Foto Film Europe Media Company
Když v roce 1971 vyšlo v týdeníku Nouvel Observateur prohlášení 343 francouzských hereček, intelektuálek a známých osobností o tom, že zažily umělý potrat, způsobilo to rozruch. Konzervativní část Francie, kde například teprve před několika lety došlo k legalizaci antikoncepce, tato přiznání šokovala. Pro ženy s touto zkušeností a s nimi sympatizující občany se však jednalo o připomenutí známé skutečnosti a vyjádření nutnosti dalších změn – potraty se prováděly v otřesných podmínkách. Díky postupné proměně veřejného mínění došlo k legalizaci umělého přerušení těhotenství až v polovině sedmdesátých let díky tehdejší liberální vládě a ministryni zdravotnictví Simone Veil.
Letošní laureátka Nobelovy ceny za literaturu Annie Ernaux na počátku šedesátých let rovněž zažila nelegální interrupci. S odstupem několika dekád se v autobiografické novele Událost k této zkušenosti vrací. Samotná legalizace pro ni nezměnila nic na důležitosti jejího příběhu. Stále pro ni zůstal tím, o čem jako spisovatelka musí vypovídat. Stejnojmenná filmová adaptace tohoto díla, jež si minulý rok odnesla Zlatého lva z festivalu v Benátkách, se nesnaží klást do popředí politický kontext či sdílený osud řady žen. Přesto k nim pod režijním vedení Audrey Diwan a díky intimně pojatému vyprávění o mladé studentce Anne nenuceně proniká.
interrupce jako tabu
Anne (Anamaria Vartolomei) zprvu nevyčnívá z širšího studentského kolektivu. Při studiu literatury na univerzitě sice exceluje a jejího talentu si všímají i někteří z pedagogů, jinak ale tráví čas jako každý jiný. S kamarádkami chodí do klubů, kde se při tanci seznamuje s dalšími vrstevníky. Jednou za čas cestuje na venkov, aby navštívila svou matku. Se zpožděným nástupem menstruace si ale brzy uvědomuje, že bude z tohoto navyklého cyklu vytržena. Při kontrole u doktora dochází k naplnění jejích největších obav. Doktor totiž potvrzuje, že je těhotná. Navzdory jeho doporučení i společenskému naladění je však odhodlaná se nechtěného těhotenství zbavit.
Prvotní sounáležitost s kamarádkami, se kterými Anne běžně trávila čas, se postupně ukazuje jako prchavá. Jejich vztah není tak pevný, aby se jim s těhotenstvím a plánem na zajištění interrupce svěřila. Při letmé zmínce potratu, který Anne ani nespojuje se sebou, se její přátelé vyděsí a okamžitě zavedou rozhovor jinam. Umělý potrat je ve francouzské společnosti zkrátka tabu. Na to poukazuje film tím, že ačkoliv je ústředním tématem, zmínka o něm padne všehovšudy jednou.
Když jí další doktor pod lživou záminkou předepíše léky, jež mají ve skutečnosti zajistit bezpečné donošení plodu, jenom to ilustruje, že ženy v rozhodování o svých tělech nemají poslední slovo.
Anne si okamžitě uvědomuje, že svou situaci bude muset řešit sama, neboť od okolí může očekávat spíše odsouzení než podporu. Vydává se proto za lékaři, kterým se opatrně svěřuje se svou situací a plánem jejího řešení. Ovšem i sympatizující doktoři ji rychle konfrontují s tím, že ilegální potrat znamená především ohrožení jejího zdraví. A současně jím může vystavit riziku krom sebe i ty, kteří jí nabídnou pomocnou ruku. Anne přitom neodmítá těhotenství jako takové. Jak sama říká – chce dítě, ale ne místo svého života. Své ambice chce totiž zatím směřovat k dalšímu studiu literatury. Společnost jí ale odpírá, aby měla plnou kontrolu nad svým životem. Když jí další doktor pod lživou záminkou předepíše léky, jež mají ve skutečnosti zajistit bezpečné donošení plodu, jenom to ilustruje, že ženy v rozhodování o svých tělech nemají poslední slovo.
Ubíhající čas
Závažné téma se film nesnaží prodat výraznou dobovou stylizací, která by evokovala počátek šedesátých let ve Francii. Událost se tak liší například od oceňovaného rumunského snímku 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, pro který bylo zachycení dobových okolností nelegálních potratů za Ceaușescova režimu stejně důležité jako pozornost věnovaná samotným postavám. Prosluněné záběry a pastelové barvy, které z filmu ustupují až v jeho závěrečné části, spolu s historicky neurčitou výpravou posilují dojem bezčasí. Díky tomu ale film neztrácí na působivosti, naopak prezentuje osobní zápas Anne jako univerzální a přenositelný i do současného kontextu, v němž se otázka reprodukčních práv stává opět tématem.
Událost přesto dokáže být velmi tenzním a fyzicky nepříjemným zážitkem díky zapojení jednoduchých, ale funkčních filmařských postupů. Ty nás důsledně propojují s perspektivou hlavní hrdinky a my tak pronikáme do její každodennosti. Vnímáme, jak prožívá svůj stav, svou proměňující se chuť k jídlu i obavy z okolí. Úzké rámování záběrů, které nás s Anne ve všech scénách svazuje, pak jen posiluje izolaci a osamělost jejího počínání. Díky této soustředěné perspektivě dokáže Událost zachytit, jak mladá žena touží po svobodném naplnění svých potřeb a cílů – ať už se jedná o literární ambice či o sexuální touhu. Ani o jedno však nemůže kvůli konzervativní společnosti svobodně usilovat.
Postupem času se Anne pod tlakem své situace proměňuje. Z přesvědčivých literárních rozborů, kterých je schopná na začátku filmu, se postupně přesouváme do scén, ve kterých ji výuka a dřívější nadšení pro literaturu zcela míjí. Školní knihovnu už nenavštěvuje z vlastního zájmu, ale kvůli prohlížení lékařských knih a čerpání informací o svém stavu. Při shánění peněz na zaplacení zákroku pak prodává část své knihovny. Anne si je totiž vědoma, jak neúprosně jí utíká čas. Tuto urgenci film navozuje rozdělením děje do kapitol, které jsou uvozeny narůstajícím počtem týdnů těhotenství. Událost se tak nečekaně blíží thrillerovému stylu vyprávění, kde každý promarněný den přibližuje hrdinku k osudu, který si sama nepřeje. Ta je zcela odhodlaná využít jakoukoliv možnost, od vlastního pokusu o potracení po vyhledávání lékařky, která provádí interrupce v ilegalitě.
Proměnit událost v dílo
Navzdory nezpochybnitelným kvalitám snímku se však může zdát, jako kdyby podstatná část předlohy zůstala v procesu adaptace vynechána. V původní novele totiž Annie Ernaux nevypráví pouze o svém potratu. Text prokládá řadou osobních poznámek o tom, jak má při psaní díla pokračovat a jakou má pro ni psaní osobní důležitost. Je tak zřejmé, že jejím cílem není vyprávění silného příběhu, ale zejména předání subjektivní zkušenosti, a tedy literárního zvěčnění toho, jak tuto životní fázi prožívala. Psaní Události tak pro ni znamená autorskou povinnost podat svědectví o tom, čím si prošla. Současně ale musí ustavičně zkoumat, jakými prostředky může vyprávět o něčem tak intimním a současně politickém.
Z filmového zpracování se tato introspektivní linka vytrácí. Přesto ale film vyvolává dojem, že každou scénu předcházela obdobná úvaha o tom, jak může být takové téma adekvátně zpracováno ve filmu. Režijní vedení Audrey Diwan se nevyhýbá zobrazení nahoty či explicitním výjevům, tyto části ale nikdy nepůsobí samoúčelně. Právě naopak. Protože se Diwan snaží události nahlížet očima Anne, u jindy provokativních detailů nepotřebuje voyeuristicky setrvávat, jen je snímá s faktickou samozřejmostí. Tento přístup ale může být naopak bezútěšný ve chvílích, kdy Anne prochází lékařským zákrokem. Většina scén je totiž složena z nepřetržitých záběrů, v nichž jsme zcela pohlceni situací. Nevidíme a ani nepotřebujeme vidět vše, současně ale nemůžeme odhlédnout nebo díky střihu přesunout svou pozornost jinam. Událost tak ukazuje, že nejsugestivnější je ve filmu nakonec to, kdy režisérka nechává situace mluvit samy za sebe.
Citlivý přístup k protagonistce i k adaptovanému dílu je znatelný i v tom, že Diwanin film nekončí interrupcí, ale naznačením toho, co pro hrdinku taková zkušenost mohla znamenat. Autorská sebereflexe v literární předloze se zde stává úvahou filmařky o autorce, jejíž dílo adaptuje, i o ženském autorství obecně. Navrácení se ke studiím a literatuře totiž nevypovídá o tom, že by se v životě Anne vše vrátilo do starých kolejí. Naopak film interrupci ukazuje jako transformativní zážitek, který sice Anne původně vzdaloval od jejích zájmů, ale nakonec se stal pro její tvorbu určujícím. Zprvu čistě intelektuální zaujetí literaturou tak dostává politický a osobní rozměr. Sledování Události v sobě nakonec skrývá podobnou sílu.
Autor je filmový publicista, studuje politologii.