a hledání svého Máry Prchala je až to poslední, co by teď sociální demokracie měla dělat.
Dlouhodobě neudržitelný rozvoj
Sociální demokracie v tom ale není sama, ani (levicoví) Zelení se v tomto směru nevyznamenali. Ve svém programu sice formulují pět kroků pro inovace, které míří správným směrem, ve třech pilířích a ve vizuálu kampaně po nich ale sotva zbyla stopa. Zvláště u zelené politiky, která je často podezírána ze sklonu k romantizujícímu návratu do bájného lůna přírody, je přitom důležité, aby navrhovala konkrétní a uvěřitelné cesty k ekologickému odlehčení průmyslové výroby a ukázala je jako šance pro existující český průmysl. Založit zelenou politiku v nejindustriálnější zemi světa na v lepším případě ignorování a v horším na ohrnování nosu nad tímto průmyslem nelze. Pracuje v něm téměř třetina všech tuzemských zaměstnanců a pracovala v něm i velká část dnešních důchodců a důchodkyň, kteří jistě nechtějí slyšet, že této zemi „přispěli“ především produkcí negativních externalit. Za svoji práci si zaslouží základní uznání, i kdyby na ně Zelení ani ve snu jako na své voliče nepomýšleli. Domnívám se navíc, že několik konkrétních tváří z řad podnikatelů a zaměstnanců v průmyslu, které by Zelené v kampani podpořily, by jim bývalo pomohlo daleko více než sladká předvolební videa z českých luhů a hájů v zajetí genderových stereotypů o tom, co osloví ženy-voličky.
Levice musí trvat na tom, že v životě, společnosti a politice nejde především o peníze a ekonomický zisk jako cíl sám o sobě, ale o jiné hodnoty – rovnost, solidaritu, svobodu, ekologický blahobyt planety… Stranická levice by měla sebrat odvahu začít veřejně kriticky mluvit o ekonomickém růstu jako dlouhodobě neudržitelné podobě rozvoje. Aby v tom ale mohla obstát, musí být přesvědčivě zakotvena ve vlastní ekonomické expertíze a praxi tvorby politik.
Autorka je socioložka.