Ilustrace Day Shift Office
Ve Spojených státech se v poslední době opět dostávají do popředí agendy vrcholných politiků otázky pracovního práva. Velkou neznámou v tuto chvíli je, jaká budoucnost čeká na zaměstnance v takzvané gig economy. Ostatně jedním z ohnisek politického boje je právě to, jestli lze na tyto pracovníky nahlížet skutečně jako na „zaměstnance“ v plném slova smyslu tohoto termínu.
Řídit monopol jako kurník
Obchodní model, kterým na své pracovníky nahlížejí služby jako Uber, Lyft nebo Doordash, ovšem není nový. Jeho kořeny sahají několik dekád do minulosti, a to – možná trochu překvapivě – do amerického zemědělství, především pak k chovu slepic. Zephyr Teachout ve své knize Break ’Em Up proto mluví o „chickenization“, což je termín, který se špatně překládá, ale s trochou nadsázky by šlo říct, že jde o proces, který udělal z americké ekonomiky kurník. Inspiraci gig economy v chovu slepic ale vidí i duchovní otec současné americké antimonopolní renesance Barry Lynn. Ten ve své loňské knize Liberty from All Masters popisuje fungování tohoto odvětví snad ještě lépe než Zephyr Teachout. Nejprve je ale důležité si ujasnit, jak dané odvětví vypadalo dříve.
Každý chovatel musí přijmout cenu, kterou jsou mu korporace ochotny platit, a korporace přirozeně chtějí platit co nejméně.
„Tradičně farmáři odchovali a vykrmili své vlastní slepice, odvezli je na trh a tam je prodali. Za každé kilo dostali cenu, která byla stanovena na veřejném trhu v závislosti na nabídce a poptávce, případně trochu upravena podle kvality konkrétní slepice. Sankce fungovaly jednoduše. Horší či línější farmář, který na trh přivezl menší hejno, měl méně na prodej a odjížděl s méně penězi. I když byla tržní cena nízká, tento otevřený tržní systém umožňoval chytrým farmářům přizpůsobit se: mohli například chovat méně slepic a věnovat své úsilí i půdu jiným chovným zvířatům nebo plodinám,“ vysvětluje Lynn. Dnes už to ale takto nefunguje. „Za poslední generaci vzestup obchodního modelu Walmartu a jeho kontrola nad maloobchodními trhy vyústily ve shora řízenou organizaci na všech úrovních amerického zemědělství.“ Zatímco v sektoru obchodních řetězců tuto úlohu sehrál Walmart, klíčovým aktérem, co se chovu zvířat týče, jsou firmy zaměřené na zpracování masa, jež mají lokální monopoly, ze kterých se chovatelům velmi špatně uniká už proto, že maso je velmi limitované, co se možností převozu týče.
„V rámci tohoto nového systému byli chovatelé ve všech ohledech prakticky přetvořeni v zaměstnance. Korporace dělají všechna klíčová rozhodnutí ohledně toho, co má být chováno a jakým způsobem, a poskytují farmářům veškeré vklady a nástroje, jako například kapitál. Korporace pak také měří produkci. Jediné, co chovateli skutečně zůstává, jsou dluhy a odpad. V podstatě jedinou věcí, nad kterou má chovatel kontrolu, je okamžik, kdy vyhlásí bankrot,“ varuje Lynn. „V důsledku jsme korporace jako Tyson nebo Pilgrim’s Pride nechali vytvořit systém, který je navržen tak, aby jim umožnil s každým chovatelem nakládat dle libosti, například platit jednomu více a druhému méně za stejné množství odvedené práce.“ Samotné korporace této nové struktuře říkají „turnajový systém“, což je vzhledem k jejímu bratrovražednému charakteru velmi přiléhavý název.
„Znamená to, že každý chovatel musí přijmout cenu, kterou jsou mu korporace ochotny platit, a korporace přirozeně chtějí platit co nejméně. Navíc to korporace činí takovým způsobem, který znesnadňuje chovatelům, aby se spojili a stěžovali si na výkupní cenu, protože když každý dostává jinou cenu, nikdo nemá představu, jaká je aktuální spravedlivá tržní cena,“ vysvětluje Lynn.
Chov slepic je ale pouze vzorovým odvětvím, ze kterého se tyto modely postupně rozšířily – nejprve k jiným chovatelům, ale v posledních letech i do zcela jiných sektorů. „Namísto právního řádu jsou chovatelé vydaní napospas vrtochům svých vlastníků, šéfů, předáků,“ soudí Lynn. „Tenhle systém není o nic lepší než kolektivistická družstva v Sovětském svazu. Jen tam je provozovala vláda, kdežto tady jsou to korporace. Proměňují farmáře v drobné dělníky, kteří nemají takřka žádnou kontrolu nad svou budoucností,“ řekl loni iowský chovatel prasat novináři Davidu Dayenovi. „Namísto dřívějšího souladu se dnes mezi sebou chovatelé ustrašeně hašteří v boji o přízeň svých předáků,“ píše Lynn.
V posledních letech se situace amerických chovatelů a farmářů zhoršila natolik, že mezi nimi propukla epidemie sebevražd. V posledních letech se míra sebevražd mezi farmáři vyšplhala na několikanásobek i ve srovnání s množinou amerických válečných veteránů. To jistě není povzbuzující informace – vzhledem k tomu, že v zemědělství vyzkoušené modely se teď v rámci gig economy šíří i do jiných sektorů.
Když nemůžeš, tak Uber
Druhým dílem skládačky je obchodní model velké části firem Silicon Valley, který obětuje zisk v zájmu pohlcení co největší části trhu. Modelovým příkladem takové firmy je Amazon. „Dominance Amazonu jakožto online platformy je založená na dvou prvcích jeho obchodní strategie: jsou to ochota nést ztráty a agresivně investovat na úkor zisku a integrace napříč mnoha sektory,“ píše profesorka Lina Khan ve své přelomové studii z roku 2017. V kombinaci se „slepičími“ strategiemi okoukanými ze zemědělství se ve firmách, jako je Uber, tyto dva přístupy propojily v koloběh, který je naprosto zhoubný pro pracovníky i veřejnost.
„Protože fungovala, začaly strategii ‚podhodnocováním k monopolu‘ napodobovat další firmy napříč sektory. Uber, WeWork nebo Bird, to jsou všechno kopie Amazonu: spalují kapitál v podhodnocených službách a doufají, že vytlačí konkurenci a veřejnost si na ně vytvoří návyk. Žádná z těchto firem nevydělává: u všech se ukázalo, že jsou přinejlepším přehnaně optimistické, přinejhorším vyloženě podvodné,“ vysvětluje Dayen.
Když jezdíte ve Spojených státech pro Uber, nesete takřka veškerou zodpovědnost sami. Auto je vaše, sami hradíte pojištění, zodpovědnost za jakékoli právní přečiny je čistě na vás. Veškerá kontrola je ale v rukou firmy, nikoliv na vaší straně. „Řidiči mohou být ‚deaktivování‘ za jedinou nepřezkoumanou stížnost, ale také bez udání jakýchkoliv důvodů,“ vysvětluje Teachout a popisuje případ řidiče, který byl napaden zákazníkem, zavolal policii a byl Uberem „deaktivován“ za „bezpečnostní incident“.
Zbavení se konkurence a vytváření lokálních monopolů pak Uberu umožňuje brát si čím dál tím větší porci z kapsy zákazníků. „Vrší se důkazy, které naznačují, že Uber si nenechává dvacet nebo pětadvacet, ale až šedesát procent z ceny každé jízdy. Stejně jako jiné korporace u chovu slepic Uber schraňuje všechna data, která sbírá od svých řidičů, a experimentuje s nimi bez jejich vědomí či souhlasu,“ píše Teachout. „Uberu se zatím nepodařilo přehoupnout se do zelených čísel. Po vstupu na burzu v květnu roku 2019 se jeho cena propadla. A bohužel s sebou stahuje i svoje řidiče. V průběhu pěti let se Uberu podařilo stáhnout výplaty řidičů z průměrných čtrnácti dolarů na hodinu na méně než dvanáct dolarů za hodinu, zatímco ceny za jízdu zvýšil.“ Zastánci Uberu často argumentují tím, že přinesl technologickou inovaci. Teachout ale upozorňuje, že směrem k objednávání vozů přes aplikace se například v New Yorku odvětví taxi služeb ubíralo už před nástupem Uberu. Uber tento proces přinejlepším asi o rok uspíšil.
Odbory, nebo antimonopolní zákony?
Část amerických politiků v současnosti bojuje za silnější práva pro pracovníky v rámci gig economy. V posledním roce ale zatím moc úspěchů neslavili. Zatímco se většina Američanů soustředila na divoké prezidentské volby, obyvatelé Kalifornie hlasovali v referendu o takzvaném Návrhu 22. V tom šlo právě o klasifikaci pracovníků firem jako Uber nebo Doordash – jestli na ně kalifornské právo bude hledět jako na zaměstnance, nebo budou nadále považováni za de facto „nezávislé živnostníky“. Nejde o nic moc nového. „Historie amerického pracovního práva je plná případů, kdy byly různé skupiny pracovníků vyjmuty z pracovněprávních ochran, protože na jejich práci nebylo nahlíženo jako na skutečnou práci,“ píše Sarah Jaffe na serveru Vox.
Do kampaně za prosazení Návrhu 22 investovaly firmy v rámci gig economy asi 200 milionů dolarů. Návrh prošel asi o tři miliony hlasů s 58,6 procenta hlasů. V Kalifornii si tak alespoň zatím silnější pracovněprávní ochranu (ve hře byly například přesčasy, zdravotní pojištění, nemocenská nebo kolektivní vyjednávání) tito pracovníci nevybojovali a vše nasvědčuje tomu, že se firmy v rámci gig economy pokusí tento svůj úspěch zopakovat i v dalších státech.
Kontext tohoto boje se ale od nástupu Joea Bidena do Bílého domu trochu změnil. Biden během předvolební kampaně sliboval, že bude nejvíce proodborářským prezidentem v americké historii. Laťka je v tomto ohledu alespoň v uplynulém půlstoletí velmi nízko. Nejviditelnějším projevem Bidenova přístupu bylo prozatím jeho video na podporu zaměstnanců Amazonu, kteří se pokoušeli ve skladu v Alabamě založit odbory. Zaměstnanci hlasování prohráli, ale to neznamená, že je vše u konce.
Americký Kongres je v současnosti především kvůli rozložení sil v Senátu v patové situaci a není jasné, jestli ji budou demokraté schopni či ochotni prolomit. Pokud ano, mohl by podmínky pracovníků v gig economy výrazně ovlivnit jeden zákon, který mají momentálně na skladě. Protecting the Right to Organize Act (PRO Act) by znamenal největší posílení pracovních a odborářských práv ve Spojených státech minimálně za poslední půlstoletí. V kontextu gig economy by ale zákon byl průlomový především proto, že by na federální úrovni změnil definici „zaměstnance“ takovým způsobem, který by řidičům Uberu a podobným pracovníkům přiřkl práva zakládat si odbory a kolektivně vyjednávat se svým zaměstnavatelem.
Pak je tu nepřímý vliv úředníků, které Biden jmenuje na klíčové posty, především pak do Federální obchodní komise (FTC), která má velký vliv na vymáhání antimonopolních zákonů ve Spojených státech. Biden v březnu do FTC nominoval právě zmiňovanou Linu Khan, která je vycházející hvězdou americké antimonopolní politiky. Tento post vyžaduje schválení Senátem, což se zatím nestalo, nicméně příslušný senátní výbor v půlce května schválení nominace Khan doporučil.
I kdyby tedy nedošlo ke schválení dalekosáhlého PRO Actu, může se pro pracovníky v gig economy mnohé změnit už tím, že federální úřady i jednotlivé americké státy začnou pečlivěji vymáhat antimonopolní zákony. V posledních čtyřiceti letech sice obě dominantní politické strany na tyto zákony trochu pozapomněly, ale v posledních letech se v tomto ohledu začíná otáčet vítr a jak demokraté, tak republikáni si na velký byznys a monopolistické praktiky brousí zuby. I v případě, že se znesvářené politické strany v Senátu nebudou schopny shodnout na proodborářském zákoně, tak mohou pracovníci gig economy těžit z této vzácné shody napříč politickým spektrem.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
