Robert Gabris. Foto Marián Dvořák
V létě tohoto roku Rudolfinum uspořádalo výstavu s názvem Compassion Fatigue Is Over. Jejím hlavním tématem byla titulní únava ze soucitu. Výstava si kladla za cíl pomalým způsobem nabídnout divákovi „prostor pro klidné strávení interpretací daných témat skupinou renomovaných mezinárodních umělců“. Zároveň návštěvníkovi předkládala videa v působivých a monumentálních instalacích a skrze ně ukazovala složitá témata současnosti, mimo jiné otázky rasové nesnášenlivosti, pracovního vykořisťování, přehodnocení historických narativů, sexuality, genderu. Samo o sobě srovnání těchto – někdy až bolestivých a intimních témat – v kontextu „klidného“ prostředí bylo matoucí, zároveň to zřejmě byl jeden z hlavních záměrů. Prezentované otázky se nás však nemohly dotknout víc, než bychom mohli unést. Možná to bylo cílem, přesto se dá polemizovat o neinkluzivnosti výstavy pro českého návštěvníka a nemožnosti ta nejurgentnějších sdělení pocítit. A to především kvůli tomu, co chybělo: po zhlédnutí vystavených videí totiž divák mohl odcházet s pocitem, že „my to u nás takhle nemáme“, což bylo ještě podtrženo absentujícími českými titulky. Jaká témata tedy u nás máme? Nepotvrzovala výstava onou distancí právě to, co je největší problém – že totiž s těmi „našimi“ problémy neumíme zacházet, jsme při jejich řešení bezradní, a proto je odsouváme pryč z dohledu, doslechu, dohmatu a dosahu?
Inkluzi a její řeči musí porozumět všichni – nejen privilegovaní, akademicky vzdělaní lidé, kteří vytvářejí výstavy.
Ve stejné době, rovněž v létě, byla instalována mnohem menší výstava v Galerii za Galerií v Hradci Králové: Insectopia Roberta Gabrise. Vznikla na základě celoroční spolupráce pražského Artivist Labu a královohradeckého Centra uměleckých aktivit Impuls. Výstava byla k vidění do 18. listopadu a obsahovala jednu projekci a několik fotografií. Díla otevírají otázky rasy, genderu, minorit, zkrátka „jinakosti“. Na základě této výstavy jsem se s Robertem Gabrisem a s kurátorkou výstavy Tamarou Moyzes sešla a ze setkání vzešel následující text, který je na pomezí rozhovoru a zamyšlení nad tím, jaké jsou možnosti a limity zdůrazňování zmíněných otázek v současném umění. A vypovídá také o (ne)porozumění mezi většinovou společností a menšinami. Gabris sám na sobě a na/ve svém těle prožívá multimarginalizovanost své existence – protože je Rom i LGBTQ+.
Němé instituce
Základ díla Insectopia vznikl díky pozvání etnografického muzea v Kolíně nad Rýnem do projektu Resist – Art of Resistance. Robert Gabris byl do něj přizván především pro svůj původ a identitu. Jelikož měl dojem, že kurátoři této výstavy si skrze jeho účast především ospravedlní existenci palčivého tématu inkluze a jeho dílo jen nekriticky vystaví ve zvláštní dočasné expozici „obětí“ jinakosti, rozhodl se právě tento motiv zdůraznit. „Představil jsem si bílou rodinu, která o nedělním odpoledni vyrazí do muzea. Navštívením této výstavy se dozví, jak my, minority, ve svých tělech hrozně trpíme. Asi se zhrozí, pocítí lítost, pak ale odejdou domů a nic se v nich nezmění. Přišlo mi to strašně směšné, absurdní a tragické. Většina těchto muzeí chce dekolonizovat své sbírky, ale způsob, jakým nás tam zvou, je v podstatě stále suprematistický a ve výsledku kolonizační. Ve své tvorbě a životě si pokládám otázku, jak může muzeum zpracovat dějiny menšin nebo dlouhou dobu utlačovaných skupin.“
Ke své účasti se proto Robert Gabris postavil subverzivně – do Kolína poslal „kresby“ vlastního těla – na velkoformátové papíry otiskl své genitálie. Pro jeho práci s institucemi je to typické – místo toho, aby účast přímo odmítl, protože ne zcela souhlasí s tím, jak je výstava koncipovaná, snaží se ji svou účastí kritizovat zevnitř. Do muzea posílal i otevřené dopisy, upozorňující na chybějící dialog, nedostal však žádnou odpověď. „Skrze otisky vlastního těla jsem vytvořil jakýsi hmyz komentující to, jak nás muzeum i společnost přijímá. Umí to především v momentě, když jme paralyzovaní, němí a bez možnosti diskuse. Jsme za sklem, připíchnutí jehlou. Zůstáváme v podstatě pasivním a polomrtvým objektem, který většinovou společnost jen ukolébává: ví o něm, ale nemusí to nijak dále řešit.“ Němé ale zůstávají především instituce, které často nevědí, jak na tyto situace reagovat, s jakým řešením přijít. Můžeme je omlouvat a chápat, že dekolonizační strategie se nevytvoří ze dne na den. Jenže kdo jiný by měl na tyto otázky odpovídat než právě instituce, které vytváří obraz naší minulosti?
Jelikož Gabrisovi žádná instituce neposkytla možnost zázemí pro formulování důležitých otázek spojených s těmito tématy, postupně začal kolem sebe nacházet lidi, se kterými sdílí podobnou zkušenost. (Pro úplnost: dekolonizace se na některých místech přece řeší, viz například články v říjnovém čísle časopisu Kapitál.)
Krok vzad
Gabris si uvědomuje, že pokud instituce mlčí, aktivitu musí vyvinout lidé, o kterých se mluví. Pozici menšin by měly formulovat samotné menšiny. Proto kolem sebe umělec vytváří uskupení a aliance lidí, kteří prožívají podobné věci. „Nikdo, kdo nežije v marginalizovaném těle, nemá zkušenost, jaké to je. Tělo, které není privilegované a které je systematicky vylučováno, má vlastní strategie, jak se ve společnosti pohybovat, jak diskutovat, jak formulovat kritický diskurs dekolonizace.“ Jako umělec si nachází vlastní experimentální cestu.
Možnosti dekolonizace romského těla, umělecké tvorby na to navázané a s tím související vlastní zkušenosti začal rozkrývat s Tamarou Moyzes, nejprve na výstavě v GAVU v roce 2017 a o dva roky později v prostoru a galerii Artivist Lab. Pro Gabrise i Moyzes je Artivist Lab určitým druhem bezpečného prostoru, v němž se otevírají diskuse o složitých a palčivých tématech. „Je pro mě jednou z důležitých aliancí na česko-slovenské umělecké scéně, jelikož galerií s takto kritickým diskursem moc není,“ svěřil se Gabris. Potřetí společně vystavili malou část Insectopie v Hradci Králové. Celý projekt je komplexní a skládá se z videí, otisků umělcova těla, fotografií a objektů, které mu slouží jako protézy při jeho „převtělování“ do hmyzího těla.
Na začátku října poprvé uspořádal živou performanci navazující na tento projekt ve vídeňském muzeu Belvedere 21 v rámci ViennaContemporary. Stal se v ní hmyzem, který utekl ze skleněné vitríny. Mlaskal a svazoval VIP publikum, které bylo podle jeho slov zmatené a paralyzované. „Svázáním publika provazem jsem vytvořil kolektivní tělo a nastolil jsem tím otázky: Kdo je zodpovědný za naši minulost? Kdo je součástí etnologického muzea? Kdo je zodpovědný za diskurs, který vychází z minulosti?“ Kritiku pak doplnil ještě prosbou o finanční podporu vídeňského muzea prostřednictvím adopce hmyzu, tedy podobným způsobem, jako se to dělá například v zoologických zahradách. Tím, že někdo pošle finance na nějakou dobrou věc, se často stává jen pasivním účastníkem, který má po odkliknutí částky lepší pocit. Dohlédne ale na to, co tímto způsobem podporuje?„Většina publika, myslím, mé performanci neporozuměla. To mi ale nevadí, důležité je, abychom začali o těchto tématech diskutovat, pak může ‚hmyz‘ být vyslyšen,“ říká k tomu Gabris a dodává: „Samozřejmě cítím i souvislost s vykořisťováním přírody, které často nedáváme nic na oplátku. Ale najednou stojíte před hmyzem/přírodou/menšinou, která mluví. Majoritní společnost je donucena poslouchat, přitom dělá krok vzad a my pak můžeme udělat krok vpřed. A to je pro mě zásadní.“
O tom, že většinová společnost musí ztichnout a naslouchat, hovořil Robert Gabris během našeho setkání opakovaně. Je si vědom toho, že neexistuje jednoduchý návod, jak to zařídit, ale pokud mají marginalizované skupiny obyvatel najít odpovědi na problémy, které je trápí, potřebují také čas samy pro sebe. Robert Gabris během své performance donutil – samozřejmě jen do určité míry – společnost utichnout. Byl to on, kdo měl kontrolu nad tím, co se děje, stal se aktivním činitelem. Ostatní byli svázaní, a stali se tedy pasivními objekty, jimiž bývají obvykle jiní. „My, jako kolektivní tělo, jsme většinou ignorováni a stále utlačováni.“
O nás bez nás
Gabris kritizuje etnologická muzea dlouhodobě a představuje si, že pokud by měla nastat nějaká změna, musela by se na chvíli zavřít. V ten moment by se mohla začít přepisovat historie, která je v nich vetknutá. „Objekty, které tam leží stovky let, by se měly dát do jiných kontextů. Muzea jen změnila své názvy, vymazala etnologii ze svých stránek, téma kolonizace a restituce často jako by vůbec neexistovalo.“ Současné umění by mohlo podle Roberta vytvářet kritický diskurs prostřednictvím reakce na objekty v muzeích. „I my do nich musíme jít a pracovat na tom, aby se něco změnilo. Kdybych mohl být ředitelem nějaké takové instituce, nejprve bych v těch muzeích rozsvítil. Etnologické expozice jsou často scénograficky nasvíceny tak, abychom se podivovali nad krásou exotických objektů, které jsou v kontrastu například s černými stěnami,“ směje se Robert.
Problém zůstává i u dočasných výstav, například u zmíněné Compassion Fatigue Is Over. „To byla zcela nepolitická výstava politických témat. Ukazovali se tam lidé a jejich problémy ze všech možných kontinentů, ale nikoli problémy naší české a slovenské společnosti. Asi se všichni stále bojí romské tematiky, protože je moc blízko. Pokud se bavíme o dekolonizaci, mělo by být vidět, jak toto téma funguje v našem kontextu. Mě se výstava dotkla existenciálně. Romské i queer kolektivní tělo je ve společnosti nápadné, ale bývá ignorováno,“ naráží Gabris opět na to, že se pořád mluví „o nás bez nás“.
Dekolonizace v Rudolfinu?
Inkluzi a její řeči musí porozumět všichni – nejen privilegovaní, akademicky vzdělaní lidé, kteří tyto výstavy vytvářejí. „Na tento problém jsem narazil i během práce na projektu Error, který je vystaven na výstavě Ceny Jindřicha Chalupeckého. Pracoval jsem s romskými homosexuály a nebinárními osobami, kteří nerozumí termínu dekolonizace. Ale oni ji žijí, toto vyloučení jejich těl ze společnosti prožívají každý den. Někteří musí prostituovat, což jsem se snažil ukázat právě v této instalaci, kde prezentuji věty, jež mi sdělili. Musíme tyto lidi poslouchat a vytvářet symetrický prostor, ve kterém si porozumíme. To je dekolonizace. Ta se děje v romských ghettech, ne v Rudolfinu.“ Opět se dostáváme k tomu, že je třeba někdy ztichnout, aktivně poslouchat a vytvářet bezpečné prostory.
Robert Gabris plánuje v Košicích vytvořit centrum, které bude jen pro multimarginalizovanou skupinu, jíž je součástí. Věří, že by mezi sebou návštěvníci mohli otevřeně řešit témata fyzických a psychických traumat nebo otázku nucené prostituce. Je podle něho důležité vzdělávat konzultantky a konzultanty romského původu, kteří by chodili do romských ghett a vytvářeli povědomí o těchto tématech. „Sami bychom v tomto exkluzivním prostoru, který by byl jen pro nás, formulovali odpovědi na otázky typu Co chceme? Co nám patří a co naopak ne? Jaké máme zásadní potřeby, které zatím nemáme zformulované? Jak fungovat v chorých tělech? Jak léčit symptomy, abychom vůbec mohli fungovat a aby sama romská společnost nezůstala apatická?, protože i my jsme apatičtí, spící, zasnění a trochu nahněvaní. Hněv je fyzický, ale dá se použít jako materiál pro tvorbu. Může být produktivní a stává se něčím, s čím pracujete, nebo vás to úplně pohltí. Buď se necháte pohltit hněvem a společností, která vás zformovala do toho, kdo jste. Nebo ho přetvoříte.“
Sama jsem jakožto exemplární příklad majoritní a privilegované vrstvy během rozhovoru pociťovala bezradnost. Nebyla jsem si jistá, jestli se správně ptám a přemýšlím: nevznikne spíš další ghetto než bezpečný prostor, o kterém Robert Gabris mluví? Během povídání jsem ale pochopila, že uvažuji v rámci stereotypu. Odpověď je přece jednoduchá: když se potřebuji svěřit s něčím osobním, jdu také za těmi, kterým věřím a u nichž jsem si jistá, že mě pochopí a podrží. Nechci, aby u toho byl někdo cizí. Tamara Moyzes mi na moje obavy se smíchem řekla, že na tom nejsem tak špatně. Většina lidí se vzteká: Proč nás tam nechcete pustit? Je to podobné jako s hnutím Black Lives Matter. Nikdy zcela nepocítím, jaké to je, být v těle Roberta Gabrise (a mnoha dalších). Ale krok zpátky a chvíle posečkání mě nic nestojí.
Autorka je teoretička umění.