Nedávné výroky prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s jeho návštěvou Izraele vyvolaly slušný poprask. Čím to, že Zeman zastává tak nekriticky proizraelské postoje? Jednoznačně proizraelský postoj politické reprezentace České republiky je dost komplexní záležitostí. Lze jej připsat řadě faktorů z moderní historie – mimo jiné odkazu postojů T. G. Masaryka, paměti československo-izraelské spolupráce v počátcích izraelské státnosti nebo proizraelským názorům českých disidentů, z nichž mnozí se stali po listopadu 1989 významnými politiky.
Nejaktuálněji lze tento postoj dát do souvislosti s pozicemi českých pravicových stran a politiků, jako jsou Petr Nečas, Mirek Topolánek nebo Karel Schwarzenberg. Náklonnost k Izraeli se u nich pojí se silným atlantismem a snahou posílit vazby Česka na Spojené státy. Izrael hraje pro tyto politiky roli „výspy amerických a obecně západních hodnot na Blízkém východě“. Ale nejen pro ně.
Na jedné lodi s pravicí
S českou levicí – tedy s ČSSD a ještě méně s KSČM – výrazné proizraelské postoje příliš spojovány nejsou. Přesto ale nelze říct, že pozitivní vztah k Izraeli podmiňuje jen příslušnost k české pravici. K levici ostatně bývá mnohými řazen (a sám se tak vidí) i dnešní prezident, jenž bývá médii i částí české elity často dokonce označován jako „exponent ruských zájmů“. Pokud se ale podíváme právě na Zemanovy postoje k Izraeli, které byly opět medializovány v souvislosti s jeho poslední návštěvou v této zemi 6. až 9. října, zjistíme, že se od postojů pravicových politiků nijak zvlášť neliší. Navíc jsou možná ještě ostřejší.
Není to žádné velké překvapení, Zeman je v tomto ohledu poměrně konzistentní. Totéž platí i pro jeho bonmoty, kterými podobně jako při své návštěvě v Izraeli v roce 2002 i letos značně přestřelil. Před jedenácti lety proběhlo světovými médii Zemanovo srovnání tehdy ještě žijícího prezidenta palestinské autonomie Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem. Letos přišel pro změnu s návrhem na přesunutí české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Letošní výrok vyzývající k porušení mezinárodně uznávaného statu quo pobouřil Palestince a zareagoval na něj i významný palestinský mírový vyjednavač Saíb Irikát. Český prezident se podle něj snaží narušit mírový proces (i bez přičinění Zemana velmi paralyzovaný). Ozvala se také Liga arabských států, která na mimořádném jednání pověřila svého generálního tajemníka Nabíla Arabího, aby podal stížnost k Evropské unii, a navrhla, aby celá záležitost byla projednána 6. listopadu na bruselském jednání Ligy s Evropskou unií. Zeman tak svými bonmoty nakonec způsobil i slušný diplomatický skandál.
Jsou jen muslimové a komunisté
Jaká je Zemanova motivace k takovýmto postojům? Kromě jeho provokativní prostořekosti, na které si evidentně zakládá a jejíž dopady není někdy schopen odhadnout, to je i fakt, že není v zahraniční politice zdaleka tak levicový, jak si mnozí příznivci české pravice a některá média představují. Přízeň k Izraeli je jedním z důkazů, že má blízko k atlantismu, podobně jako jeho pravicoví političtí oponenti a kritici. Je tu ale ještě jeden faktor, který ho v pohledu na Izrael ovlivňuje. Zeman dává delší dobu vědět, že je i poměrně silným islamofobem. Není to jen kritický pohled na islám, který můžeme najít i u jiných českých politiků, ale jde přímo o výroky, které kolektivně islám a muslimy odsuzují. Lze například připomenout: „Nevěřím, že jsou umírnění muslimové a radikální muslimové. Stejně jako nevěřím, že jsou jen umírnění a radikální komunisté. Jsou jen muslimové a komunisté.“ Případně: „Nepřítelem je anticivilizace táhnoucí se od severní Afriky až po Indonésii. Žijí v ní na dvě miliardy lidí a financovaná je dílem z prodeje ropy, dílem z prodeje drog.“
Zemanova islamofobie má ale své hranice, neboť údajně vyslovil přání, že by některé země spadající do jeho „anticivilizace“ velmi rád navštívil. Jak ale tyto prezidentovy návštěvy nakonec dopadnou, ví ve světle jeho nedávných prohlášení zatím jen blízkovýchodní proroci.
Autor je politolog a právník, působí na Ústavu mezinárodních vztahů