Pokud žijete v určité části reality, možná vám připadá, že jsme svědky oživení liberalismu a tolerance díky několika americkým a evropským lídrům. Hillary Clintonová se ocitla v čele „odboje“, zatímco kanadský premiér Justin Trudeau a německá kacléřka Angela Merkelová bojují proti bujení pravicového barbarství. Pramálo záleží na tom, že Merkelová je konzervativní politička, která nesouhlasí se sňatky homosexuálů a umořila Řecko až k jeho současné bídě. A stejně tak je lhostejné, že Trudeau aplikuje energetickou politiku Donalda Trumpa a po jeho vzoru zachází i s prodejem zbraní.
Bez skutečně masové opozice Macron ještě posílí nerovnosti a nejistoty, které pomohly k cestě na výsluní Marine Le Pen. Není tedy co slavit. Macron možná dočasně zabránil nástupu krajní pravice, ale dělá všechno pro to, aby se zase vrátila zpátky.
Posledním přírůstkem do této řady superpřátel celého světa je nový francouzský prezident Emmanuel Macron, který v květnu porazil Marine Le Pen, vůdkyni krajně pravicové Národní fronty. Od té doby se stal terčem obdivu liberálů a odborníci společně s komentátory padají do mdlob při pohledu na kuráž, kterou projevil vůči Trumpovi a Vladimiru Putinovi, stejně jako při odmítnutí xenofobie ve stylu Le Pen. Podobně jako Trudeau a Obama je Macron mladý charismatický sympaťák. Stejně jako Clintonová (a částečně i Trudeau) si osvojil symbolickou show sociálního liberalismu a otevřeně se prezentoval jako hráz proti krajní pravici. Podařilo se mu tím zastřít znepokojující prvky vlastní ideologie, jejíž součástí je i zarytá podpora ekonomických reforem, které posunou Francii ještě více směrem k volnotržnímu modelu. V tomto ohledu můžeme o Macronovi uvažovat jako o modernizované francouzské verzi Billa Clintona a Tonyho Blaira. Vědomě zaujal pozici outsidera, který se bude vymezovat proti běžné politice na obranu slušnosti a demokracie, ale bude činit ve jménu zavádění pravicové ekonomické agendy.
Útoky na zaměstnance
Ve vládě Françoise Hollanda si Macron vysloužil přezdívku „Tony Blair přes kopírák“. Posouval totiž prezidenta v ekonomické oblasti doprava. Netajil se svými postoji k francouzské politice práce, kterou vnímal jako příliš vstřícnou vůči zaměstnancům a považoval za nutné ji demontovat. Stěžoval si na „past akumulace práv pracujících, která se stává překážkou pro ty, co jsou bez práce“. Reformy prý „budou sice bolestivé“, ale „Francie uspěje“. Macron svého času Hollanda přesvědčoval, ať se vzdá sedmdesátipětiprocentní daně pro všechny, kdo vydělávají nad milion eur ročně, a varoval, že se z Francie stane druhá „Kuba, akorát bez slunce“. Už první den vzbudil rozruch, když poukázal na to, že by mohl firmám umožnit zbavit se pětařicetihodinového pracovního týdne. Chtěl rovněž reformu příspěvků v nezaměstnanosti, čímž rozezlil odbory.
Tyto snahy vyvrcholily v takzvaném Macronově zákoně z roku 2015, který mimo jiné dereguloval některá průmyslová odvětví, umožnil otevření obchodů i v neděli a usnadnil šéfům propouštění zaměstnanců. Když následovaly masové protesty po celé zemi, zastánci tohoto zákona jej protlačili skrze parlament bez jediného hlasu, a to dokonce dvakrát – za použití obskurní ústavní procedury.
Je to vize uberizované ekonomiky. Pro Macrona a jemu blízké je to možná vzrušující a inovativní představa, jenže pro pracující může být dystopická a děsivá. Jde každopádně ruku v ruce s Macronovou ideologií, která řadí byznys na první místo. Posteskl si dokonce, že „zaměstnavatelé mají často těžší život než zaměstnanci“, protože „můžou ztratit všechno a mají jen málo záruk“. Prohlásil, že chce Francii, která „myslí a funguje jako startup“, a přitom se inspiruje Sillicon Valley – tedy místem, kde bují porušování práv zaměstnanců, dochází k neudržitelné nerovnosti a pracovní podmínky vysávají z lidí život.
Podpora zbrojení
Svoje závazky vůči neoliberalismu a nestranické politice Macron splnil tím, že polovinu jeho ministrů tvoří ženy, a zároveň je vláda složená jak ze zástupců levice, tak pravice. Jak to ale vypadá s právy LGBT komunity? Macron byl komentátory vynášen do nebe za to, že se postavil Vladimiru Putinovi v otázkách Sýrie, ruské propagandy a omezování práv homosexuálů. Co se ale stane, když podobné kritice podrobíme jednoho ze spojenců Západu, tedy násilnou, represivní, misogynní a homofobní Saúdskou Arábii? Macron sice prohlásil, že „by byla chyba, kdybychom příliš podporovali Saúdskou Arábii, jak jsme činili v minulosti“, nicméně jako ministr financí se držel stranické linie v situaci, kdy Hollande saúdský režim veřejně hýčkal. Macron byl ostatně jedním z hlavních funkcionářů, kteří se setkali se saúdským princem během jeho návštěvy Paříže minulý rok.
Když byl Macron během své kampaně dotázán na téma prodeje zbraní této zemi, otázku smetl ze stolu poznámkou o tom, že „Francie zase tolik zbraní Saúdské Arábii neprodává“. Ve skutečnosti je během posledního desetiletí Saúdská Arábie jedním z nejčastějších klientů Francie v oblasti nákupu zbraní, společně s Katarem na druhém místě. Francie schválila v roce 2015 prodej zbraní Saúdům za 18 miliard dolarů a tento kontrakt vláda neváhala oslavovat, navzdory tomu, že přispěje k eskalaci války mezi Saúdskou Arábií a Jemenem. Macronovi to ale nebrání veřejně prohlašovat, že „Francie bude vždycky stát na straně lidskýh práv“.
Pokud zrovna Macron nemá plná ústa slibů o obraně lidských práv, je zaneprázdněn kamaráděním s armádou. Jeho inaugurace byla plná vojenské symboliky, aby ukázal „hlubokou sympatii k obráncům svobody“. Poté, co byl armádou kritizován za škrty v armádním rozpočtu, rychle zařadil zpátečku a navýšil pro následující roky vojenský rozpočet na dvě procenta ze současných 1,7 procenta, a to ruku v ruce se škrty snad ve všech ostatních resortech.
Násilí proti imigrantům
Nehorázná je rovněž Macronova migrační politika. Neustále se profiloval jako protikandidát Marine Le Pen a jeho vláda zveřejnila plán, jak zkrátit dobu žádosti o azyl z jednoho roku na šest měsíců a postarat se o ubytování žadatelů. V červnu se vládní mluvčí nechal slyšet, že Macron nařídil lokálním administrativám „větší flexibilitu“ a „humánnost“ vůči migrantům. Ve stejném měsíci však násilně přesunuly migranty do dočasných přístřešků. Ministrem vnitra nadto Macron jmenoval Gérarda Collomba, který je zastáncem tvrdého postupu proti imigrantům. Odmítl v Calais zřídit nové centrum pro přijímání imigrantů a poslal 150 policistů, aby jakémukoliv usazování imigrantů zabránili. Den po Macronově projevu o „větší humánnosti“ tak byly nasazeny represivní složky. Ani nepřekvapí, že Collombův přístup byl oslavován Generací identity, krajně pravicovou skupinou, která ostatně ministrovi nabídla své služby.
Jen si zkusme představit bouřlivý protest liberálů, kdyby takovou politiku prováděla nějaká odpornější postava – kdyby prosadila podkopávání moci zákonodárného sboru, radikální snížení daní bohatým, oslabování práv pracujících, pronásledování migrantů, uzákonění represivních opatření v rámci protiteroristických opatření. Skutečné obavy však vyvolává to, že Macron svoji agendu bude skutečně schopen protlačit. I když skutečně porazil Le Pen o 32 procent, je také pravda, že se tak stalo díky rekordně nízké volební účasti, která historicky poprvé klesla pod padesát procent. To ukazuje, že francouzská veřejnost nebyla nadšená ani z jednoho kandidáta a spousta lidí volila Macrona jehom jako hráz proti francouzskému neofašismu. Nepřekvapí, že Macronova popularita už klesla o deset bodů.
Macron sází na to, že jeho politika sníží nezaměstnanost na sedm procent v roce 2022. To se třeba i stane. Historie nás už ale poučila, že škrtání pracovních míst ve veřejném sektoru, přiškrcování veřejných rozpočtů a snižování daní bohatým za sebou nemá žádné dobré výsledky. Bez skutečně masové opozice Macron totiž ještě posílí nerovnosti a nejistoty, které pomohly k cestě na výsluní Marine Le Pen. Není tedy co slavit. Macron možná dočsně zabránil nástupu krajní pravice, ale dělá všechno pro to, aby se zase vrátila zpátky.
Autor je novinář.
Z anglického originálu Emmanuel Macron is not your friend, publikovaného na webu Jacobin.com, přeložil Martin Vrba. Redakčně kráceno.