Foto Gerald R. Ford School of Public Policy, Flickr, CC BY-SA 2.0
Šéf diplomacie, poradce Bílého domu pro národní bezpečnost a symbol americké zahraniční politiky během studené války Henry Kissinger zemřel 29. listopadu a jeho smrt vyvolala okamžitou reakci téměř všech amerických médií, která jako by už čekala s připraveným nekrologem. Kissinger nepřestává polarizovat ani ze záhrobí a jeho úmrtí vyvolává nejrůznější reakce.
Rozpačité nekrology
Na pravicovém serveru New York Post si můžeme přečíst o Kissingerových úspěších, jako je normalizace vztahů s Čínou nebo jeho podíl na konci války ve Vietnamu. Především je vyzdvihován jeho životní příběh, smysl pro humor, svérázný přístup v jednáních a pragmatická zahraniční politika. Část textu je věnována i jeho stinným stránkám, ale autor nejde do žádných detailů.
Proti tomu liberální média poskytují poněkud jiný pohled na jeho odkaz. The Washington Post v nekrologu píše o jeho osobním životě, randění s hollywoodskými hvězdami, ale zmiňuje také kritiku, kterou Kissinger sklidil za svůj machiaveliánský přístup k politice a despekt k lidským právům. Největší skandál podle Washington Post způsobil Kissinger bombardováním neutrální Kambodži, při jehož plánování měl hrát hlavní roli. Kvůli svým odpůrcům se údajně rozhodl neúčastnit slavnostního předání Nobelovy ceny za mír v Oslu, již obdržel společně s vietnamským generálem a diplomatem Le Duc Tho za tajná vyjednávání, z nichž následně vzešly Pařížské dohody. Ty oficiálně ukončily zapojení USA do války ve Vietnamu.
Fakt, že se dožil sta let, aniž by stanul před soudem v Haagu, je smutnou ukázkou toho, jak nerovně je uplatňováno mezinárodní právo.
Podobné nekrology se 29. listopadu objevily na téměř všech amerických zpravodajských serverech, v novinách a televizním vysílání. V liberálních mainstreamových médiích se dozvíme o Kissingerových politických úspěších i neúspěších a můžeme pozorovat snahu poskytnout „vyvážený“ a „objektivní“ pohled na jeho kariéru i život. Tyto nekrology působí poněkud ambivalentně, jako by sami autoři nevěděli, co si o Kissingerovi mají myslet nebo jaký postoj mohou v článku zaujmout. Výsledkem je nemastný, neslaný žurnalismus povahou připomínající spíše článek na Wikipedii než práci novináře. Pravicová média se naopak snaží podat Kissingerovy možné zločiny co nejvágněji a nejjemněji, aby se americký čtenář nezabýval morálními dilematy, ale jen truchlil po významném státníkovi.
Jako jeden z mála mainstreamových novinářů zaujal jasné stanovisko vůči Kissingerovi Mehdi Hasan z MSNBC, který u příležitosti stých narozenin bývalého ministra zahraničí ve svém pořadu The Mehdi Hasan Show uvedl segment s názvem, který bychom mohli přeložit jako „Kissingerovi je sto a z nějakého důvodu je stále na svobodě“. Kissingera zde podrobuje drsné kritice a zaujímá stanovisko, že za své činy by měl nést odpovědnost před soudem. Mehdi Hasan již ovšem nestihl reagovat na Kissingerovu smrt, protože jeho pořad byl zrušen po kontroverzním interview s izraelským tiskovým mluvčím Markem Negevem.
Žádná morálka ani ideologie
Henry Kissinger se narodil v roce 1923 do židovské rodiny v Německu. Ve svých patnácti letech s rodinou emigroval do Spojených států pouhý den před Křišťálovou nocí. Roku 1943 se stal občanem USA a během druhé světové války sloužil v americké armádě, kde se podle svých slov „začal cítit Američanem“. Po válce působil ve vládě americké okupační zóny Německa. Po odchodu z armády studoval na Harvardu, zde obdržel doktorský titul v politologii a později působil na tamější katedře státní správy a zastával tu mnoho důležitých funkcí.
Během své akademické kariéry vzbudil Kissinger první ze svých mnoha kontroverzí vydáním knihy Nukleární zbraně a zahraniční politika, kde kritizoval tehdejšího prezidenta za neochotu používat taktické nukleární zbraně, jichž by podle Kissingera měly USA využívat ve svůj geopolitický prospěch. Své politické ambice začal naplňovat od poloviny padesátých let jako poradce v záležitostech bezpečnosti pro nejrůznější vládní i nevládní organizace. Od roku 1969 působil jako poradce pro národní obranu v kabinetu prezidenta Nixona, jehož byl blízký přítel. V roce 1973 se stal ministrem zahraničí, což z něj dělalo nejvlivnějšího amerického politika té doby vyjma samotného prezidenta.
Na postu ministra zahraničí zastával přístup reálpolitiky. Ve zkratce to znamená, že politici by neměli činit rozhodnutí na základě morálky, ideologie či jiných všeobecných hodnot, naopak by měli jednat na základě analýzy okolností a specifik situace a výhradně v zájmu státu, jejž reprezentují. Zatímco konzervativci chválili jeho pragmatismus, z levice zněla kritika označující Kissingerovu politiku za amorální a cynickou. Nesmíme ovšem opomenout nevoli pravice, s níž se setkával právě pro pragmatický přístup mimo jiné k Číně a Sovětskému svazu, s nimiž se snažil společně s Nixonem normalizovat diplomatické vztahy.
Eskalací k míru
Největší téma americké zahraniční politiky za Kissingerova působení na postech ministra zahraničí a poradce pro bezpečnost byla válka ve Vietnamu. Když do funkce přišel, válka už byla velice nepopulární a bylo jasné, že se situace na bitevním poli musí změnit.
Jak ji změnit? Eskalací. Kissinger chtěl Severní Vietnam dohnat k jednacímu stolu stůj co stůj. Přesvědčovacím prostředkem měla být strategická bombardovací kampaň mimo jiné i s použitím napalmu, která si vyžádala nespočet civilních obětí. Cílem bylo zachovat co nejvíce amerických životů, aby byla vojenská kampaň politicky snesitelnější, a zároveň způsobit Severnímu Vietnamu tolik škod a ztrát, že bude donucen uzavřít pro USA přijatelnou dohodu. Nepřítel se ale na tento způsob války rychle adaptoval a přesunul prakticky všechny operace do komplexní sítě tunelů pod zemí. Američané tím byli donuceni ke kobercovému bombardování přibližných lokací vietnamských tunelů a efektivita kampaně tím prudce klesla.
Nixon s Kissingerem se nenechali odradit a nadále zkoušeli eskalovat situaci s nadějí, že je Severní Vietnam na pokraji sil. Spustili další, ještě zrůdnější vlnu bombardování. Tentokrát cílem nebyla Vietnamská demokratická republika, nýbrž neutrální Kambodža a Laos, kudy vedly hlavní severovietnamské zásobovací trasy. Tato kampaň si podle historika Bena Kiernana v Kambodži vyžádala mezi 50 až 150 tisíci obětí a vytvořila ideální podmínky pro nástup Rudých Khmerů. V Laosu přišlo o život kvůli této válečné akci až 50 tisíc civilistů a ještě po více než půl století se ročně počet obětí nevybuchlé munice pohybuje mezi dvěma až třemi sty.
Kissinger je často označován za „mozek“ této operace a nese velkou míru odpovědnosti za tyto činy. Strategická bombardování nebyla schválena Kongresem a proběhla bez formálního vyhlášení války Laosu a Kambodži. Z těchto skutečností vyplývá, že se nejednalo v souladu s mezinárodním právem a Kissinger měl stanout před Mezinárodním soudem v Haagu. To se samozřejmě nestalo, Spojené státy byly hegemonem západního světa a Henry Kissinger byl mezi politickými elitami populární. Jeho vřelý vzhled, příjemné vystupování a židovské kořeny z něj nedělaly zrovna ideálního válečného zločince pro americkou i světovou veřejnost.
Chvála za selhání
Poslední zoufalý pokus o to dostat Severovietnamce k jednacímu stolu za výhodných podmínek ztroskotal a pro Nixonovu administrativu se stala podpora zjevně nekonečné války, politicky neudržitelnou. Spojené státy v posledních letech konfliktu využívaly tzv. vietnamizace, postupného trénování jihovietnamských vojáků a nahrazování amerických těmito nově vycvičenými rekruty. Tímto způsobem se Američané postupně stáhli z Vietnamu a celý proces byl dovršen podepsáním Pařížských dohod, které ratifikovaly trvalé stažení amerických vojsk. Dodnes se Kissingerovi za toto obrovské selhání v diplomacii, strategii a lidskosti dostává neochvějné chvály.
Tím ale výčet Kissingerových intervencí zdaleka nekončí. V Chile se podílel na svržení demokraticky zvoleného prezidenta Allendeho vojenskou juntou v čele s Augustem Pinochetem. Kissingera znepokojovala existence silného socialistického státu v Jižní Americe a jeho možná spolupráce se Sovětským svazem. Allende hrozil znárodňováním měďných dolů a dalších významných, Spojenými státy vlastněných částí chilské ekonomiky a přerozdělením půdy mezi chudé. Rozhodli se ho tedy „vyšachovat“. Uvalili na Chile sankce a podporovali protivládní aktivity s cílem destabilizovat zemi a vytvořit prostor pro změnu vedení, ať už přišla odkudkoli. Sám Kissinger se v odtajněných spisech svěřuje s preferencí „vojenského řešení“ v Chile. Do čela se po vojenském převratu dostal Augusto Pinochet, pravicový autoritář, jehož sedmnáct let dlouhá vláda byla poznamenána likvidací politické opozice, mimosoudními vraždami a korupcí. Přesto s ním Spojené státy udržovaly blízký vztah.
To je ale jen špička ledovce. Kissinger má ve skříni kostlivců celou řadu. Příkladem může být podpora pákistánské armády při brutálním potlačení bangladéšského hnutí za nezávislost, to, že se postavil za Indonésii v invazi do Východního Timoru. Dnes můžeme zpětně reflektovat Kissingerův vliv na světové uspořádání i to, jaký mělo jeho jednání dopad na lidi. Přesto je v USA oblíbený. Server YouGov ho řadí na sedmé místo mezi konzervativními politiky, a to je Kissinger skoro půl století v politickém důchodu. Těžko říct, jestli to je doklad jeho významu, nebo to spíše vypovídá něco hodně smutného o současné americké pravici.
Nerovné mezinárodní právo
Kissinger si dokázal udržet dobré vztahy i s liberálními elitami. Hillary Clinton ho jako ministryně zahraničí označila za „svého přítele“. V Americe jen těžko najdeme v pozici moci někoho, kdo by byl ochotný Kissingera otevřeně odsoudit za jeho činy. I Barack Obama si vzal něco z jeho stylu zahraniční politiky při nekonečné americké okupaci Afghánistánu.
Smrt Henryho Kissingera definitivně uzavírá jednu z kapitol dějin Spojených států amerických, jejíž dopady cítíme dodnes. Fakt, že se dožil sta let, aniž by stanul před soudem v Haagu, je smutnou ukázkou toho, jak nerovně je uplatňováno mezinárodní právo. Protože nebyly případy řádně vyšetřeny, dodnes nemůžeme se stoprocentní jistotou tvrdit, že Kissinger opravdu je válečný zločinec, ale to málo, co víme, tomu nasvědčuje. Pokud se nebudou řádně vyšetřovat všechny válečné zločiny a porušování lidských práv bez ohledu na to, z jaké země jsou nebo jaké postavení mají pachatelé, bude mezinárodní právo jen hezká iluze, která na reálný svět nemá žádný dopad.
Autor studuje kulturní antropologii. Je spolupracovníkem redakce.