Šestidenní válka. Foto Flickr, CC0 1.0
Druhá část šestidílného Kolaps Speciálu o historii izraelsko-palestinského konfliktu se zaměří na reakci arabského světa na vznik státu Izrael. O co šlo v jednotlivých konfliktech a válkách a jak existence Izraele ovlivnila politiky arabských států? Jak vypadalo soužití Arabů a Židů před rokem 1948 a jak se změnilo po vyhlášení nezávislosti? O tom všem jsme mluvili s politoložkou a expertkou na islámské myšlení a arabskou politiku Zorou Hesovou z Ústavu politologie na pražské Filozofické fakultě UK.
Jak reagovaly okolní státní celky na rozhodnutí OSN o vzniku státu Izrael v roce 1948?
Okolní státy se během zasedání komise OSN, která debatovala a nakonec fyzicky rozdělila území Palestiny a vypočítala, kdo kde bude bydlet tak, aby židovský stát mohl mít alespoň blízko k nějaké většině, stavěly k tomuto projektu negativně a nepřátelsky. To, co tam chybělo, byla šance na vznik palestinského nebo arabského státu. V této době nechtěla palestinská elita budovat separátní stát, sionistická strana si budovala instituce, armádu, politickou elitu, měla plány, jejichž součástí bylo také vysídlování Arabů. Arabská strana toto neměla a trvala na tom, že Palestina je jedno území a mělo by být jednotné. Na princip rozdělení přistoupili Palestinci až v roce 1993.
Arabové v Palestině se cítili tak, že jejich země je kolonizována a jejich úkol je dekolonizace a vyjednání si nějakého modu vivendi s židovskou menšinou, která tam je, kterou tam trpí a se kterou se musí dohodnout a musí ji regulovat. Takto to vnímala arabská strana, jenže židovský stát už v té době vznikal, v tom byl nepoměr. Nebylo to tak, že jeden stát vznikl a druhý byl odmítnut. Palestinský stát neměl šanci vzniknout i proto, že neexistoval ještě palestinský národ. Palestinská strana měla hlavní etnickou identitu panarabskou, Palestinec byl Arab stejně jako Syřan nebo Iráčan, měli stejný jazyk i náboženství, které tenkrát nehrálo roli. Byla tu ale i regionální palestinská identita. Dva principy národní/regionální identity a panarabské identity stály často v Palestině v protikladu a to až do sedmdesátých let do porážky egyptského prezidenta Násira v jomkipurské válce, kdy skončily snahy o panarabský stát.
Ještě do sedmdesátých let byla hlavní fantazie arabský stát, která ale nikdy neměla moc šanci. Ukázalo se, že ta fantazie je nefunkční, protože lokální elity vždy hrály svoji hru. Arabové v Palestině ale fungovali v těchto dvou osách, kdy chtěli budovat arabský stát, který by ideálně byl součástí nějakého většího panarabského celku. Postupně přicházeli na to, že budou budovat palestinský stát, ale chtěli budovat jednotlivý stát s menšinami, které nevnímali jako problém, to bylo něco na co byli zvyklí. Rozdělení toho území přichází z vnějšku a Organizace pro osvobození Palestiny ho přijímá až v roce 1993.
Hned po vyhlášení nezávislosti Izraele zaútočilo pět arabských zemí na nový stát.
Po vyhlášení Izraele a ukončení mandátu 15. května dochází k útoku. Zároveň konflikty a etnické čištění už probíhaly tou dobou už několik měsíců. Masakr v Deir Yassinu proběhl už v dubnu. Deir Yassin, kde byli brutálně zavražděni místní obyvatelé, což vyvolalo obrovskou reakci v arabském světě.
Je otázka, co to bylo za válku, jestli přišli vytvořit arabský stát, nebo chránit arabské obyvatelstvo. Ukázalo se, že ty arabské armády byly malé, nevybavené, neorganizované a méně početné než armáda židovská. Nejlépe organizována jordánská armáda se nezapojila, Jordánsko dosáhlo dohody se sionisty už dřív. Byl to určitě útok a násilí, pro vznikající izraelský stát to byla válka, ale nebyl to pokus vytvořit jiný stát, plány ani vůle ani prostředky nebyly.
O co tedy šlo?
Rozhodně to není tak, že vznikl nějaký stát a napadly ho všechny státy. Spíš tam je dlouhodobý konflikt, který eskaluje po mandátním rozhodnutí, se kterým Palestinci ani Arabové nesouhlasili. Dochází k etnickému čištění. Dochází k arabské odvetě, která je ale bezzubá.
Kvůli špatné kondici arabských armád?
Jediný rozhodný aktér byla sionistická strana. Okolní státy – samozřejmě – kdyby mohly, tak by židovský stát zničily, ale neměly prostředky, nebyly to státy, které někdy válčily. Neměly velké armády, byly to spíš armády, které chránily krále. Palestinské téma bylo v arabském světě velmi živé, do těch armád se rekrutovala spousta dobrovolníků. Byly tam i jednotky muslimských bratří. Nevnímám tedy ten útok jako systematickou soustředěnou odpověď arabských států, která by měla plán nebo schopnost zvrátit rozhodnutí OSN, i když sionistická strana to bez zahraniční pomoci taky nemusela ustát. Ale ustála to.