Navzdory stále znovu obnovovaným předpovědím řeckých úřadů, že provizorní uprchlický tábor Idomeni na hranici Řecka a Makedonie bude za týden vyklizen, tisícům lidí v něm a jeho okolí nezbývá než setrvat na místě a být odkázáni na dobrovolníky a neziskové organizace v čele s Lékaři bez hranic. Po uzavření Balkánské trasy zůstalo v Řecku přibližně padesát tisíc uprchlíků a migrantů, na které se v evropských dohodách zapomnělo. Ti před nimi měli štěstí a dostali se hlouběji do Evropy, kde se pomalu pokoušejí začít nový život. Ti, kdo vyrazili po nich, jsou odváženi zpět do Turecka. Co dělat s lidmi, kteří měli tu smůlu a nestihli se z Řecka dostat před devátým březnem, kdy došlo k uzavření makedonských hranic, se vlastně neví. Přibližně dvanáct tisíc lidí tak nyní žije na poli a v lesích u vesnice Idomeni už přes dva měsíce a na slibované rychlé vyklizení nikdo nevěří. Kam by všichni ti lidé šli? V armádou budovaných táborech ještě dlouho nebude dostatek místa, v některých z nich jsou navíc podmínky ještě horší než na poli v Idomeni – nefunguje zásobování a nehledí se na potřeby zvláště ohrožených skupin, jako jsou děti, nemocní a staří lidé.
Často se stává, že se lidé, kteří se rozhodli odjet do armádních táborů, po pár dnech raději vracejí zpět. V Idomeni se o uprchlíky a migranty stará odhadem dvě stě dobrovolníků a několik neziskovek a základní životní potřeby jsou zajištěny. Již nyní se ale ukazují stinné stránky dobrovolnického vedení kempu, dokládající neudržitelnost takového stavu – z Idomeni se za dva měsíce pomalu, ale jistě stalo ghetto. V noci se stává rejdištěm pašeráků a dealerů drog, dochází k násilí na ženách a každodennímu násilí mezi skupinami bezprizorních mladých mužů. Ačkoli jde jen o několik desítek lidí z celkového počtu, dochází kvůli nim k ohrožení všech ostatních – zejména rodin s malými dětmi. Děti přitom v Idomeni tvoří odhadem téměř polovinu veškerých „obyvatel“.
Není v silách dobrovolníků nahradit policii a armádu, a zajistit tak bezpečnost a pořádek v táboře, který se den ode dne noří do větší beznaděje. Usilují proto o zlepšení stavu v armádních kempech, aby rodiny měly motivaci do nich odejít. Pro ty, kteří armádě nedůvěřují, vede z Idomeni v důsledku uzavření Balkánské trasy a přetíženosti řeckých úřadů jediná cesta – zaplatit pašerákům dva až tři a půl tisíce euro za osobu a doufat, že nebudou chyceni na hranicích či uneseni. Taková je aktuální cena za možnost požádat o azyl v některé ze zemí, kde existuje naděje sehnat si normální bydlení a práci.
A právě o to lidem v Idomeni jde. Zatímco před měsícem se dobrovolníků ptali hlavně na to, kdy se znovu otevřou hranice, dnešní otázka je jiná: „Hranice se neotevře. Jak tedy máme vyřešit svoji situaci?“ Ne každý má peníze a odvahu zaplatit pašerákům, nikdo ale nechce zůstávat další měsíce a roky v nedůstojných podmínkách, závislý na pomoci ostatních. Tisíce lidí v Idomeni tak zůstávají živou připomínkou evropské rezignace na vlastní hodnoty a ignorace lidských práv. Jak je možné vidět v Turecku, jež se stará o dva miliony uprchlíků, situace padesáti tisíc lidí v Řecku by měla pro Evropu technicky poměrně jednoduše zvládnutelná. Držet tyto lidi na poli u makedonských hranic je tak pouze politické rozhodnutí.
Autorka vede organizaci Pomáháme lidem na útěku www.plnu.cz