Dilema všežravce
Zdánlivě prostou otázku „Co jíst?“ si už před lety položil americký spisovatel a novinář Michael Pollan. Procházel supermarketem a přemýšlel, zda se přece jen nepodobá krajině. V oddělení ovoce a zeleniny ho nemohlo nenapadnout, že je příroda opravdu štědrá. Když se však blížil přes oddělení masa a uzenin k regálům průmyslově zpracovaných potravin, začal si uvědomovat, že na rozdíl od jablek či kuřete je u nich mnohem složitější vystopovat jejich původ. Jak například poznáme, které rostliny jsou obsaženy v naší oblíbené müsli tyčince? Člověk aby byl detektivem.
„Nakupování je dnes doslova vědeckou zkušeností: jídlo se stává čím dál složitějším.“
Jako omnivorové, nebo-li všežravci, se musíme se zdánlivě jednoduchou otázkou „Co si dát k jídlu?“ vypořádávat denně. O dilematu všežravce pojednávali už filosofové v 18. století a Michael Pollan mu v roce 2006 věnoval stejnojmennou knihu (Dilema všežravce, Argo & Dokořán, 2013), jíž The New York Times zařadily mezi deset nejlepších knižních titulů roku 2006. Pollan si totiž uvědomil, že k vyřešení klíčové otázky „Co jíst?“ nejprve potřebujeme vědět, jak se vlastně v současnosti stravujeme a odkud naše potrava pochází. Ještě před pár desítkami let se po tom člověk pídit nepotřeboval. S nástupem průmyslově zpracovaných potravin však začalo být stále tajemnější, odkud se berou. A kdo by se nadál, že pátrání po původu mnoha jejich ingrediencí nás čím dál častěji zavádí na jedno místo – na kukuřičné pole.
Za vším hledej kukuřici (a ropu)
Gigantická tropická tráva původem z Mexika je jako královna monokultur bezkonkurenční favoritkou mezi plodinami pro zpracovatelský průmysl. Používá se při výrobě lecčeho. V Coca-Cole či kečupu bychom ji ještě čekali, ale její přítomnost v jednorázových plenách nebo ve stavebních materiálech většinu z nás nejspíš překvapí. Michael Pollan sleduje putování kukuřice z pole až do porce hamburgeru s hranolky a cesta je to typicky industriální: geneticky modifikovaná rostlina je chemicky hnojena, ve zpracovatelském závodě pak rozštěpena na mnoho složek, aby mohla být posléze v různých podobách přidána do tisíců druhů výrobků.
Člověk by musel znát všechny ty nesrozumitelné ingredience na etiketách a navíc mít u sebe lupu, protože písmenka v názvech se stále zmenšují. „Nakupování je dnes doslova vědeckou zkušeností: jídlo se stává čím dál složitějším,“ uvádí v jednom z rozhovorů Pollan. „Je to proto, že potravinářský průmysl nemůže vydělávat na prodeji základních surovin. Ale zpracovanou kukuřici lze prodávat mnohem dráž, navíc jsou to výrobky s určitou značkou. Za čas se značka sama o sobě stává komoditou, což se dá dále zpeněžit,“ vysvětluje.
Jelikož v dějinách lidstva byla starost o shánění jídla jedním z nejpalčivějších problémů, nejprve to vypadalo nadějně. Po druhé světové válce se zdála být otázka nedostatku potravin v rozvinutém světě vyřešena, a to i díky levným fosilním palivům. Ropa ve Spojených státech figurovala ve všem: například ve hnojivech, jako palivo pro zemědělské stroje i jako zdroj energie ve zpracovatelských závodech potravin. Zemědělská politika USA od sedmdesátých let 20. století navíc změnila směr: upustila od státem garantovaných férových cen za úrodu a zaměřila se na vysoký výnos vybraných plodin. A symbolem toho všeho byla opět nám dobře známá Zea mays alias kukuřice setá.
Jsi to, co jíš
Kukuřice se díky vysokým dotacím stala nejlevnějším zdrojem kalorií a cukrů. Zdálo se, že nově nastavená politika dobře zafungovala – úroda byla k dispozici za nižší cenu a tím pádem jsme získali i levnější potraviny a nápoje. Tolik velebené průmyslově připravené potraviny navíc hospodyňkám šetřily spoustu času. Jenže námitka zní: jakou skutečnou cenu platíme za levné jídlo?
V knize Dilema všežravce naleznete přesvědčivé argumenty, které poukazují na to, že trend pěstování monokultur ve velkém ničí životní prostředí, vyčerpává půdu a znečišťuje vodu. Současný systém navíc celosvětově ruinuje farmáře – výkupní ceny plodin se drží buď nízko, anebo kolísají a ztráty nesou na bedrech v drtivé většině právě oni. Nemluvě o dopadu konzumace levných a nekvalitních potravin na zdraví obyvatel. Důkazem jsou každoroční statistiky o nárůstu obezity, počtů pacientů s cukrovkou, nebezpečně vysokého výskytu rakoviny tlustého střeva či infarktu.
Honba za co nejlevnějším jídlem má samozřejmě vliv i na pracovní podmínky a mzdy zaměstnanců supermarketů či fastfoodových restaurací. Ostatně příběhy o situaci v McDonald’s jsou známé už drahně let. Máme tu tedy typický začarovaný kruh: lidé s nízkými mzdami si můžou dovolit jen levné, mizerné jídlo, protože ceny toho kvalitního neustále stoupají. V médiích se hovoří o tom, jak vybrat zdravé jídlo, a zdůrazňuje se, jaký je to chvályhodný akt péče o sebe sama. Jsme si čím dál více vědomi vlivu stravování na naše zdraví. Výběr toho, co budeme mít dnes na talíři, má však dalekosáhlejší důsledky. Prospějeme tím, anebo ublížíme společnosti a planetě? Stíháme si ve smršti estrád z kuchyní a blogů o jídle vůbec uvědomit, že konzumace potravin je nejen zemědělský problém, ale také ekologický a politický čin?
Autorka je publicistka.