Neexistuje sebestřednější filmový projekt než současná podoba ságy Star Wars. Každý dějový zvrat, každý motiv nového příspěvku do kánonu je čtený prizmatem nejenom existujících filmů, ale také konverzací, které je provázely. Robustní, ale nepřerušená kontinuita, nezvykle hlasitá, náročná a poučená komunita fanoušků – bájná meta kultovní franšízy už byla dosažena: Star Wars už jsou tak velké, že si vytvořily vlastní gravitaci. Poslední z Jediů je tak v první řadě filmem o Star Wars.
Noví hrdinové jsou definováni přístupem ke svým předchůdcům, ústřední dilema hlavních představitelů se točí kolem existující tradice: přimknout se k ní, nebo ji odmítnout? Metafora dospívajících, kteří se snaží vymezit vůči rodičovským figurám, je průzračnou zástěrkou dilematu scenáristy.
Motivy osudu, rodinných vztahů, přátelství, vztahu k moci i sobě samému jsou všechny podřízeny vztahu k „legendě“ existujících příběhů. Celé planety a živočišné druhy existují bez nadsázky primárně jako komentáře k jejich kanonizovaným předchůdcům. Tato míra sebereferenčnosti je fascinující, absurdní, zábavná – a dlouhodobě neudržitelná.
Nová generace Star Wars za velkých fanfár i kontroverzí povoluje ženám zaujímat ústřední pozice, stále jim ale neumožňuje, aby byly nedokonalé, či dokonce morálně pochybné.
Disney zaplatil za Lucasfilm čtyři miliardy dolarů. Bylo by naivní si představovat, že by bylo v plánu za tuto cenu realizovat pouze jednu další trilogii. Velmi pravděpodobně přibude filmů jako Rogue One, odehrávajících se v témže vesmíru, ale zaměřených na jiný typ hrdinů, mimo hlavní linii rodinné ságy. Tento přístup ale není samospásný. Pokud nové příspěvky do Hvězdných válek nemají zůstávat předvídatelné a vyprázdněné ve své věrnosti původní trilogii, bylo nevyhnutelné, aby vzniknul film, který se vůči ní poučeně, ale jasně vymezí. Disney byl paradoxně nucen vytvořit provokativní film z čistě komerčních důvodů.
Svým způsobem je tedy pochopitelné emotivní odmítnutí nového dílu fanoušky odkojenými původní trilogií. Ony stovky a tisíce vzteklých čtyřicátníků na sociálních sítích mají v jádru pravdu – Disney využil kultovního statusu, který jejich fanouškovská základna vytvořila, a pak jim dal najevo, že pro nové filmy nejsou cílovou skupinou, protože nemají dost silný komerční potenciál. To samozřejmě nečiní mutaci tohoto vzteku na boj proti diktátu politické korektnosti či přímo konspiraci vůči bílému muži o nic méně směšnou a jeho podtóny o nic méně temné.
Jediové jako levitující jogíni
Poslednímu z Jediů se daří být provokativní, invenční a velmi odvážně pracovat s diváckými očekáváními. Mnoho kroků, ke kterým se uchyluje, bohužel fungují lépe jako koncept než v praxi. Nešťastná práce s postavami a rozvleklý děj, který se více vyjadřuje k minulému, než sám vypráví, dělají z Posledního z Jediů film, který chcete mít rádi, ale ne vždy je vám to umožněno.
(Konec bezspoilerové části textu, dále čtěte na vlastní nebezpečí.)
Problémy filmu pochází ze dvou, úzce propojených zdrojů: oslabeného mystického prvku a nezajímavých či nefunkčních postav. Magické či mystické ladění se velmi špatně snáší se zcizovacím humorem, na kterém je Poslední z Jediů do značné míry postaven. Jen v několikaminutových intervalech film principy Síly shazuje a následně se snaží nad nimi vyvolat úžas a bázeň. Budování těchto emocí se přitom příliš nevěnuje. Spíše se spoléhá na dojmy, které si divák odnesl z předchozích dílů.
Podobným problémem ostatně trpí i jiné složky budování světa. Je symptomatické, že většina vrcholných bodů filmu – Reyina vize, souboj se Snokem, hrdinská sebevražda admirálky Holdo, poslední bitva Lukea Skywalkera – se odehrávají v podstatě na jednobarevném pozadí. Na černá, bílá a červená plátna si divák musí barvitost známého světa promítat sám. Rozhodně nelze říct, že by šlo o výtvarně nevydařený film, naopak. Vykreslování světů ale zcela přehlíží. Nejpropracovanější nová lokace, Canto Bight, je minimalisticky stylizovaná účelně – jde o formu elegance, statusové gesto. Pro mystickou rovinu filmu je tato čistá, až nekonkrétní stylizace naopak nevděčná – obrazy Jediů mírně se vznášejících nad obzorem v tureckém sedu asociují lacinou reklamu na kurzy jógy.
Kdyby byla mystická rovina filmu silnější, celá řada problémů s postavami by přestala existovat – pokud by fungovaly jako ztělesnění určitých principů, jistá topornost by byla pochopitelná. Symbolická rovina příběhu je ale srozumitelná jen tehdy, pokud se netýká konkrétních postav – myšlenky demokratizace Síly, opuštění od nekonečného řetězce žáků a učňů a rovnováhy věčné války, jsou nepochybně velmi silné. Úloha mnoha z ústředních postav v tomto procesu je ale nejasná, či dokonce žádná.
Jednotliví hrdinové spolu také takřka nenavazují vztahy. Nové ústřední trio funguje po většinu času izolovaně. Všechny dvojice postav, kterým na sobě záleží, jsou až do závěrečného shledání drženy odděleně. Poslední minuty filmu rámují setkání nové generace hrdinů dvojsmyslně, naznačují hned několik milostných trojúhelníků, jejichž budování se ovšem film nevěnoval – zlé jazyky by mohly říct, že vztahový život postav je jaksi outsourcován do fanouškovských teorií.
Medvědí služba ženským hrdinkám
Nejasný hodnotový vývoj a poselství postav a absence upřímných mezilidských vztahů mají zásadní společný prvek – topornost ženských postav. Nová generace Star Wars za velkých fanfár i kontroverzí povoluje ženám zaujímat ústřední pozice, stále jim ale neumožňuje, aby byly nedokonalé, či dokonce morálně pochybné. Všechny tři dějové linky jsou o mužích, kteří rostou a vyvíjí se za duchovního vedení žen, jež jim jsou vzorem. V příběhu Finna a Rose je Finn portrétován jako naivní, snadno okouzlitelný leskem Canto Bight a neznalý světa, který ho obklopuje. Dá se předpokládat, že byl zamýšlen jako postava, s níž se má divák ztotožnit. Finnovým úkolem ve filmu je pochopit svět Hvězdných válek o něco lépe a na základě toho učinit informované rozhodnutí připojit se k rebelům. Rose je potom zdrojem tohoto poznání – sama nic nepřehodnocuje, nic se neučí. Poe Dameron je ve své lince velmi explicitně veden k poznání dvěma ženskými autoritami, vojenskými i hodnotovými.
Příběh Rey se od předchozích dvou linek poněkud odlišuje a pohání ho zmiňované scenáristovo dilema, na schematické úrovni „zbloudilý muž učen a veden moudřejší ženou“ ostatním příběhům odpovídá. Přestože je Rey formálně žačkou Lukea Skywalkera, vždy funguje spíše jako morální vzor a nepřímý učitel mužů obdařených Sílou.
Nikde není tento rozpor mezi chybujícími muži a osvícenými ženami nápadnější než ve způsobu portrétování Lukea a Leiy. Poslední z Jediů nejenže Lukea ukazuje jako morálně padlého, ale především jej pravidelně shazuje, portrétuje ho jako směšného, stárnoucího blázna. Leia zůstává zcela bezchybnou. Pokud se ve scénách s Leiou pracuje s humorem, je to ona, kdo vtipkuje. Její čistoty je dosaženo relativní neaktivitou. Většinu filmu prožije v kómatu, její nejvýraznější scénou je motiv zmrtvýchvstání, zcela bezprecedentního projevu Síly, který, zdá se, neměl jinou funkci než postavu Leiy blahořečit.
Luke je oproti tomu nucen odčinit své provinění, jeho pochyby a selhání ho aktivizují až k závěrečnému sebeobětování. Svatoušci jsou nezajímaví po psychologické i dějové stránce. Mysticizováním ženství dělá Poslední z Jediů svým ženským hrdinkám medvědí službu. A vzhledem k tomu, že hlavním hrdinou obdařeným Sílou je nyní žena, lze tvrdit, že právě tato topornost má svůj vliv na celkovou inflaci Síly. Procesu učení a chybování je věnováno mnohem méně prostoru a tím pádem není snadné brát celý mechanismus vždy vážně.
Provokativní, autorské Hvězdné války
Nebylo ale cílem filmu brát celý svět Hvězdných válek podstatně méně vážně? Rozvolnit některá do té doby nezpochybnitelná pravidla? Režisér Rian Johnson na diváky s radostí postmoderně pomrkává, dává jim najevo, že scény, které působí jako chyba, jsou ve skutečnosti záměr. Nevylučuji, že náhlá banalita ovládání Síly je prostředkem rozloučení se starým divákem, jako jím je i naprostá rezignace na vysvětlení původu a kontextu Snokea či nádherná, ironická práce s využitím porgů.
Paradox nostalgických, dávno dospělých fanoušků bojujících proti infantilizaci filmů, které byly vždy, pokud ne přímo dětské, tak přinejmenším rodinné, Johnson s lehkostí zesměšňuje a obrací na hlavu, aniž by film zároveň v tomto postmoderním chaosu zcela ztrácel tón a sdělení. Porušování diváckých očekávání je tématem číslo jedna. Žádný dějový zvrat neprobíhá pouze na jedné úrovni. Banální, předvídatelnou smrt Snokea z rukou Kylo Rena následuje skutečný zvrat – Ren nevykračuje z temné strany Síly, nešlo o procitnutí, ale o sobecký krok. Banální, předvídatelný příchod Lukea Skywalkera zpět mezi své blízké následuje skutečný zvrat – šlo o pouhou projekci.
Poslední z Jediů je vzhledem k nepříliš zajímavým postavám a vachrlatému dějovému oblouku – film končí ve velmi podobné situaci, v jaké začal, a kromě Rey a Lukea se nikdo nikam neposunul – nejzajímavější ve své sebereferenčnosti a práci s diváckým očekáváním. Je paradoxní, že snímek, jehož hlavní funkcí je odříznout se od předchozích dílů, funguje nejlépe, je-li nahlížen skrze to, od čeho se odřezává. Svou funkci ale splnil. Historickou shodou náhod byla v disneyovské mašinérii poptávka po provokativních, autorských Hvězdných válkách a tato příležitost nezůstala nevyužita.
Autorka studuje scenáristiku.