Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Shodou okolností pouze den poté, co jsme v Česku sledovali historicky vůbec první stávku kurýrů donáškové aplikace Wolt, se 2. února v Bruselu odehrálo další kolo souboje o to, jaké postavení a práva by platformoví pracující měli do budoucna mít. V evropském legislativním procesu se od prosince 2021, kdy s ním přišla Evropská komise, nachází návrh Směrnice ke zlepšení pracovních podmínek v platformové práci, a ten se právě před pár dny v Evropském parlamentu posunul zase o krok dál k finálnímu přijetí. Bude ale ještě záležet na Komisi a členských státech.
Eroze zaměstnaneckého poměru
Směrnice reaguje na situaci, kdy kvůli relativně nové technologii vznikl celý nový segment pracovního trhu. Digitální platformy jako Wolt nebo Uber a další zprostředkovávají práci a služby a berou si za to provizi. Tento systém práce se v posledních letech rozšířil na celou řadu dalších pracovních úkonů a zdaleka nejde jen o dovážky a taxi služby. V Evropské unii jsou dnes tři miliony lidí, kteří si vydělají většinu svého měsíčního příjmu tímto způsobem; vedle nich je třeba počítat i se statisíci dalších, kteří si tímto způsobem přivydělávají. Od počátku tuto branži přitom provázejí pochybnosti o tom, zda je platformovou práci na místě klasifikovat jako činnost závislou, tedy zda jsou platformy regulérními zaměstnavateli se všemi povinnostmi, či zda se jedná o freelancerství, jak se k platformové práci zatím v drtivé většině případů přistupuje. Freelance přístup je výhodnější pro samotné platformy a díky stlačené ceně služeb i pro jejich zákazníky.
Mnozí domnělou flexibilitu prožívají jako existenční nejistotu.
Samotná eroze zaměstnaneckého poměru ve prospěch zaměstnavatelů není nic nového. V Česku byl fenomén falešných OSVČ rozšířený dávno před příchodem platformové práce. Platformy nicméně přece jen debatu v mnohém ztěžují. Svými technologickými specifiky umožňují mimořádnou flexibilitu, která sugeruje nezávislost. Tato „nezávislost“ s sebou ale zároveň nese velmi neobvyklý způsob řízení práce, který se vymyká dosavadní „staromódní“ představě, že práci zadává, monitoruje a kontroluje šéf z masa a kostí. Právě to je na platformové práci skutečně nové a představuje to druhý stěžejní předmět zájmu připravované evropské regulace: algoritmický management.
Bez dovolené a ochrany zdraví
Co se týče právní klasifikace platformové práce, byl již prvotní návrh Komise na straně těch, kteří tvrdí, že platformová práce je ve většině případů fakticky prací závislou, a nikoli freelancerstvím. Každá práce zprostředkovaná digitálními platformami se proto má do budoucna brát jako zaměstnavatelský poměr, nedokáže-li platforma dle stanoveného katalogu kritérií opak. K tomu, aby se žádná platforma svým zaměstnavatelským povinnostem nevyhnula, má nadto sloužit ohlašovací povinnost státu, na jehož území působí. Tím se směrnice snaží reagovat na fakt, že digitální korporace bývají pro národní regulátory často obtížně uchopitelné. Mohou totiž svůj virtuální byznys provozovat v podstatě odkudkoli, ačkoli výrazně ovlivňují život tam, kde reálně působí. Zejména velké nadnárodní platformy mají v jednotlivých zemích přitom maximálně malé týmy lobbistů, marketérů a programátorů, a vůbec nikoho, s kým by se dalo z pozice státu vyjednávat o podmínkách práce.
Klasifikace pracovního poměru není zdaleka důležitá jen pro otázku jistoty práce a odměny za ni. Na běžný zaměstnanecký poměr se váží také věci jako placená nemocenská, dovolená a zaměstnavatelské odvody na sociální a důchodové pojištění. Platformy v současné podobě také nemají jasnou odpovědnost za zdraví a bezpečnost při práci ani za zajištění vybavení a ochranných pomůcek. Například kurýři, kteří se stali určitým symbolem platformové práce, jsou ve velkoměstském provozu a pod časovým tlakem vystaveni velkému zdravotnímu riziku, a potřebují poměrně drahé pracovní pomůcky, od auta nebo dobrého kola po teplé a nepromokavé oblečení. Nakonec je pak určení typu vztahu mezi platformou a pracujícími také důležité pro právo se kolektivně organizovat a vyjednávat, případně vstoupit do stávky. Mnohde, včetně českého případu, je právo na stávku, striktně vzato, vyhrazeno pouze zaměstnancům, zatímco u freelancerů by se mohl kolektivní nátlak hodnotit jako narušení hospodářské soutěže.
Nová směrnice, která nyní prošla Evropským parlamentem, má řešit také problematiku algoritmického managementu, tedy automatizovaného řízení lidí skrze aplikaci na základě neustálého vyhodnocování dat. Směrnice požaduje, aby tento systém byl transparentní a lidi, kteří s ním každodenně přicházejí při práci do kontaktu, věděli, jak přesně funguje. Podle směrnice budou platformy povinné ustanovit odvolací řízení proti automatizovaným rozhodnutím, za které by byl odpovědný lidský, a ne algoritmický arbitr. Obě opatření se snaží podchytit to, co bývá na automatizovaném fungování problematizováno nejčastěji, zůstává však otázkou, zda a jak bude obojí realizovatelné v praxi. Některá rozhodnutí komplexních samoučících se algoritmů nejsou transparentní ani pro provozovatele platforem samotných, jak kupříkladu nedávno pro Český rozhlas přiznal majitel české taxi platformy Liftago Ondřej Krátký.
Odpor platforem
Co se týče nové směrnice a dalších zákonných úprav, zdaleka nejostřeji platformy vystupují proti přijetí povinností zaměstnavatele. Argumentují zejména tím, že to neodpovídá povaze platformové práce a že je to i v rozporu se zájmem samotných pracujících, kteří si cení hlavně flexibility. Taková povinnost by prý mohla vést až k likvidaci tohoto rozvíjejícího se odvětví. Tvrzení ohledně preferencí pracujících je ale minimálně sporné. Skupina pracujících v platformách je v mnoha ohledech velmi různorodá včetně svých potřeb a preferencí. Je doloženo, že mnozí naopak domnělou flexibilitu prožívají jako existenční nejistotu. Kromě toho zaměstnanecký vztah nemusí nutně být neflexibilní.
Pravdu však mohou mít platformy v tom, že by mnoho z nich regulaci v popsané formě nepřežilo. Pokud ale nyní fungují hlavně díky obcházení zákonných povinností vůči lidem, co pro ně pracují, a tím uměle drží dole ceny pro zákazníky, pak je otázka, zda by jejich konec byl něčím politováníhodným a zda nejde od začátku o nezdařilý byznys plán. Takové podezření vůči celému segmentu tzv. gig economy se objevuje už delší dobu, nyní by ale mohlo dojít na lámání chleba. Zřejmě i proto je tlak, který platformy na evropské regulátory kvůli podobě směrnice vytvářejí, podle pozorovatelů mimořádně velký. Jaké taktiky přitom mohou využívat, dobře naznačila loňská kauza Uber Files.
K vyřešení toho v souvislosti se směrnicí tak každopádně zůstává ještě mnoho, a to jak do jejího přijetí, tak poté v procesu zavádění norem do jednotlivých právních systémů členských států. Pozice Evropského parlamentu jde v mnoha věcech ještě dál než poměrně přelomový návrh Komise. Z hlediska členských států zachází naopak příliš daleko – v prosinci jeho schválení jako podklad pro vyjednávání trialogu zablokovalo Německo vinou svých liberálů z FDP, ačkoli si české předsednictví předsevzalo pohnout se v této věci z místa. Podle mnohých pozorovatelů se tak ještě evropská vyjednávání mohou táhnout.
Na to, zda si díky evropské legislativě kupříkladu kurýři Woltu budou při některém z dalších protestů moci právoplatně říkat „zaměstnanci“ (a ne „partneři“, jak to v logice pochybného freelancerství přejatého od své platformy dělali tento týden), si tím pádem ještě počkáme.
Autorka je politoložka.