Dá se říct, jaká je v právním státě role policejních agentů a na jaké případy je adekvátní je využívat? Dá se vymezit nějaká hranice, za kterou agenti jít nesmějí, protože by už šlo o provokaci?
Upřímně řečeno, já k agentům odjakživa přistupuji velmi, velmi skepticky. Právě proto, že ta hranice je strašně tenká. A stejně tak důkazní situace je velmi obtížná – zvláště pak ve chvíli, kdy je v případu třeba jen jeden potencionální obviněný a agent. To je pak velmi obtížné. Obecně se k tomuto musí přistupovat velmi opatrně. Agent-provokatér se správně ani neříká, on provokovat nesmí a ta hranice se vymezuje asi tak, že nesmí navodit situaci, ve které by se někdo druhý dopustil něčeho, čeho by se sám o sobě nedopustil. Obecně řečeno, on mu nesmí vnuknout ani podsunout svou vůli. U trestného činu je člověk trestán za to, že se svobodně sám rozhodl udělat něco, co je protiprávní. A pokud nějaký agent imputuje úmysl, jak to udělat, nebo navodí tu situaci tak, že už to jinak řešit nejde, tak už to není svobodné rozhodnutí toho člověka. Čili linka svobodné vůle se musí opravdu sledovat. Jak říká Ústavní soud, nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, respektive takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.
Vy jste říkala, že už se to nepoužívá slovo provokatér. Znamená, že se situace nějak změnila?
Ne, to jsme si špatně rozuměly, já jsem chtěla říct jen to, že už to slovo je špatně.
Takže agenti provokatéři v Evropě nikdy nebyli?
Jasně, že byli. Před rokem 1989 se tím nikdo ani nezabýval, policie infiltrovala kamkoli a dělala si, co chtěla, nikdo to nezkoumal a soudy to ani nezajímalo. To je jasné. Potom ten vývoj tolik neznám, já nejsem trestní soudce. Ale jisté je, že skutečnost, že se to bere vážně, je součást právního státu. Od chvíle, kdy si říkáme právní stát, je jen z ústavních důvodů vyloučené mluvit o agentech-provokatérech.
Znáte nějaké kauzy z jiných zemí, kde státní moc tenkou hranici mezi agentem a agentem provokatérem překročila?
Jde zejména o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Teixeira de Castro proti Portugalsku (ze dne 9. 6. 1998 č. 25829/94) či rozsudek Ramanauskas proti Litvě (ze dne 5. 2. 2008 č. 74420/01). V těchto věcech ESLP říká, že policejní agenti mohou pouze sledovat probíhající jednání, k němuž by došlo i bez jejich přispění. Policisté prostě nesmějí osobu podněcovat, navádět, přesvědčovat, donucovat či přemlouvat k činu, který je následně kvalifikován jako trestný čin. Takové odsouzení by bylo možno považovat za „hluboce urážející pro běžný pojem spravedlnosti“ (Regina versus Loosely, rozsudek Sněmovny lordů ze dne 25. 10. 2001 č. [2001] UKHL 53, § 25, 53 a 99), říká a cituje Ústavní soud ve vazbu rušícím rozhodnutí, jež se týkalo právě Martina Ignačáka z kauzy Fénix.
O policii je známo, že často používá takové nástroje, jako jsou psovodi či nasazování pout i tam, kde je naprosto jasné, že obviněný nemůže nikomu nic udělat, a kde to není absolutně na místě.
Problém s agenty a infiltrací se netýká jen trestního práva, ale vůbec práva veřejného. Možná si vzpomenete na kauzu, kdy německý Ústavní soud řešil zákaz nové neonacistické strany. Tehdy nad tím dlouze seděl a nakonec to musel odmítnout, protože se zjistilo, že mezi neonacisty infiltrovali agenti, kteří naváděli k různým nezákonným činům a prohlášením. A ústavní soud na to odpověděl, že v okamžiku, kdy má na tom inkriminovaném jednání podíl samotný stát, není možné vést odpovědnost ve vztahu k soukromým osobám. Takže i v takovémto případě, jako je zákaz politické strany, tu máme judikát, který zohledňuje aktivní přítomnost agentů.
A teď konkrétně k Fénixu. Vy jste četla nález ústavního soudu – co podle vás není ve vztahu k těm agentům v pořádku?
Podle mého názoru to nález ústavního soudu říká velmi jasně, byť se tohoto přímo netýkal. Jistá souvislost je dána tím, že obžalovaný se setrvale hájil, že se ničeho nedopustil, že je obětí policejní provokace. Ústavní soud měl zcela správně za to, že je třeba nejprve objasnit míru podezření o tom, že inkriminovaný čin byl skutečně spáchán a naplňuje znaky trestného činu. Dál také pracuje s tím, že pro relevanci podezření v čase platí takzvané zesilující důvody tohoto podezření. Jinými slovy – to, co stačilo pro podezření na počátku, musí být podporováno dalšími a dalšími důkazy. Především ale, bez relevantního podezření, nelze na nikoho uvalit vazbu, a proto je třeba se s tvrzenou provokací zabývat i ve vazebním rozhodnutí.
Nález se agentů přímo netýká, ale jejich rolí se zabývá…
Ano, zabývá. Myslím si, že to soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková akcentovala záměrně, aby dala jasně najevo, co si o tom myslí. Ona tam zopakovala, že není možné, aby agent vyprovokoval nějaké jednání. Další věc je, že obžalovaný, o jehož propuštění Ústavní soud rozhodoval, po dobu vazby všude chodil s pouty na rukou i nohou, což je věc, které nerozumím obecně. O policii je známo, že často používá takové nástroje, jako jsou psovodi či nasazování pout i tam, kde je naprosto jasné, že obviněný nemůže nikomu nic udělat, a kde to není absolutně na místě. Tak co si o tom mám myslet?
Ta kauza byla hodně mediálně exponovaná, od začátku to vypadalo, že opravdu čelíme „levicovému“ terorismu. Jaký vliv může mít takový mediální kolotoč na jednání policie?
Samozřejmě, že když se ten kolotoč roztočí, když se jakékoli vyšetřování medializuje, policie hraje o svou prestiž. Vlastně to pak potřebuje dotáhnout do vítězného konce už kvůli sobě. Proto by to nemělo být medializováno. Když se do něčeho pustíte a veřejnost se o tom dozví, chcete to zkrátka úspěšně dokončit. A policisté jsou koneckonců taky jen lidé a jejich motivace jsou podobné jako u většiny společnosti.
Obžalovaní v kauze Fénix byli kvůli závažnosti celého případu souzeni již v první instanci u Městského soudu v Praze, místo toho, aby jejich případ řešil obvodní soud. A nás by zajímalo, jak bude vypadat ten následující ping pong, protože státní zástupce Vladimír Pazourek se odvolal. Co tedy čeká obžalované dál?
Nad městským soudem je vrchní soud jako odvolací, potom může přijít ještě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Vrchní soud sám nemůže odsoudit, pokud byl rozsudek zprošťující, ten to může jen zrušit a se závazným právním názorem vrátit městskému soudu. A teď jde o to, jak by vrchní soud argumentoval a jak by městský soud zareagoval. Jestli by si trval na svém, s tím, že by rozšířil dokazování, které by jeho tezi utvrdilo v tom, že se skutky odehrály i z iniciace tajných policistů…
Teze městského soudu zní, že se vliv agentů nedá vyloučit, protože policie a státní zastupitelství neposkytly materiál z období před jmenováním agentů agenty – z doby, kdy už byli infiltrováni ve skupině. Tehdy získali zpětné povolení na sledování, byla tam prodlužovaná povolení k odposlechům, ale ještě nebyli oficiálně tajnými agenty. Chybí celé období, během kterého se o útoku na vlak začalo mluvit. Policie materiály zřejmě má, ale odmítá je vydat. S tím, že nejdřív tvrdili, že to nevydají, a potom, že to možná ani nemají. Je to hodně nejasné…
Ale to je právě ono, oni to nemůžou nevydat. Oni můžou případně říct, že je to tajné, budiž, ale potom se to projednává v režimu „tajné“. Rozhodně nemůžou říct soudu, že mu materiály nedají. Když si soud o něco požádá, jsou povinni mu to vydat, poskytnout. Ale když budou tvrdit, že to nemají…
A pokud to vrchní soud nevrátí a potvrdí rozsudek? Bude už pravomocný?
Rozsudek bude pravomocný, ale procesně si ještě státní zástupce může podat dovolání k nejvyššímu soudu. Co by tam v tomto případě tvrdil, to nevím, ale udělat to může.
A nejvyšší soud to může zamítnout?
Může to odmítnout nebo to celé zrušit, ale opravdu nevím, z jakých důvodů.
A to by se potom kauza vrátila zpátky na začátek, na Městský soud v Praze?
Ano. A naopak, kdyby odvolací soud rozsudek zrušil a vrátil městu a nějak ten soud přesvědčil, že to musí odsoudit – i když si neumím představit, na základě čeho by tak mohl učinit. Ale člověk nikdy neví. A kdyby obvinění nakonec neuspěli, byla by ve hře i ústavní stížnost. Takže to může trvat ještě roky. Teoreticky. Ale já si myslím, že klíčová je skutečnost, že policie není ochotná se soudem spolupracovat. To je prostě velký problém a v právním státu to takhle nejde dělat. Každý orgán veřejné správy musí být kontrolovatelný .
Hana Hrnčířová, která senátu Městského soudu v Praze v kauze Fénix předsedala, jasně uvedla, že není možné vyloučit, ale ani potvrdit naváděcí roli agentů předtím, než se agenty stali. Existuje vůbec nějaká možnost, že by se tento případ a jednání policie dostaly třeba až ke Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS) – v případě, že by se potvrdilo nelegální chování policejních agentů, což je zatím nepravděpodobné z hlediska dokazování? Je teoreticky možné, že by před soudem po čase stanuli oni?
Teoreticky to možné je, když by vrchní soud z policie vypáčil ty materiály. Anebo pokud by soud podal podnět na GIBS k přešetření práce policistů. Pokud tam byly odposlechy a policie je nechce vydat, tak je to samozřejmě na podnět inspekci, protože to vypadá, že se tam dělo opravdu něco nekalého. Podnět koneckonců může podat kdokoli, otázka je, jak se tím bude inspekce zabývat.
Jaké jsou zkušenosti s podněty k inspekci GIBS?
Špatné.
Z jakého důvodu?
Protože ruka ruku myje. Tak to aspoň vidím já. Pracují tam bývalí policisté a funguje tam stavovská solidarita. Před několika lety jsem pořádala z iniciativy Zuzany Candiglioty seminář k úloze a konání GIBSu. Vystoupil na něm i Ivan Bílek, který tehdy stál v jeho čele. Byl velmi řečný. Byli tu i policisté, kteří jím byli prošetřováni a měli špatnou zkušenost. To, co jsem tu vyslechla, nebyla dobrá vizitka GIBSu.
Takže neexistuje naděje, že by GIBS vyšetřil roli agentů ve Fénixu, pokud by se prokázala jejich negativní role?
V případě, že by se prokázala navádějící role, bylo by to snazší, protože pak by zase mohlo zapůsobit veřejné mínění a předpokládám, že vy a další byste to nenechali usnout. Pokud by se o tom soustavně psalo, byla by šance, že by s tím GIBS něco dělal a uspokojivě odpověděl.
Blíží se projednávání druhého ze série „případů Fénix“, takzvaného Fénixu II. Situace je vcelku nepřehledná – Fénix I a Fénix II byly zpočátku jedna kauza a částečně se kryjí i obvinění. Fénix II byl tři měsíce po zadržení obžalovaných vyloučen k samostatnému projednávání. A ve Fénixu II figuruje jako vyšetřovatel jistý Petr Nagy, který je podle všeho „agent Petr“ z kauzy Fénix I. Co si o tom myslíte?
Vyšetřující? Ten agent to vyšetřuje? Předpokládám, že obhájci vznášeli námitky, že vyšetřovatel není nepředpojatý. Tam musí obvinění vznést námitku, že je vyšetřuje člověk, který se s nimi na jednání podílel, a že jim tedy nutně připadá předpojatý. Měli by říct: „Žádáme, aby to vyšetřoval někdo jiný, protože s vámi to z pochopitelných důvodů, a to snad uznáte i vy, nejde. Vám snad ani nic říkat nebudeme, vždyť vy tam můžete vystupovat jako svědek.“
Nás to zajímá ještě v kontextu toho, že uplynulé dva tři roky jsou rámovány různými kauzami. Měli jsme tu Igora Ševcova, který byl obviněný z toho, že házel zápalné láhve na dům ministra obrany Martina Stropnického. Strávil tři měsíce ve vazbě a nakonec byl osvobozen. Pak tu máme případ Kateřiny Krejčové, která dva roky čelila nařčení z napadení úřední osoby. Nevrhají tyto kauzy negativní světlo na práci policie?
U Kateřiny Krejčové to bylo hrozné. Samozřejmě víme, že policie si to často zjednodušuje. A někteří policisté si myslí – a já opravdu nechci paušalizovat, jsou jistě i slušní policisté –, že uniforma je uchrání před čímkoli a že si mohou dovolit cokoli. A takoví lidé pak působí negativně na obraz policie.
Když se v zákoně o přestupcích objevila urážka úřední osoby, byla jsem proti tomu. Dokážu si totiž představit, co takový policista, který by asi ani neměl být vzhledem ke svému povahovému založení policistou, dokáže vyrobit normálním lidem za problém.
Ukazuje se, že paragraf násilí proti úřední osobě je v českém prostředí značně nadužíván, osmkrát víc než v Německu, jak psal Jaroslav Spurný v Respektu, a je to jeden z mechanismů, jímž policie řeší i úplně marginální případy. Nenachází se v tom nějaká disproporce moci?
Řeknu vám ještě jednu věc: když jsem kdysi, dávno před listopadem 1989, dělala obhájkyni, jednou jsem obhajovala nějakého normálního kriminálníka. A v případu figuroval vyšetřovatel, který mi řekl, že je pyšný na to, že za celou dobu, co slouží, a byl to už starší člověk, neměl nikdy urážku ani napadení veřejného činitele, protože je to nakonec on, kdo má v rukou to, jak se bude dotyčný chovat. Na něm je, aby mu nedal sebemenší příležitost a důvod k agresivnímu chování. Pak jsou ale policisté – a já bych řekla, že jsou to většinou mladší hoši, kteří k policii jdou proto, že je baví mít moc –, kteří sebemenší žďuchnutí a třeba i slovní popíchnutí kvalifikují okamžitě jako urážku majestátu, za nějž se považují. To je rozdíl mezi slušným a tím řekněme nevhodným policistou. A bylo to tak vždycky.
Dá se říct, že kauza Fénix vytváří v českém právním prostředí nějaký precedent?
Uvidíme, jak bude napsaný rozsudek, ale mohl by to být precedent. Už z toho důvodu, že je-li podezření, že nějaké jednání vyprovokovala státní moc, není možné ho stíhat a sankcionovat. Ale bohužel těm lidem měsíce či roky ve vazbách nikdo nevrátí. Mohou pak žádat o nějaké náhrady škody, i když pochopitelně žádné peníze nedokážou tuto zkušenost kompenzovat. Každé omezení svobody poznamená člověka doživotně, proto by se s tím mělo zacházet velmi, velmi opatrně.