Foto Nakladatelství Paseka, použito se svolením autorů
Štěpánka Jislová si jako ilustrátorka a komiksová kreslířka tvrdě prošlapala cestu k vlastnímu autorskému dílu řadou spoluprací typu historických monografických komiksů jako Češi 1938: Jak Beneš ustoupil Hitlerovi Pavla Kosatíka nebo Milada Horáková Zdeňka Ležáka či komiksové interpretaci Shakespeara Hon na Macbetha (spolu s Lukášem Komárkem, text pak napsal Lukáš Pokorný). Současnou biografickou látku si pak vyzkoušela v komiksu Bez vlasů Terezy Drahoňovské, který popisuje, co vše obnáší život mladé ženy s alopecií. Spolu také založily českou pobočku iniciativy podporující ženy v komiksu Laydeez do Comics Prague a vydaly antologii Komiksodějky.
V oceněné Srdcovce jako by vykrystalizovalo mnohé z tandemové feministické spolupráce s Terezou Drahoňovskou. Jislová ve svém prvním sólo projektu rozvíjí typ výtvarné stylizace, jenž se objevuje už v Bez vlasů, kde namísto realistické kresby s propracovanou šrafurou, tečkováním, živými linkami a podobně pracuje s pevnou silnou linkou. Ve figurách pak kombinuje velmi střídmou až geometrizující stylizaci v obličejích, těla – zvláště ta nahá, naopak často definuje anatomicky věrně, což znamená i s distancí vůči manýře především superhrdinského komiksu s jeho hypersexualizovanými těly svalovců na jedné a sexbomb na druhé straně.
Ona definitivnost pevných silných kontur kresby i kontrast šedých a červených ploch jako by naznačovaly něco z nepřekročitelných hranic ženského a mužského světa a jejich úzkostlivé společenské kontroly.
Výtvarná střídmost se vztahuje i na jednoduchou ale výraznou barevnou kombinaci valérů šedé a červené – není to úplně „příručková“ dvoubarva, ale silně to podporuje nepochybnou edukační rovinu textu, akcentuje jeho obsahovou naléhavost a v neposlední řadě zpřehledňuje vrstevnatý obsah.
Přestože Srdcovka je biografický komiks, vyprávění o dospívání a hledání partnera tu není zrovna lineární. Ostatně tak jako v životě. Hlavní dějová linie už dospělé hrdinky se propadá retrospektivami do dětství, návraty v čase osvětlují to současné, objasňují jinak nepochopitelné či iracionální chování hlavní postavy zmítající se v „pokusech o normální vztah“. Podobný flashbackový mechanismus je navíc využit i u druhé postavy ústředního páru. Děj tu navíc prokládají ještě panely, které tvoří syntézu odvyprávěného, dějovou zkratku nebo jsou využity k psychologické vysvětlující odbočce.
Ona definitivnost pevných silných kontur kresby i kontrast šedých a červených ploch jako by naznačovaly něco z nepřekročitelných hranic ženského a mužského světa a jejich úzkostlivé společenské kontroly. Hranic, které jdou často proti přirozené různorodosti lidských tužeb.
Gamegirl, vzpomínky na to, jak neumíme vychovávat dívky
Jislová začíná vyprávět na prahu puberty. Její alter ego hrdinka patří mezi holčičky, které nemají hyperfeminní zájmy, což je mnohdy ne-li celoživotně, na dlouhá léta staví proti společnosti, jejím očekáváním, reakcím a komplikuje to jejich sebehodnocení a přijetí. Jiné, dobrodružnější zájmy si hrdinka vysvětluje po svém, prostě není jako jiné dívky. A dodává: „Nešlo ani tak o víru ve vlastní jedinečnost. Být holkou mi přišlo krajně nevýhodné.“ Vzhledem k povaze komiksu autorce stačí jen málo vět a obrazů na to, aby trefně tuto trudnou specificky dívčí zkušenost popsala – včetně citací dívčích časopisů, peskování dospělých i posměch kluků.
Například, když píše o dětství, říká: „Přišlo mi, že se po nás všech, holkách i klucích, chce, abychom stáli proti sobě v jasně vymezených rolích.“ Dětství je tu vlastně válka růžových a bleděmodrých kyblíčků. Válka, kde je ale předem známý vítěz, válka ve světě, kde existuje Gameboy, ale už ne Gamegirl, kde máme pro dívky nachystanou jasnou normu „být hezká“, což neznamená jakkoliv hezká, ale hezká specifickým princeznovským způsobem: „Z animáků jsem pochopila, že na romantiku mají nárok výhradně krásné dívky.“
V dospělosti se pak tento poznatek transformuje celkem přímočaře v představu, že mít vztah je důkazem toho, že je žena hezká nebo aspoň není divná zrůda. Anebo dokonce v představu, že má hodnotu pouze jako partnerka. Může to něco změnit? Snad skautský oddíl, který aktivně založenou hrdinku nemine: „Vlastně mi to přišlo skvělý. Byla jsem ráda, že mé ženství, které jsem brala jako obtěžující jinakost, nestaví mezi mě a ostatní.“ Všeho ale do času.
Jak se potkali za pozdního patriarchátu
Většinu příběhu sledujeme dívku a posléze ženu, která sice nakonec dělá vysněný obor, ale zároveň se úplně vlastně „celý život“ zmítá v neuspokojivých vztazích. Od platonických zamilovaností do nedostupných objektů přes večírkové úlety a nakonec zaparkování v polovztahu, kdy on žádný vztah nechce, ale zároveň se jako ve vztahu chová, tedy skoro.
Alkoholové jízdy, bad trip, útěky a návraty. Něco, co známe všichni, když už ne od sebe, tak ze svého okolí. Proč se chováme tak iracionálně? A navíc, zatímco u mužů se podobné věci chápou jako vyblbnutí se a v pozdním věku jako důkaz jejich vitality, u žen různé úlety vždy považujeme za selhání.
I na to nabízí Jislová ve svém vrstevnatém a promyšleném, ale přesto nezahlcujícím komiksu odpovědi. Nebo alespoň nápovědy k nim. A ty platí i v případech, že se nestanete obětí sexuálního zneužití. Jislová totiž také analyzuje podobné téma jako Poupátka Hany Lehečkové nebo nedávno do češtiny přeložená zpověď Tento pokoj se nedá sníst Nicol Hochholczerové. Zatímco obě prozaičky popisují primárně grooming sexuálního predátora a dospělého manipulátora zároveň (učitel a vedoucí kroužku), Jislová se více soustředí na to, v jakém společenském kontextu takové trauma dospívající nebo žena zažívá.
Tím kontextem je právě patriarchát, v němž nejde zdaleka jen o to, že máte být roztomilou princeznou nebo nesmíte být menšího vzrůstu, jste-li muž, o záplavy dětských knih s tlupami hrdinů, dívčí časopisy se všemi svými radami „jak sbalit kluka“, ani o internetové psychologizující ezo kouče – pochopitelně extra pro ženy a muže, vedeme přeci stále válku. Je to taky systém interakcí založený hluboko v tom, jak se k sobě chováme vždy s ohledem na pohlavní příslušnost – a to už od nejranějšího dětství. Není zkrátka mimina bez růžové nebo modré identifikační barvy.
Roli v tom, jak prožíváme traumatické události nebo jak na ně reagujeme, totiž leží v dětství. V dětství, které si většinou sotva pamatujeme, v zapomenuté konkrétní každodennosti, větách a slovech, kterými na nás rodiče (ne)reagovali, jen matně si nanejvýš vybavíme nějaké výraznější situace, a to mnohdy už jen jako obrazy, atmosféry, neurčité pocity. Přesto v této říši zapomnění leží kód k porozumění tomu, co děláme. Naše první zkušenost je ukrytá právě tam, matrice socializace, z níž neuvědoměle vycházíme celý život.
Štěpánka Jislová si na pomoc vzala teorii Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth, kteří stručně řečeno popsali čtyři typy citových vazeb, které vytváříme, protože je umíme ze všech nejlépe – od raného dětství a jednoduše od rodičů. Jislová ale do analýzy situace svých hrdinů zakomponovává i další pojmy, jako je magické myšlení, traumatická vazba nebo limerence – obsesivní vztah, na nějž se upínáte jako na řešení svých problémů. Analytický, přesný typ kresby, který je zároveň pozorovatelsky plný detailů, i narace názorně segmentovaná mezi celostránkové kresby a panely umožňují autorce do popisu divokého mládí zakomponovat i onu terapeutickou a vlastně didaktickou vrstvu.
Co z ní lze složit? Upřímně skutečně zneklidňující, protože elementárně názorný popis společenského mechanismu, v němž žijeme. Ona podivná kombinace reziduí patriarchátu, výkonnostní společnosti a sexuální revoluce, tedy tlak na výkon – i u zároveň podceňovaných žen, absentující otcové, přetížené matky, tlak na vzhled, sexualizace, usilování o pozornost, poměřování se, znejišťování, nedůvěra, válka pohlaví.
Nakonec, jak nám jedna z dvoustránkových kreseb shluku krabicovitých budov paneláku, školy, obchodu připomíná ve voiceoveru: „Prožila jsem klasické devadesátkové dětství na betonovém základu.“ K tomu je nutno zdůraznit, že navzdory těžkému tématu a jeho důkladnému uchopení včetně terapeutických sefl-help kapitol se jedná o především vtipný komiks plný ironie a humorného odstupu. Srdcovku lze navíc zároveň popsat jako komiks, který svým charakterem přesahuje obvyklou fanouškovskou základnu obrazových vyprávění, což se obzvláště hodí v zemi, kde je jen obtížně dostupná psychologická a terapeutická péče a to zvláště pro dospívající.
Autorka je redaktorka Alarmu.