Foto Hanneke Wetzer
„Dobrý den, jsem homosexuál a přišel jsem vám rozvrátit rodinu,“ říká postava známého kresleného vtipu, který se vysmívá konzervativní argumentaci zastánců tradiční rodiny. Obavy o rodinu založené na strachu z jiných forem soužití jsou liché. To, co je dnes v různých společnostech a společenstvích, v různých bublinách či silech, nazýváno rodinou, zůstane nadále základem funkčních komunit. I institucionalizace svazků mezi lidmi nepochybně zůstane zachována. Panické ataky konzervativců a náboženských fanatiků jsou nesmyslné, protože těmito pilíři společnosti nemůže nic otřást. Rekonstrukce těchto pilířů je ovšem nezbytná a proběhne, ať už se to někomu nelíbí, nebo je tím nadšen. Manželství a rodina, tak jak je představují konzervativní náboženské proudy a extrémní pravice, jsou totiž přežitými institucemi, které neodpovídají potřebám společnosti ani novým, komplikovanějším společenským vztahům. Po několika tisících let, kdy manželství a rodina byly základem hierarchie a paternalismu, je na čase to změnit.
Registrované partnerství pro všechny
V současné době vede část LGBT komunity společně s liberální částí společnosti – včetně té náboženské – kampaň za uznání manželství i pro jiné než heterosexuální páry. Z pohledu emočního je tato snaha pochopitelná. Je za ní touha začlenit se do maloburžoazních společenských kruhů a mít možnost využívat světské či náboženské (zatím především křesťanské) rituály provázející uzavření smluvního svazku atd.
Manželství a rodina, jak je představují konzervativní náboženské proudy a extrémní pravice, jsou přežitými institucemi, které neodpovídají potřebám společnosti ani novým, komplikovanějším společenským vztahům.
Racionálně to ovšem smysl nedává. Manželství je v Evropě už přes dva tisíce let svazkem, který je určen k zajištění řízeného rozmnožování pod vedením hlavy rodiny. Připomeňme si, že manželka a děti potřebovaly k jakémukoli závažnějšímu úkonu schválení manžela a otce. Ve východní Evropě byla nadřazenost manžela zrušena v padesátých, v západní dokonce až v sedmdesátých letech. Dítě a manželka nemohly studovat ani změnit zaměstnání, aniž by to otec posvětil svým podpisem.
Naproti tomu nová forma téhož svazku, kterou u nás nazýváme registrovaným partnerstvím, je od samého počátku prosta nadřazenosti a nerovnoprávnosti. Nelze se v něm odvolávat na žádné imaginární tradice v rozdělení rolí. Partneři si své role musí najít sami, domluvit se na nich a cizelovat je. To platí ve zdravém manželství samozřejmě také, ale stále ještě existují skupiny, které jsou ochotné i na začátku 21. století tvrdit, že manželství má vypadat jako po vydání Dekretu o sňatku Tridentským koncilem roku 1563.
Volání LGBT komunity po uznání manželství je tak vlastně kontraproduktivní a zpátečnické. Místo aby se na konečně legálně uznaných svazcích lidí stejného pohlaví začal budovat i nový přístup k institučnímu pojetí, snaží se konzervativnější část LGBT komunity začlenit do instituce, která je i pro stále větší počet heterosexuálních párů nepřijatelná. Kdyby nebyli konzervativci zaslepení, viděli by, že LGBT jsou úplně stejní jako zbytek společnosti, že tedy mnohdy vyznávají i konzervativní hodnoty, účastní se náboženského života apod.
Nové formy svazků
Zlepšování registrovaného partnerství by mělo do budoucna umožnit uzavírat bezpečné a právně ošetřené svazky mezi lidmi, pro které je manželství zatím jen východiskem z nouze, nebo není realizovatelné. Může se jednat například o asexuální páry, které se sice formálně berou, někdy i s církevním požehnáním, ale v reálu nesplňují základní církevní požadavek, tedy „konzumaci manželství“ – prostě nesouloží. Registrované partnerství by mohlo sloužit i přátelům – bezdětným či s dětmi, kteří spolu dlouhodobě žijí a nehodlají mít intimní hetero- či homosexuální vztah.
A může se jednat i o svazky mezi více než dvěma lidmi – které byly tradiční již u biblických praotců. A nejsou výjimečné ani dnes, ale jejich účastníci nemají možnost uzavřít smlouvu, která by jim automaticky zajišťovala dědická, rodičovská či pečovatelská práva.
Společnost a vztahy mezi lidmi se zkrátka vyvíjejí a je třeba na to reagovat tak, aby bylo zajištěno co nejvíce bezpečí a jistot. Zatím není jasné jak. A proto je důležité se nad tím zamýšlet a rozvíjet progresivní koncepty.
Péče o děti a děti pečující
Důležitým aspektem je také péče o děti. Nový občanský zákoník již reaguje na situaci rozvodů a nových rodin tím, že dává i nerodičům, kteří se starají dlouhodobě o dítě partnera, možnost, aby se v případě zájmu dítěte s ním mohli nadále stýkat. Zatím ovšem nijak neřeší to, že tito pečující nerodiče – především ženy – musí často řešit situace u lékaře, ve škole či v dalších institucích, kdy čelí problému, že k nim nejsou oprávněni, byť se reálně péči o dítě věnují více než biologičtí rodiče.
Není přitom důvod, když tuto možnost mají pěstouni, aby se racionální biologičtí rodiče po rozchodu nedomluvili na tom, že tyto kompetence svěří i některému z nových partnerů. Stejně tak děti, které chtějí pečovat o své vychovávající nerodiče, by tuto možnost měly mít. Budou tak moci lépe řešit situaci třeba v případě nutné péče a získávání informací, které k tomu potřebují.
Od totality ke svobodě
Není náhodou, že se fašizující proudy zaštiťují pojmy jako je „velká rodina“ nebo „otčina“. Paternalistická a hierarchická rodina byla po staletí obrazem hierarchie světské i církevní. Tedy moci, která byla oprávněna posílat „své děti“ do válek, aby v nich vraždily „děti“ jiných hierarchií.
Letos uplynulo sedmdesát let od přijetí zákona 256/1949 Sb. Sedmdesát let snahy podporovat v naší zemi legální rovnoprávný svazek mezi manžely. Pokud chceme budovat rovnoprávnou společnost, nemůžeme řešit jen politický život v nějakém imaginárním prostoru. Potřebujeme jasně vymezená práva společného rozhodovávání také na úrovni našich pracovišť a samozřejmě, a v první řadě, i v partnerských a rodičovsko-pečovatelských vztazích.
Registrované partnerství a jeho rozvoj pochopitelně nemůže ležet jen na bedrech LGBT komunity, která by ho připravila i pro ostatní skupiny. Snažme se proto racionálně a empaticky přemýšlet o možnostech, jak zajistit co nejbezpečnější smluvní partnerský svazek pro všechny.
Autor je teolog a předseda organizace Social Watch Česká republika.