Foto Olga Berrios, Wikipedia Commons, CC BY-SA 2.0
Rozvoj se má zabývat lidmi, nikoli věcmi. Růst není to samé jako rozvoj a rozvoj nutně nepotřebuje růst. Ekonomika se neobejde bez ekosystémových služeb. Lidská ekonomika je součástí širšího systému, a to biosféry planety, která je konečná a neumožňuje neustálý růst. S těmito východisky by patrně souhlasilo současné evropské nerůstové hnutí. Těchto pět postulátů je základem, na kterém by měla být postavena ekonomika podle Manfreda Max-Neefa (1932–2019), chilského ekonoma a profesora, který je autorem vlivného konceptu Human Scale Development z osmdesátých let.
V Max-Neefově rodné Latinské Americe měly ve druhé polovině 20. století zásadní vliv dvě ekonomické školy – neoliberální monetarismus prosazující zavádění tržní ekonomiky a státní developmentalismus, který naopak chránil domácí trhy a zaměřoval se na rozvoj domácího průmyslu a hospodářskou soběstačnost (např. strategií nahrazování dovozů).
Rosenberg ke sklonku svého života vyjádřil obavy, aby se zaměření na naplňování potřeb jednotlivce nestalo politickým analgetikem, které nám umožňuje cítit se dobře v osobním životě v rámci systému, který nefunguje.
Cíl obou škol je stejný, a to pokrok v duchu modernizace, jen prostředky jeho dosažení jsou odlišné. Dle Max-Neefa, výzkumníka i praktika zabývajícího se chudobou a rozvojovou problematikou, ani jeden z těchto přístupů nenaplnil skutečné potřeby obyvatel kontinentu. Proto Manfred Max-Neef navrhl jiný pohled na ekonomiku a novou politickou praxi, pro něž je zcela zásadní odlišný pohled na to, co je pokrok, co jsou základní lidské potřeby a jaké jsou cesty k jejich naplnění. Naplnění lidských potřeb novými způsoby je klíčovým tématem přechodu k nerůstové společnosti.
Základní lidské potřeby
Jedno z klasických pojetí lidských potřeb pochází od Abrahama Maslowa, který je známý pyramidou potřeb. Tato hierarchizace je již překonána (sám autor ji na konci života zpochybnil) a také samo Maslowovo pojetí potřeb je spíše psychologické a individualistické, vycházející ze západního civilizačního pohledu. Tato hierarchie naplňování potřeb jednotlivce lehce připomíná stádia růstu zemí podle amerického ekonoma Walta Rostowa, který popsal lineární vzestup od nejnižší tradiční společnosti (1.), přes přípravu na vzlet (2.), vzlet (3.), vývoj ke zralosti (4.) až po nejvyšší formu vývoje země, kterou nazval věkem masové spotřeby (5.).
Rostowův model bývá v ekonomické vědě kanonizován, avšak tento pohled nejen ignoruje historický vývoj zemí a kulturní a geografická specifika, ale také předpokládá, že všechny země mají touhu rozvíjet se stejným způsobem s konečným cílem vysoké masové spotřeby. Cesta rozvoje je podle něj kapitalismus a cílem je moderní průmyslová společnost.
Odlišný pohled na lidské potřeby nabízí Marshall Rosenberg, žák Carla Rogerse, zakladatele humanistické psychologie. Rosenberg pracuje s širokou paletou lidských potřeb, které nejsou striktně hierarchizovány a mohou zahrnovat třeba propojení člověka s okolní společností a dalšími podobami života. Jsou to například potřeba bezpečí pro lidi ve válce, potřeba spravedlnosti pro lidi ve slumu, potřeba ochrany v kontextu ničení pralesa, potřeba efektivity a hravosti ve školní třídě.
Strategie k naplnění
Max-Neefovo pojetí potřeb je bližší Rosenbergovi, oba vnímají, že základní lidské potřeby nejsou nepoznatelné a nekonečné, lze je pojmenovat, klasifikovat a hledat různé cesty k jejich naplnění. Podle obou jsou bazální potřeby platné napříč různými kulturami a historickými obdobími. Zatímco Rosenberg pracoval na „spojení se“ s potřebami na úrovni prožívání jednotlivců, Max-Neef téma rozvíjel v oblasti ekonomického rozvoje, který má za cíl skrze naplnění potřeb odstranit chudobu.
Ve svém díle Human Scale Development (1991) definuje Max-Neef devět základních lidských potřeb: živobytí, ochrana, láska, porozumění, participace, zahálka (či odpočinek), tvorba, identita a svoboda. Uznává existenci i dalších potřeb, ale tyto vnímá jako základ. Všechny tyto potřeby a způsoby jejich naplňování zkoumá plasticky, a to ve čtyřech dimenzích prožívání lidského života. Těmi jsou: způsob našeho bytí (being), naše vlastnění (having), naše konání a činy (doing) a naše vztahy a provázanost (interacting).
V tabulce jsou příklady strategií k naplnění všech devíti základních potřeb. Pokud si vezmeme třeba potřebu ochrany, v materiální dimenzi (having), uvádí Max-Neef pojištění, úspory nebo zdravotní systém. Tyto věci jsou poskytovány institucemi. V jiných dimenzích však potřebu ochrany sytí spolupráce s druhými, plánování a předvídání (doing), solidární přístup, vyrovnanost a přizpůsobivost (being) nebo propojování se s lidmi okolo či s prostředím, ve kterém žijeme (interacting). Tyto věci z jiných dimenzí než „mít“ nám spíše než trh zajistí komunita lidí nebo jiný životní způsob.
Naplňování lidských potřeb
Rosenberg klade velký důraz jednak na rozlišování potřeb, hlubokých motivací a kvalit, po kterých lidé touží, a jednak strategií – praktických cest k jejich naplnění. Smíchávání těchto dvou kategorií vnímá jako silný zdroj konfliktů mezi lidmi. Např. učitel chce, aby žák vypracoval domácí úkol (strategie), jinak ho potrestá (strategie). Z hlediska potřeb možná učiteli záleží na učení, rozvoji nových kompetencí a efektivitě během výuky (potřeby). Zásadní rozdíl spočívá v tom, zda učitel žákovi komunikuje strategie, nebo potřeby, tedy hlubší smysl domácích úkolů.
Podle Rosenberga všichni lidé touží po naplnění potřeb, ale často se zaměřují pouze na samotné strategie jako např. diplomy, peníze, auta, domy, požitky, které v konečném důsledky nemusí potřeby – v tomto případě potřebu bezpečí, jistoty, přijetí nebo identity – uspokojit nejlépe. Rosenberg shodně s Max-Neefem tvrdí, že potřeb je omezené množství, ale dají se naplňovat neomezeným počtem způsobů, Max-Neef rozlišuje několik typů tzv. uspokojovačů (satisfiers), které jsou podobné strategiím Rosenberga. Max-Neefovy uspokojovače jsou organizační struktury, politický systém, společenské normy, praktiky či způsob chování.
Prvním typem jsou falešné uspokojovače (či rušiče), které paradoxně ohrožují potřebu, kterou mají naplňovat a také ztěžují naplňování ostatních potřeb. Velmi často jsou rádoby spojeny s naplňováním potřeby ochrany. Příkladem na úrovni společnosti jsou závody ve zbrojení, exil, národní obranná doktrína, cenzura tisku, byrokracie nebo autoritativní praktiky. Nejen, že tyto jevy ochranu stěží poskytují, ale také blokují naplňování takřka všech ostatních osmi základních potřeb.
Druhým typem jsou pseudo uspokojovače, které jsou méně destruktivní než ty falešné a vzbuzují dojem, že některá potřeba je naplněna. V realitě tomu tak však není a potřeba přestává být jasně vnímána a její reálné naplnění se přinejlepším oddaluje. Příkladem může být formální demokracie (rádoby naplněná potřeba participace), neudržitelná těžba nerostných surovin, charita, rozvojová pomoc (rádoby naplněná potřeba živobytí), ekonomické ukazatele, stereotypy, indoktrinace (porozumění), šovinistický nacionalismus, střídání módních trendů (identita).
Dalším typem jsou tzv. inhibitory (či znemožňovače). Ty sice naplňují nějakou potřebu, ale způsobem, kterým to dělají (vedoucímu až k přesycení), ohrožují potřeby ostatní. Například paternalismus zajistí ochranu, ale omezuje skutečné porozumění, svobodu, participaci nebo rozvoj vnímání identity. Mezi další příklady patří autoritativní školství nebo výchova, komerční televize, jednotvárná opakující se práce nebo pravidla umožňující agresivní konkurenci na trhu.
Čtvrtou kategorií jsou singulární (či jednosměrné) uspokojovače, které se zaměřují na jednu základní potřebu, ale neovlivňují zbytek. Jednak jsou typické pro rozvojové programy (např. úzce zaměřená produkce exportních potravin), další příklady Max-Neefa jsou pojišťovny, sportovní zápasy nebo dovolená s cestovní agenturou.
Tyto čtyři typy uspokojovačů jsou pro společnost nevýhodné, protože buď nepřináší reálné naplňování potřeb anebo dokonce působí vedlejší destruktivní dopady. Pátým typem, který je dle Max-Neefa nejvýhodnější, jsou synergické uspokojovače. Jejich principem je naplňovat nějakou potřebu a zároveň pozitivně ovlivňovat i potřeby další. Příkladem takových uspokojovačů může být ekonomická soběstačnost nebo přímá demokracie (naplněná potřeba participace, stimulovány jsou ochrana, porozumění, identita a svoboda), kulturní televizní programy, demokratické komunitní instituce, preventivní lékařství nebo vzdělávací hry či vzdělávání, které je v kontaktu se životem studujících jako např. zážitkové, místně-zakotvené učení inspirované konstruktivismem.
Ekonomika a naplňování potřeb
Max-Neef poukazuje na to, že rozlišování mezi reálnými potřebami a jejich uspokojovači buď není explicitní, nebo je úplně přehlíženo. Nenápadně se stalo to, že uspokojování našich konzumních tužeb je vnímáno jako naplňování potřeb (viz např. uvedená Rostowova teorie rozvoje) a mimo jiné i proto se stal ekonomický růst mantrou. Možná to zní jako detail, ale zaměření na tužby spíše než základní potřeby má zásadní význam pro design ekonomiky či rozvojovou politiku.
Ze čtyř dimenzí života vyplývá, že stejně kvalitního uspokojení základních potřeb lze dosáhnout různými způsoby, které s sebou nesou diametrálně odlišné náklady. Např. volíme-li dopravu individuální automobilovou, sdílení automobilu nebo veřejnou dopravu. V pojetí Max-Neefa lidské potřeby nezávisí na artefaktech.
Naše ekonomika je však zaměřena na materiální naplňování potřeb (Max-Neefova dimenze „mít“) formou výroby zboží a poskytování služeb. Zboží (produkty, služby) podléhá jednak módním trendům, kulturním vlivům a také stratifikaci společnosti. Trh však opomíjí nebo dokonce omezuje ostatní dimenze dobrého života tím, že vede např. ke zdražování cen bydlení, narůstání nerovností nebo gentrifikaci. Trh často upřednostňuje jiné než synergické uspokojovače, protože ty nejsou snadno komodifikovatelné.
Kapitalismus závisí na umělém nedostatku v různých podobách – bez dostupného bydlení jsou lidé nuceni více pracovat a vydělávat, a tedy produkovat více a více a svou únavu si kompenzovat opět na trhu. Plné regály v supermarketech, banky nabízející hypotéky, soukromé školy nebo dovolená v turistickém resortu nabízejí nějaké uspokojení potřeb, otázka však je, za jakou cenu, pro koho a jak by to šlo i jinak.
Nová ekonomika?
Jedním z ústředních témat nerůstu je dekomodifikace mnoha oblastí života společnosti. Příkladem je navrhovaná politika Základních nepodmíněných služeb (Universal basic services), což je vize bezpodmínečného zajištění základních potřeb (jídla, střechy nad hlavou nebo i přístupu k internetu) pro všechny. Jde o poněkud radikálnější verzi nepodmíněného základního příjmu. V péči o základní potřeby se nerůst potkává s Max-Neefovým konceptem Human Scale Development, který spočívá v rozvoji komunity zaměřeném na zvyšování soběstačnosti, účasti lidí na veřejném rozhodování a přijetí provázání naší společnosti s přírodou a ostatními formami života.
Rozlišování uspokojovačů (či Rosenbergových strategií) a potřeb má přínos na rovině individuální i systémové. Jako jednotlivec se mohu zamýšlet nad tím, na kolik moje kariéra, zaměstnání a vztahy naplňují moje potřeby a v jakých jiných dimenzích můžu něco udělat jinak, ať už sám nebo s širší komunitou. Rosenberg ke sklonku svého života vyjádřil obavy, aby se zaměření na naplňování potřeb jednotlivce nestalo politickým analgetikem, které nám umožňuje cítit se dobře v osobním životě v rámci systému, který nefunguje. Toto přemýšlení doplňuje Max-Neef zejména svým rozdělením uspokojovačů a voláním po cestách, které naplňují více potřeb, aniž by ohrozily dobrý život jiných.
Max-Neef doporučuje všem studentům ekonomie a rozvojových studií strávit pár měsíců života v chudých čtvrtích, aby zažili neefektivitu mnohých rozvojových programů. Jeho vize je, aby se lidé nemuseli zamýšlet, kým jsou pro trh a jak naplní potřeby ekonomiky, ale aby mohli zůstat kým jsou a ekonomika naplňovala jejich potřeby. Tento přístup pocházející z osmdesátých let nachází znovu uplatnění v diskusi o tom, jak by měla být nastavena ekonomika a cíle rozvoje v post-růstovém světě.
Autor se věnuje vzdělávání o globálních tématech a provádí výzkum o významu alternativních ekonomik v Indii.