Grafika Alarm / Petr Kněžek
Lidové noviny nedávno uvedly rozhovor s Janem Skopečkem, ekonomickým expertem ODS, otvírákem: „Než sektorovou daň, raději platit u lékaře.“ Ministr financí Zbyněk Stanjura argumentuje pro škrty ve veřejném sektoru v době, kdy okolní vlády aktivně podporují občany čelící energetické krizi způsobené ruskou agresí na Ukrajině. Kdo by v takové situaci čekal mohutnou kritiku od opozičních poslanců, nemohl by se více mýlit. Hnutí ANO a krajně pravicová SPD mnohem silněji útočily jen o pár dnů dříve na návrh některých členů vlády na alespoň krátkodobé vyšší zdanění sektorů, které mají v důsledku energetické krize enormní zisky. Současná politická opozice tedy kritizuje vládu i za sebemenší pokus v rámci krizové solidarity zvýšit daně pro bohatší. Snaha donutit bohatší část společnosti k solidárnímu příspěvku jako by se z politické imaginace českých politických elit zcela vytratila. Navýšení daní pro bohaté a progresivní daň odrážející přijatelnou společenskou solidaritu se v Česku pomalu stávají undergroundovým tématem.
Daně nikoho nezajímají
Kolik znáte opravdu dobrých filmů o daních? Thrillerů z finančních úřadů, u kterých napětím nedýcháte. Takových, ve kterých by vnitřně rozervaný úředník z berňáku, opravdový cifršpion v baloňáku a s neuspořádaným soukromým životem, vymýšlel nový daňový tarif a po nocích u počítače rozplétal složité korporátní vazby a účetní triky – to vše proto, aby přinesl do státní kasy o několik desítek milionů eur navíc. Ve filmu laděném do skandinávského noiru by vyznavače přerozdělování a silného sociálního státu práce natolik pohltila, že by postupně ztratil rodinu a zastání by nenašel ani u svých přátel z ekonomky, kteří by ve službách hanebných korporací vymýšleli kreativní fígle, jak se vyhnout odvodu poctivého podílu na fungování společnosti a inkluzivních veřejných institucí… Byl by to film s nejednoznačným koncem, kdy by našemu hrdinovi byla nejasnou útěchou jen nízkopříjmová rodina, která díky široké vládní podpoře dosáhla na obecní byt, a sedmiletý Swan s poruchou autistického spektra by tak konečně mohl docházet do blízké školy poskytující veškerou potřebnou péči. Tuto radostnou scénu, kdy v deštivém městě malého Swana vyzvedávají šťastní rodiče ze školy, by v posledním záběru náš hrdina sledoval přes zamlžená okna z tramvaje, která by byla nyní sice pro všechny zdarma, ale vezl by si v ní kufry do nového bytu. Co se mu odehrává v hlavě, by se divák mohl jen domýšlet.
Progresivnější míra zdanění v demokratických státech znamená také vyšší míru solidarity a inkluze ve společnosti. Oproti většině západoevropských států ale zůstává míra přerozdělování v Česku relativně nízká.
Ani básníkům a umělcům z období meziválečné avantgardy nestály daně a jejich progresivní varianty za zpracování. Levicová avantgarda nepovažovala daně za zajímavé a nepěla ódy na zdanění kapitálu. Místo toho ve své politické tvorbě vykořisťovatele, boháče a průmyslníky rovnou nemilosrdně vyvlastňovala. Lákavější pro umělecké zpracování vždy byly masy proletářů táhnoucí ulicemi a ve jménu utopie beroucí továrny do vlastní správy, než reformistické usmiřování skrze progresivní zdanění majetku a zisku. Svůj umělecký tvar nenašly daně tedy ani u starých revolucionářů a vzhledem k tomu, že sociální demokraté nevytvářejí na rozdíl od komunistů diktatury s vlastními propagandistickými filmovými studii, přerozdělování jako základní princip sociálnědemokratického konceptu blahobytu nikdy nedostalo miliony na vlastní propagandu. Ne ale, že by třeba básně s daňovou tematikou vůbec neexistovaly. Na webu britského neoliberálního Institutu Adama Smithe se vedle esejů o problematice vlastnictví na Měsíci, dá najít i báseň o daních pojmenovaná jednoduše The Tax Poem.
Jako námět filmů nebo napínavých románů se daně objevují pouze nepřímo v podobě trestů za daňové úniky, případně je motivem děje snaha se daním vyhnout. Prostředí berňáků zkrátka filmaře, básníky, revolucionáře, ale ani malíře nebo romanopisce neláká. Otisk daní v kultuře je mnohem jemnější a je jen nepřímý – a přesto míra zdanění odráží politický konsensus na tom, jaká nerovnost je přijatelná, i na tom, pod jaký minimální životní standard nenechá společnost nikoho spadnout. A tyto hodnoty se odrážejí i v umělecké tvorbě a filmovém průmyslu. Ekonomka Ilona Švihlíková používá zkratku, podle které „jaké jsou daně, takový je stát“. Mohli bychom pokračovat a dodat, že jaký je stát, taková je i společnost. Vztah mezi společností a státem sice určitě není takto jednoznačný, ale vliv státu a jeho institucí na podobu společnosti je obrovský. Jaké jsou daně, taková je – v jistých ohledech – společnost. Progresivnější míra zdanění v demokratických státech znamená také vyšší míru solidarity a inkluze ve společnosti. Oproti většině západoevropských států ale zůstává míra přerozdělování v Česku relativně nízká. A nejedná se o žádný „pozůstatek komunismu“, ale o výsledek politických rozhodnutí učiněných dlouho po pádu minulého režimu.
Nudný kompromis
Souvislost vysokého zdanění s širokou sítí veřejných institucí sociálního státu si historicky spojujeme se sociálnědemokratickým hnutím, především pak s obdobím po druhé světové válce, kdy na nutnosti kompromisu mezi prací a kapitálem existoval konsensus i mezi středopravými stranami. Do politiky prosadil termín „sociálně-tržní ekonomika“ německý křesťanský demokrat a poválečný kancléř Ludwig Erhard (a nikoli nějaký reformistický socialista). Západoevropské státy blahobytu byly budovány po otřesné zkušenosti s nacismem, který se dostal k moci po hospodářské krizi ve třicátých letech a milionům nezaměstnaných, a vedle dalších motivací měl silný sociální stát zabránit propadu velké části společnosti do bídy, ze které by vzešel další extremismus. Nezájem avantgardních umělců o problematiku daní tedy nemusel pramenit jen z mdlého étosu účtáren ve srovnání s proletářskou revolucí, ale také z toho, že budování států blahobytu byl poměrně nudný kompromis. Vysoké a progresivní zdanění nevytváří novou subjektivitu, lidstvo díky němu nevstupuje na neprozkoumanou novou půdu historie, ani nevzniká rovnostářská společnost bez obřích majetkových rozdílů.
Ani ty nejvyspělejší sociálně demokratické společnosti nevytvářejí jiný typ ekonomických vztahů než zaměstnanec – zaměstnavatel. Norsko jako příklad nejbohatšího sociálně demokratického státu zaměstnává jako stát třetinu pracovní síly; dvě třetiny obyvatel jsou tak stále v běžném ekonomickém vztahu, a to přesto, že o jejich platech a garancích si může nechat Východoevropan jenom zdát. Jak o tom píše Michael McCarty v Jacobinu, když právě na příkladu Norska popisuje rozdíl mezi sociální demokracií a demokratickým socialismem: sociální demokracie nevytváří automaticky nové formy ekonomické spolupráce a kolektivního vlastnictví, naopak, sociálnědemokratické státy mají často podobné zájmy a cíle jako ti největší zaměstnavatelé a korporace. Norský fond budoucnosti, ve kterém norský stát ukládá přebytky státního rozpočtu získané z těžby ropy, investuje na kapitálových trzích. Stát má zájem na prosperitě korporací jakožto na plátcích daní a zaměstnavatelích. I když politické svobody jsou v Norsku zaručené a každý občan může vyžívat bohatou síť sociálních benefitů, ekonomická demokracie zůstává i pro Nory v nedohlednu a sociálně demokratický stát ji nikterak automaticky nekultivuje.
Daně jako prostředek přerozdělování v rámci státu tedy zůstávají v limitech kapitalismu. Přesto platí, že míra zdanění je vyjádřením přerozdělování, a tedy i vnitřní solidarity ve společnosti, a to přesto, že se jedná v základních parametrech stále o uspořádání, kterému obvykle říkáme liberální demokracie. Srovnání situace chudých ve skandinávských zemích a ve srovnatelně bohatých Spojených státech je samo o sobě dostatečně výmluvné. Obrazy starých mužů a žen cestujících v obytných autech od jedné sezónní práce ke druhé, které nabídla reportážní knížka americké novinářky Jessiky Bruder, jsou ve skandinávských zemích nepředstavitelné. Rozdíl mezi neoliberálním zmarem a sociálním státem je na tomto příkladu dobře patrný.
Česká transformace
Vztah mezi daněmi a společností je pochopitelně obousměrný. Do stanovení výše daní se kromě expertních ekonomických sporů promítají hodnoty společnosti. O tom svědčí i daně v České republice, jedné z postsocialistických zemí, které se po roce 1989 rychle transformovaly do kapitalistické ekonomiky. Podle maďarské akademičky Beaty Farkas se v nových členských státech rozvinul tzv. kapitalismus středo- a východoevropského typu, který se liší od kontinentálního, skandinávského a jižního modelu a je pro něj typická méně rozvinutá občanská společnost a vysoká ekonomická závislost na zahraničním kapitálu. Nižší ochota k přerozdělování pomocí daní by mohla být dalším z jeho rozpoznávacích znaků. Příčinu samozřejmě nemusíme hledat jen na úrovni politických diskusí, obecně nízká důvěra ke státním institucím je znakem takřka všech postkomunistických zemí. Podle Kristen Ghodsee a Mitchella Orensteina, autorů knihy Taking Stock of Shock, je tato nedůvěra především reakcí na vleklou ekonomickou krizi způsobenou šokovou doktrínou devadesátých let (šok přišel dle autorů ve chvíli, kdy byla potřeba spíše terapie).
V knize Nový pořádek na starém kontinentě popisuje německý historik Philipp Therr postupné prosazování neoliberálních ekonomických dogmat stvrzených Washingtonským konsensem v transformujících se ekonomikách východní Evropy devadesátých let. Na angloamerickém modelu prosazovaném v osmdesátých letech americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a britskou premiérkou Margaret Thatcher ovšem v té době v zemích „staré Evropy“ zdaleka neexistovala shoda a právě jeho politický úspěch na Východě jej částečně zpětně legitimoval i v západoevropských zemích: Německo v ekonomické krizi doporučovalo Řecku podobnou praxi, jakou předtím provedlo při transformaci své východní části. Skandinávské země se inspirovaly při zavádění privátního důchodového systému v Pobaltí a podobně.
Západoevropské systémy si přesto ve velké míře podržely řadu pojistek omezujících vliv volného trhu a jeho dopadů na občany. I když kořeny kapitalismu východoevropského typu je potřeba vidět v nutnosti postsocialistických zemí transformovat svoji ekonomiku z centrálně řízené, ve výsledném „kapitalismu východoevropského typu“ hraje roli mnohem více faktorů než jen potřeba této transformace. A většina z nich leží v rozhodnutích učiněných až po pádu diktátorských režimů bývalých sovětských satelitů. Přejít nelze ani mezinárodní kontext – východoevropské země se začaly zbavovat svých dysfunkčních ekonomických systémů zrovna v době, kdy západoevropské sociální státy se silným přerozdělováním čelily krizi a výzvě v podobě neoliberálních ekonomik USA a Velké Británie.
Země jako Česká republika (respektive Československo) tak začaly svou ekonomickou transformaci v době jednoho z vrcholů vlivu neoliberální ekonomie. Kdyby se východní blok zhroutil o patnáct let dříve, pravděpodobně by se transformace odehrávala v režii keynesiánů. Václav Klaus jako obdivovatel Margaret Thatcher se zhlížel v její politice privatizace a omezených státních zásahů do ekonomiky a zároveň – jak přesvědčivě ukazuje Švihlíková ve své knize Jak jsme se stali kolonií – hodlal budovat národní kapitalismus se silnou vrstvou domácích vlastníků. Tento projekt, jehož nejvýraznějším projevem byla kupónová privatizace, podle Švihlíkové selhal, což se projevilo i politicky, když pravicovou vládu Václava Klause po krátkém intermezzu úřednické vlády v roce 1998 po volebním vítězství ČSSD vystřídal ve Strakově akademii kabinet Miloše Zemana.
Strategie národního kapitalismu byla nahrazena investičními pobídkami pro mezinárodní korporace, které byly pomocí daňových prázdnin lákány k rozsáhlým investicím, jež by přinesly pracovní místa. Daňové prázdniny do velké míry zafungovaly. Filiálky nadnárodních firem sice přinesly pracovní místa a produkty v nich vytvořené snadno nacházely odbyt díky zapojení poboček do mezinárodních dodavatelských řetězců, ale vytváření inovací a další sofistikovanější aktivity s „vyšší přidanou hodnotou“ se tímto způsobem do České republiky nedostaly. Představa, že korporace samy od sebe začnou investovat do vědy a výzkumu, je zcela lichá – kvalitní vědu musí financovat a podporovat stát.
Ekonomická transformace měla pochopitelně vliv nejen na ekonomiku, ale také na politickou debatu. Privatizace v devadesátých letech byla obhajována hesly o státu jako špatném hospodáři a nedůvěra ke všemu státnímu (spolu s potřebou modernizace průmyslu a zapojení domácí produkce na mezinárodní trhy) vedla k mnohem větší důvěře k podnikatelské iniciativě než k vlastnictví a vlastní iniciativě státu. Přesto – jak popisuje Philipp Therr – přes silnou protržní rétoriku vlády jako ta Klausova vytvořily sociální státy podobné těm západním, aby zabránily nejhorším dopadům liberalizace trhu. Tlak na minimalizaci státu ovšem pokračoval dále, a to i po konci hlavní fáze transformace v devadesátých letech. Po porážce Klausovy ODS v roce 1998 ale pravice musela počkat.
Východní daň
V nultých letech se ekonomickým trhákem české pravice stala rovná daň, tedy kompletní zrušení daňové progrese. Po zavedení rovné daně každý odvádí stejný procentuální podíl do společné kasy. Tento nápad nepocházel z České republiky, o rovné dani psal už guru neoliberalismu Milton Friedman, inspirace pro české politiky přišla ale především ze zemí, kde už tato daň fungovala. Nebyly to přitom země, na jejichž životní úroveň by Češi aspirovali. Naopak. V době, kdy ODS poprvé začala na veřejnosti výrazněji mluvit o rovné dani, už fungovala v Bulharsku, Rumunsku nebo Rusku. V Rusku byla rovná daň zavedena už v roce 2001, a to jen ve výši 11 procent. Řada komentátorů i k návrhu skeptických politiků pochopitelně zmiňovala tuto skutečnost, tedy že kromě rezignace na vyšší solidaritu se nezdá, že by právě tento typ daně vedl k vytoužené prosperitě.
Pravice si ale od rovné daně slibovala zjednodušení byrokracie, vyšší ekonomický růst, a ve výsledku tedy i vyšší výnosy pro státní rozpočet. Bohatší a úspěšnější neměli být nadále „trestáni za úspěch“ tím, že by od nich byl státem vyžadován vyšší procentuální podíl na chodu společnosti. Argumenty o tom, že na chudší část populace nepoměrně více dopadají nepřímé daně nebo že prospěch bohatších lidí z chodu státních institucí je vyšší, nemohly z moralizujícího hlediska „trestu za úspěch“ nikoho zajímat. Když se ODS dostala k moci, zavedla od roku 2008 rovnou daň 15 procent pro příjmy fyzických osob, která se měla počítat ze superhrubé mzdy.
Ve své vizi minimálního státu hodlala tehdejší ODS ještě přitvrzovat. Návrh poslance Vlastimila Tlustého na dvanáctiprocentní rovnou daň „roztleskal sál pražského Žofína naplněný elitou ODS“, jak o tom referoval novinář Petr Holub. Tehdejší premiér Mirek Topolánek označil návrh za vhodný k diskuzi. Už před globální ekonomickou krizí, která přišla do Česka naplno v roce 2009, ODS plánovala minimální stát s nízkým přerozdělováním a nulovou vnitřní solidaritou. I když koaliční vláda ODS, KDU-ČSL a Strany zelených nakonec prosadila patnáctiprocentní daň, ze systému vypadla progrese a už se do něj nikdy nevrátila.
Daňová zátěž tímto rozhodnutím nepoměrně více dopadla na lidi s nižšími příjmy, zatímco bohatí a superbohatí jsou stále více vyvazováni ze svého příspěvku na fungování institucí, jako jsou všeobecně dostupné zdravotnictví nebo školství. Rovné zdanění mimo jiné znamená, že lidé pohybující se v nejvýdělečnějších oborech nejsou nuceni přispívat férovým dílem do společné kasy. Přitom obory jako bankovnictví, investiční development nebo energetika by nemohly existovat bez funkčních institucí a infrastruktury financovaných státem. Postupné osvobozování se největších korporací z daňových soustav přitom přenáší stále větší zátěž na střední třídu. Ta potom může dobře slyšet na možnost platit nižší daně. Proces, kterému se říká privatizace zisků a socializace ztrát, ovšem neprobíhá jen v oblasti daně z příjmu, ale také na úrovni tvorby daňové soustavy.
Superhrubá mzda byla nakonec – o hodně let později – s velkou slávou zrušena a Česko má nyní rovnou patnáctiprocentní daň z příjmu fyzických osob. Nejen podle makroekonoma Jiřího Štega tak vláda vedená ANO ve spolupráci s pravicí dokončila reformní plány ODS z dob Topolánkova předsednictví. Podobnou strategii vidíme i u dalších daní, které snižují nerovnost. V roce 2020 byla zrušena daň z nabytí nemovitosti, která je nyní jednoduše nulová. Už předtím ale byla nastavena nelogicky a daň odváděl kupující, a nikoliv prodávající. Stejně tak v Česku prakticky neexistuje daň z kapitálu a daň z nemovitosti zůstává jednou z nejnižších v celé Evropské unii. V zemi, která trpí mnohem výraznější majetkovou nerovností než nerovností příjmovou (tedy tím, že nepoměrně více záleží na původu a majetku rodiny než na dosažených příjmech), je tato situace zvlášť absurdní. Takto nerovná společnost selhává i v jedné z hlavních propagandistických tezí, kterou kapitalismus hlásá sám o sobě: že záleží na píli a talentu každého, kam to dotáhne. Což je nesmysl v každé společnosti, ale ve společnostech, kde hraje takovou roli původ, je tato nesmyslnost až příliš patrná.
Inkluze skrze odmítání
Nízká inkluzivita služeb a jejich osekávání je nevyhnutelný důsledek nízkých daní pro bohaté. I když jedna z lidových pouček o zastupitelských demokraciích tvrdí, že neúspěšné vlády jsou ve volbách poraženy a vystřídány opozicí, přičemž dochází k vystřídání vládnoucích ekonomických paradigmat a škrtající pravici nahradí přerozdělující levice, v případě daní to zdá se neplatí. Důvody jsou politické, ale odrážejí i širší změny ve společnosti. Adam Curtis končí svůj čtyřdílný dokumentární seriál pro BBC Century of the Self popisem prohry dvou levicových lídrů angloamerického světa, respektive jedné prohry a jedné výhry za cenu rezignace právě na vyšší zdanění a společenské přerozdělování. V roce 1992 se ve Velké Británii předpokládalo volební vítězství labouristického lídra Neila Kinnocka, který kandidoval s programem vyššího zdanění a přerozdělování. Podle Curtise se na výsledku voleb projevila vyšší individualizace a konzumeristické aspirace. Lidé už nechtěli slyšet od politiků řeči o systémových změnách a vyšších daních, chtěli politický program podobný reklamě na jakýkoli jiný produkt. V takovém prostředí byl velký politický projekt neprodejný. Bill Clinton v USA o pár let později sice uspěl, ale většiny programu směřujícího k většímu zdanění se postupně vzdal.
V roce 2017 vládnoucí ČSSD Bohuslava Sobotky veřejně přemýšlela o znovuzavedení progresivní daně z příjmu. Po mediální smršti pravicových komentářů a také odporu koaličního hnutí ANO však ČSSD od návrhu velmi rychle ustoupila. O pár let později už se tato strana do sněmovny vůbec nedostala. Andrej Babiš, který rétoricky zastupuje podobný segment společnosti jako dříve sociální demokracie, už o vyšších daních pro firmy a korporace nechce slyšet a vládu kritizuje i za velmi skromný návrh zavedení sektorové daně, ospravedlněný navíc probíhající krizí. Vědomí společenské solidarity v tom smyslu, že se v krizi zapojí všichni, se minimálně z české politiky vytratilo.
Daňový systém je matematický model vytvořený experty v oboru. Jednotlivé aspekty tohoto systému jsou ale výsledkem politického konfliktu. Daňový systém tak můžeme chápat v širším kontextu jako kulturní produkt, ve kterém se odrážejí hodnoty společnosti. Na rozdíl od filmů nebo románů, které mají na společnost jen nepřímý, měkký vliv, je vliv daní na společnost tvrdý a přímý. Česká neochota progresivně danit zisky nebo danit velké majetky je také hodnotová (pro většinu lidí je přitom tato situace nevýhodná) a může se v ní odrážet špatná zkušenost se státem a jeho institucemi. To vše nahrává spíše individualistickým hodnotám a snaze spoléhat se sám na sebe. Politika ale potřebuje tmel a ani pravice obvykle nepřichází s programem rozpuštění společnosti. Tuto roli tak stále častěji přebírá kulturní válka a konzervativní hodnoty, které rétoricky udržují společnost pohromadě.
Když se podíváme na evropské země, které v nultých letech zavedly rovnou daň, a na země, které o pár let později zakazovaly nebo alespoň neumožňovaly stejnopohlavní sňatky, uvidíme stejnou mapu. Ani katolicismus nemá takový vliv jako zavedení rovných daní v nultých letech. Přestože se samozřejmě nedá označit odmítání stejnopohlavních manželství za přímý důsledek rovných daní, evropské země vítající rovné daně zároveň odmítají stejnopohlavní sňatky. Podoba daní tedy souvisí i s podobami legální lásky. Samozřejmě existuje spousta politiků a političek horujících za nízké daně pro bohaté a zároveň za stejnopohlavní svazky, v našem regionu ale stále častěji politici využívají konzervativní rétoriku návratu starých časů jako období sociálních jistot a „normálního“ světa. Sociální jistoty nabízet nechtějí a zakazování sňatků je nic nestojí. Současná česká vláda, ve které by ekonomický expert hlavní vládní strany raději zpoplatnil lékaře, než zavedl vyšší daně z výjimečných zisků v době krize, a jejíž ministr práce a sociálních věcí by rád uzákonil manželství jako výlučný svazek muže a ženy, o tom svědčí jasně.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl ve spolupráci s nadací Rosa Luxemburg Stiftung.
