Hillary Clintonová před časem pronesla svou první důležitou řeč o ekonomice, která celkem potěšila levici. Hlavní myšlenka Clintonové totiž zněla, že federální vláda by měla využít svého vlivu a prosadit vyšší platy. Ovšem konzervativci působili dojmem zmatenosti. Věří totiž, že Ronald Reagan dokázal, že hlavní problém v hospodářství je vláda. Nesnažila se snad Clintonová pouze oživit již přežitý „paleoliberalismus“? A nejsme si vědomi toho, že intervence vlády v tržním hospodářství má za následek hrozivé vedlejší účinky?
Vyvrácené teorie
Ne, nesnažila. A vědomi si toho nejsme. Lze říct, že řeč Hillary Clintonové reflektovala zásadní změny – podložené řadou důkazů – v tom, jak vnímáme způsob stanovování výše mezd. Z tohoto nového chápání vyplývá klíčová myšlenka: veřejná politika může zaměstnancům významně pomoci, aniž by na ně seslala rány od takzvané neviditelné ruky trhu.
Řada ekonomů se vždy domnívala, že pracovní trh funguje jako jakýkoli jiný trh, přičemž ceny jednotlivých druhů práce se zcela odvozují od nabídky a poptávky. Takže když platy zaměstnanců stagnovaly anebo poklesly, muselo to být způsobeno tím, že poptávka po jejich službách se snížila.
Často se také tvrdí, že rostoucí platová nerovnost je dílem technologické změny, kvůli níž vzrostla poptávka po vysokoškolácích na úkor manuálních pracovníků. Žádné zákony by prý nebyly schopné tento trend zvrátit, maximálně by mohly zaměstnancům s nízkými platy pomoci prostřednictvím dotací.
Teorie, podle které je hlavním důvodem stagnace mezd technologická změna upřednostňující kvalifikaci, se však rozpadla. Především bylo prokázáno, že vysokoškolské vzdělání nezaručuje zvýšení příjmů – například platy nedávných absolventů univerzit, ovlivněné inflací, zůstaly po dobu patnácti let beze změny. Mezitím se ale naše chápání mzdové politiky změnilo díky intelektuální revoluci – nejde v žádném případě o přehnané slovo –, kterou přinesla řada významných studií zkoumajících důsledky zvýšení minimální mzdy vládou.
Před více než dvaceti lety si ekonomové David Card a Alan Krueger uvědomili, že když stát zvýší minimální mzdu, výsledkem je cosi jako experiment na trhu práce. Jedná se o pokus, díky němuž přirozeně vzniká kontrolní skupina: jsou to sousední státy, které minimální mzdu nezvýšily. Card a Krueger potvrdili své poznatky pozorováním situace v sektoru rychlého občerstvení, což je odvětví, kde jsou důsledky minimální mzdy znát nejvýrazněji.
Výhody vyšších platů
Až do vzniku studie Carda s Kruegerem se většina ekonomů (včetně mne) domnívala, že zvýšení minimální mzdy se musí negativně odrazit na zaměstnanosti. Nicméně jejich studie objevila pozitivní efekt a tento výsledek byl doložen prostřednictvím mnoha zpracovaných dat. Zbývá ještě prozkoumat, zda zvýšení minimální mzdy vede ke snížení pracovních míst – alespoň tedy za podmínky, že mzda je tak nízká, jako v dnešní Americe.
Jak to můžeme ověřit? Na to existuje celá řada odpovědí. Nejdůležitější ovšem zní, že pracovní trh není totéž co třeba trh s obilím, protože zaměstnanci jsou lidé. A protože to jsou lidé, zvýšení jejich platů obnáší nesporné výhody, a to i pro zaměstnavatele: lepší morálku, snížení fluktuace a růst produktivity. Vše zásadně kompenzuje přímé důsledky zvýšení pracovních nákladů, takže vyšší minimální mzda nemusí způsobit ani pokles pracovních míst.
Z této intelektuální revoluce si můžeme odnést jeden důležitý poznatek: že minimální mzdy bychom měli určitě zvýšit. A zároveň tu jsou i další aspekty: budeme-li brát vážně studie o minimálních mzdách, uvědomíme si, že celá záležitost je relevantní i pro ostatní pracovníky, nejen pro ty s nejnižšími platy.
Zaměstnavatelé totiž vždy řeší dilema mezi strategií nízkých mezd a vyšších mezd – mezi, řekněme, tradičním modelem supermarketu typu Walmart, který je založen na udržování co nejnižších platů i za cenu vysoké fluktuace a nízké morálky, a modelem například maloobchodního řetězce Costco, jenž naopak nabízí vyšší platy a benefity, což má za následek i stabilnější pracovní sílu. A je nasnadě, že veřejná politika může celou řadou nejrůznějších způsobů firmy přesvědčit, aby si zvolily strategii vyšších mezd, a navíc jim usnadnit jejich zavádění.
Řeč Hillary Clintonové podle mě obsahovala mnohem víc, než si většina komentátorů uvědomuje. A co vzkázat těm, kteří se ji snaží nachytat na tom, že část toho, co řekla, se lišila od dob, kdy byl její manžel prezidentem? Inu, spousta liberálů změnila své názory v reakci na nová fakta. Je to zajímavá zkušenost; konzervativci by si to také mohli někdy vyzkoušet.
Autor je nositel Nobelovy ceny za ekonomii.
Z anglického originálu Liberals and Wages, publikovaného v listu The New York Times, přeložila Linda Fořtová.