Foto: Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Městský prostor se stává hlavní arénou souboje kapitalistické ekonomiky a progresivních sil, které se snaží zastavit proměnu měst v pouhou spotřební komoditu. Saskia Sassen a Robert Lynd v krátkém článku The City: A Collective Good? z roku 2017, věnovaném městu jakožto společenskému statku, popisují základní tendence ve vývoji městského prostoru. První je nedostačující využití nemovitosti, které mnohdy slouží k pouhému ukládání kapitálu, a tudíž zůstávají neobydlené. Druhou jsou nové ekonomické a legální mechanismy (privatizace a deregulace), které umožňují financializaci nemovitosti, tedy obchodování s nemovitostmi v elektronickém světě finančních aktiv.
To vede k nedostupnosti bydlení pro nižší a střední třídu, vylidňování center, neekologickému obydlování periferií chudými vrstvami a množení megalomanských projektů, které nemají nic společného se skutečnými potřebami obyvatelstva. Mezi politickými geografy a urbánními sociology napříč celým světem panuje shoda na tom, že vývoj měst byl i příčinou světové ekonomické krize 2007–09.
Tyto historické kauzality naznačují, že kapitalistická ekonomika ve městech už dávno nestojí na malém byznysu a možnostech podnikání, ale na nadprůměrné koncentraci bohatství v rukou omezené skupiny investorů a developerů, která se snaží z měst vytěžit co nejvíc a do životů obyvatel investovat co nejméně. Svědčí o tom i řada současných pražských projektů, jako je například Brand Store miliardářů Oldřicha Šlemra, Eduarda Kučery a Pavla Baudiše, u kterých je poměrně jasně viditelné, že mají sloužit spíše zajištěným zahraničním turistům než místním občanům. Projekt Nové Masaryčky byl dokonce projednán bez zapojení kritických aktérů a veřejnosti – tedy těch, kdo poukazovali na jeho předimenzovanost a ekologický dopad. Sassen a Lynd se ve svém článku zaměřují spíše na systémové procesy než na aktivní roli investorů, developerů a korporaci ve vývoji města. Přitom některé jejich strategie, taktiky a legitimizující narativy jsou natolik kreativní, že stojí za kritickou pozornost.
V Česku se organizování zranitelných skupin ve městě zatím téměř nikdo nevěnuje. Přitom samotný fakt, že se strategie sociálních hnutí staly součástí korporátní sféry, jasně ukazuje, nakolik jsou funkční.
Jedním ze známých aktérů parazitujícím na městském prostoru je Airbnb. Tato platforma od začátku zneužívá étos malého podnikatele, který i s omezenými zdroji, jako je malý pokojík v centru města, může rozjet vlastní byznys a tím si urvat kus zisku v sféře jinak obydlené velkými žraloky. Tento étos společnost hravě kombinuje s mýtem sdílené ekonomiky. Naposledy ale přišla s překvapující novinkou a začala používat taktiky sociálních hnutí i komunitního organizování.
Airbnb: korporátní lobbování zdola a hnutí za deregulaci
O nové strategii AirBnB se můžeme dočíst v reportu sociologa Luka Yatese z Univerzity v Manchesteru. Yates uvádí, že korporátní lobbování zdola je reakcí na snahu měst regulovat činnost Airbnb a ve své podstatě jde o „vliv byznysu na demokratické instituce pomocí založení a koordinace zdánlivě nezávislého sociálního hnutí, které by tento byznys zastupovalo“ ve veřejné sféře. Airbnb používá dobře koordinované skupiny malých neprofesionálních majitelů, kteří podporují image drobného podnikatele a sdílené ekonomiky s cílem hájit politické preference platformy a také zájmy těch, o koho skutečně jde – velkých investorů.
Strategie AirBnB je založená na budování struktury buněk majitelů nemovitosti (tzv „home sharing clubs“ – klubů sdílených domů), kteří jsou za podpory platformy ochotní lobbovat za vhodnou regulaci (často spíš její absenci). Podpora platformy spočívá v pomoci s organizováním a personální účastí zaměstnanců Airbnb na protestech majitelů, politickém vzdělávání, tvorbě příběhů pro média (stroytelling) a formulování vhodných politik, za jejichž prosazení pak majitelé lobbují u místních politiků. Existují i takové kluby sdílených domů, jejichž členové podpory Airbnb využívat nechtějí a se skutečně organizují sami, nicméně pracovní týmy platformy považují jejich vznik za své selhání. Report uvádí 350 až 400 buněk v celém světě, z toho 40 procent ve Spojených státech, přičemž klub mívá průměrně sedm až devět členů.
Jak probíhá samotný proces organizování? Airbnb zaměstnává komunitní organizátory, kteří pečlivě vybírají vhodné majitele. To jsou ti, kteří mají jenom jednu nemovitost, nejlépe drobní podnikatelé nebo pracovníci v kulturní sféře, zástupci různých etnik a lokální patrioti, kteří v nejlepším případě zažili nějakou traumatizující zkušenost a hlavním zdrojem jejich příjmu je právě pronájem přes Airbnb. Logika výběru majitelů se odvíjí od hlavních témat, jimiž jsou „blízkost k místu, prekérnost a diverzita“. Následně probíhají setkání.
První fází je rozhovor komunitního organizátora s majitelem v kanceláři Airbnb, kdy majitel obvykle dostává menší motivující úkol, jako je podpis petice (klasická taktika komunitního organizování). Následují setkání komunitního organizátora u majitele doma či někde, kde se majitel cítí komfortně. Během této schůzky se buduje hlubší vztah mezi majitelem a komunitním organizátorem. Ten se snaží zjistit, zda příběh majitele sedí do veřejného narativu Airbnb. Pak následují schůzky s dalšími majiteli za účelem budování osobních vztahů v místní komunitě. Cílem těchto akcí a následujícího politického vzdělávání je získávání místních komunitních organizátorů, kteří budou schopni koordinovat kluby sdílených domů v boji proti regulacím.
Problematickým aspektem podobného korporátního lobbování zdola je jeho absolutní netransparentnost. Platforma uvádí, že s tímto procesem organizování nemá nic společného. Veřejnost a ani politici tak nemusí vědět, že nejde o demokratický projev organizace drobných poskytovatelů ubytování zdola, ale o jasnou a zacílenou podnikatelskou strategii. Airbnb je přitom platforma, která dlouhodobě odmítá spolupracovat s veřejným sektorem a v České republice porušuje řadu předpisů. S demokracií nemá nic společného, zato zneužívá strategie a taktiky sociálních hnutí k cílům, které jsou ve své podstatě asociální. V konečném důsledku vedou ke gentrifikaci, komodifikaci a nedostupnosti bydlení, zhoršení úrovně a kvality sousedství a nezřídka i ke ztrátě pocitu bezpečí nebo rovnou celého domova.
Yates dále zdůrazňuje, že i jiné platformy (Uber, Lyft) mají zájem o přebírání strategií a taktik sociálních hnutí, tudíž můžeme očekávat ještě větší rozmach korporátní kreativity a víc rizik pro demokratické instituce. Sociolog uvádí, že podobné tendence oslabují důvěru v demokratický proces a smysluplnou politickou participaci v obraně proti zvůli korporací a kapitálu.
Nový municipalismus jako zbraň současné levice
Jak píšou Saskia Sassen a Robert Lynd v The City: A Collective Good?, na rozdíl od státu, dávných království a různého typu podniků a korporací jsou města statečná a přežívají radikální historické transformace. Města jsou také schopná bránit se ničivým silám kapitalismu. Zavádějí progresivní politiky, na které státy nemají odvahu. Není divu, že právě města, a ne státy vedou boj proti Airbnb. Spojují se v boji proti komodifikaci města, vymýšlejí nové udržitelné ekonomické modely a sociální politiky, které naplňují potřeby místních obyvatel.
Hnutí měst, označované také jako nový municipalismus, je založeno na obeznámenosti místního obyvatelstva s lokálními tématy a problémy a blízkém vztahu mezi politiky a občany na úrovni samospráv. Zároveň jde o fyzickou blízkost lidí ve městě, na čemž strategicky stavějí svou moc a legitimitu různá municipalistická hnutí – například Barcelona en Comú. Tato barcelonská občanská platforma od roku 2014 prosazuje principy sociální spravedlnosti (včetně práva na zdravotní péči a bydlení), sociálně a ekologicky udržitelné ekonomiky, demokratizace samosprávných politických institucí a etické odpovědnosti politiků (zastropování platů, transparentnost nebo vyhýbání se půjčkám od institucí, které generují dluhy).
Na počátku své existence hnutí svolávalo veřejná shromáždění, kde se politika dělala přímo na náměstí, bez zastupitelů a institucí. I dnešní starostka Barcelony Ada Colau má zkušenosti s politikou organizovanou zdola – přišla z hnutí PAH (platforma pro lidi poškozené hypotékou), kde po léta působila jako mluvčí. Dalším podobným hnutím je úspěšný Zagreb je naš, které v chorvatské metropoli nedávno vyhrálo komunální volby a taktéž má kořeny v radikální politice sociálních hnutí.
Vstoupit do politiky je potřeba
Dalším důležitým rysem municipalistického hnutí je, že jeho aktéři nezřídka vstupují do politiky. Činí tak ale s cílem instituce transformovat, nikoli je ovládnout. Nechtějí reprezentovat lidi, ale „být mikrofonem, s jehož pomocí bude hlas občanů lepé slyšet ve sféře institucionální politiky“, jak říká aktivista z platformy Coalizione Civica Bologna Francesco Gentilini, který byl jedním z řečníků na konference Fearless cities. „Nebojácná města“ jsou síť iniciativ a hnutí, které propagují politiku nového municipalismu a sdílejí zkušenosti v oblasti politiky, ekonomiky, feminismu a ekologie. Tento rok na konferenci zaznívala i taková témata, jako je nepodmíněný základní příjem na úrovni samospráv.
V neposlední řadě jde těmto hnutím i o feminizaci politiky, což znamená nejen obsazení rozhodujících pozic ženami, ale také celkovou změnu politiky směrem ke kooperaci namísto soupeření. Feministická politika municipalistických hnutí je založená spíše na společném spravování než ovládání a dominanci a pracuje s předpokladem péče jako jednoho z hlavních principů. Platforma Barcelona en Comú v tomto duchu například zavedla municipální veřejnou lékařskou péči, která je ve Španělsku obvykle privatizovaná, a také městské hlídání děti, čímž se snaží pomáhat ženám z nižších tříd.
A co Praha?
V Praze situace je odlišná. Na rozdíl od Berlína, Barcelony, Záhřebu a dalších měst, kde jsou municipalistická hnutí již delší dobu aktivní, tu na lokální úrovni po léta vládly stejné strany, které dominovaly v celostátní politice. I proto jsou zde lokální hnutí s municipalistickými tendencemi ojedinělá. Kromě zvyku lidí volit do městského zastupitelstva a parlamentu stejné strany jako do parlamentu se v tomto směru Praha potýká i s institucionálními překážkami.
Dobře je to vidět právě na situaci kolem Airbnb. Praha nemá legislativní pravomoc na to, aby situaci s krátkodobými pronájmy samostatně vyřešila, a tudíž se obrací na stát a navrhuje novely zákonů. Tyto návrhy ovšem leží ve sněmovně a problém zůstává dál neřešený. Patrik Nacher (ANO) tvrdí, že k jejich projednání a případnému schválení už za tohoto volebního období nedojde. I když je jasné, že na naléhavost problému měla během uplynulého roku vliv pandemie, je také zjevné, že v současné době má v parlamentu málokdo zájem problémy měst skutečně řešit. Zvlášť pokud v nich momentálně nevládne – jako je tomu v případě hnutí ANO.
Kdo zajistí rovnováhu ve městech?
Nepostačující subsidiarita v otázkách rozhodování o městském prostoru ale nekončí u Airbnb. Dalším typickým příkladem je politika bydlení, na kterou mají města jenom částečný vliv. Problém zvyšujících se nájmů a nedostatečné ochrany nájemníků, který trápí zejména obyvatele Prahy, se na úrovni města nebo městských častí nedaří řešit. Kromě ideologické bariéry je tu i problém legislativní. Na rozdíl od Berlína, kde se město pokoušelo o regulaci nájmu, má Praha vliv pouze na nájmy ve svých vlastních bytech, kterých ale mnoho nezbývá. Radní pro bydlení za Piráty Adam Zábranský k tomu uvádí: „Realita je taková, že pro veškerá řešení je potřeba nějaká legislativní změna, a není úplně jednoduché nějakou legislativu v oblasti bydlení prosadit. Pořád obecně převládá myšlenka, že bydlení by si měl každý řešit sám.“
Přitom je to právě rozhodování o politice bydlení či rovnou výši nájmu z pozice města, co by hodně nahrálo možnému hnutí nájemníků. Vzhledem k tvrdým dopadům krize bydlení na místní obyvatele jsou to totiž spíše města, kdo podpoří progresivní politiku bydlení, než stát, který se musí vyrovnávat s jinou skladbou obyvatelstva a vysokým poměrem vlastníků bydlení, což je pro tzv. postkomunistické země typický jev.
Dalším příkladem problematického vztahu mezi státem a obcemi je nový stavební zákon, který sněmovna prosadila přes odpor senátu. Koncentrace moci nad městským prostorem nově vytvořeným státním „stavebním megaúřadem“ vyvolala nepřízeň i u pravicových a konzervativních politiků. „Město nemůže být jenom pozorovatel svého rozvoje,“ říká například náměstek primátora a radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček a pokračuje: „V tom stavebním zákoně se nepodařilo prosadit práva samospráv v uzemním plánování, zůstane to v přenesené působnosti státu… skupina, která prohrála, jsou města a samosprávy.“ Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje, je s podobou zákona také nespokojený: „Když jsme v debatách o rekodifikaci stavebního práva říkali, že by obce v Česku mohly mít podobné pravomoci jako v okolních státech, bylo nám řečeno, že to by byl konec světa, anarchie a armagedon.“
Bez sociálních hnutí změna nepřijde
Je samozřejmě otázka, jaké projekty by se za současné politické konstelaci pražští politici pokoušeli prosadit. Víc pravomoci samosprávám přinese plody, pokud se této moci chopí progresivní síly, které se nebudou bát prosazovat radikální politiku změny ve městech. Současné projekty, jako je už zmíněná Masaryčka nebo Smíchov City, spíš prozrazují nedostatek politické vůle vyjednávat s kapitálem i tak zásadní věci pro rovnováhu ve městě, jako jsou sociální byty nebo otevřená veřejná prostranství. Nově schválená metodika kontribuce investorů do území může situaci zlepšit, ale samotný dokument bez dostatečné politické vůle další komodifikaci města nezastaví.
Města jsou složité, otevřené systémy a zahrnují spoustu procesů, které svou komplexností přesahují systémy uzavřené a dočasné, jako jsou státy, korporace nebo třeba i platforma Airbnb. Nejen tyto korporace ovšem dovedou být kreativní a drzé. Je podstatné si uvědomit, že sociální hnutí zdola mohou být také silnými aktéry městské politiky a výrazně ji formovat. Nicméně zatímco v zahraničí, kde už řada městských sociálních hnutí po léta funguje a vstupuje do veřejného prostoru, v Česku se organizování zranitelných skupin ve městě zatím téměř nikdo nevěnuje. Přitom samotný fakt, že se strategie sociálních hnutí staly součástí korporátní sféry, jasně ukazuje, nakolik jsou funkční. Je proto na místě otázka, jestli se v místním kontextu spíše hnutí nemají poučit od korporaci, než naopak. Náměstí a ulice přece stále patří i lidem, kteří ve městech žijí, utvářejí jeho hodnoty a podílejí se na jeho fungování.
Příklady zmíněných sociálních hnutí založených na politice blízkosti, participace a kooperace a síle místních komunit ukazují nejen cestu odporu vůči platformám typu Airbnb, ale nabízejí celkový směr transformace politiky k zdravějšímu a spravedlivějšímu městu pro všechny – nejen pro ty, kteří si to dnes můžou dovolit.
Autorka je socioložka působící na ISS FSV UK.