V období, kdy Národní frontu (NF) vedl otec Marine Le Penové, spolu šly protiarabská xenofobie (vzpomínky na kolonizaci ovšem Le Pena vedly například k ocenění harkiů) a antisemitismus ruku v ruce. Jean-Marie Le Pen se stal specialistou na řízené provokace a přesně mířené posměšky. V roce 1956 poznamenal směrem k Pierru Mendès Francovi, který byl židovského původu: „Ve vaší osobnosti krystalizuje jistá míra téměř fyzického odporu k patriotismu.“ V roce 1988, rok poté, co označil plynové komory za „pouhý detail“ v dějinách druhé světové války, použil v polemice s jedním z tehdejších ministrů označení „Durafour crématoire“, slovní hříčku, která pojí samostatný význam poslední slabiky politikova jména [„four“ znamená pec] s odkazem na nacistické plynové komory [v jednotném čísle „four crématiore“]. Dnes Le Pen podporuje antisemitského komika Dieudonného a stále se označuje za „přítele Íránu, svobodného národa, který neakceptuje diktát ostatních zemí“.
Marine Le Penová, ať již vědomě či ne, ve svých projevech zachovává všechny sémantické kanály tradičního fašistického myšlení.
Jak je to s jeho dcerou? Ta při volbě vlastního nepřítele odmítá tradiční antisemitismus NF. V téže chvíli, kdy byla na začátku roku 2011 zvolena do čela NF, o své straně v izraelském deníku Haaretz prohlásila, že byla vždy orientována „prosionisticky“. V prosinci téhož roku navštívila Izrael, aby přilákala francouzský elektorát židovského vyznání. Na druhou stranu ovšem systematicky rozvíjí antiislámskou argumentaci. Navzdory faktům Marine Le Penová tvrdí, že nemuslimové se nemohou dotýkat halal masa, což v některých jatkách vedlo k diskriminační zaměstnanecké politice. V prosinci roku 2010 přirovnala modlení muslimů na ulicích k „okupaci“, sice bez „brnění“ a „vojáků“, ale „přesto okupaci“.
Le Penová dále požaduje, aby mešity „byly skromné, a nikoliv okázalé, s minarety, které se tyčí pořád výš a výš“, a aby jejich financování zajišťovali samotní věřící. V rozhovoru, který poskytla v dubnu roku 2013 tureckému deníku Zaman, zahřímala: „Francouzi cítí, že jejich zvyky jsou ohroženy. Závoje, požadavky ohledně míst k modlitbě, zvláštní nároky na stravování… to vše není v souladu s naší kulturou.“ Když ji pak kdosi 19. března roku 2014 oslovil na ulici, prohlásila: „NF není antisemitská. (…) Řeknu vám, kde jsou dnešní antisemité, nacházejí se v těch čtvrtích, kde organizují nábor pro džihád.“
Příliš málo antisemitismu
Je zřejmé, proč Alain Soral v roce 2009 opustil NF, do níž vstoupil o čtyři roky dříve. V dopisu, v němž oznamuje svůj odchod, Soral tvrdě kritizuje „Marininu sebranku – onen aglomerát notorických přeběhlíků, kupců z chrámu a z klece bláznů –, která se [mu] snažila všemi prostředky zatarasit cestu a zneškodnit [jej], a to navzdory důvěře a přátelství, jímž [ho] obdařoval Předseda [NF, tj. Jean-Marie Le Pen]“. Nepřítel Marine Le Penové a Alaina Sorala není týž. Program NF podle Sorala poté, co si strana zvolila antiislamismus a upustila od antisemitismu, směřuje jedině k tomu, že „přiměje chudé černochy a Araby, které beze zbytku prohlásí za islamisty a teroristy, aby zaplatili dluh, který na francouzský lid uvalili bohatí běloši převážně nekatolického vyznání, kteří se ukrývají ve svých nomádských rájích v New Yorku a Miami…“.
Zastává však samotná Marine Le Penová protimuslimské přesvědčení? Sama toto nařčení odmítá a trvá na tom, že jako republikánka věrná principu sekularismu bojuje pouze proti islamismu, kdežto islám praktikovaný v osobní sféře beze zbytku akceptuje. Abychom jí lépe porozuměli, vydali jsme se na předvolební setkání, které se uskutečnilo 20. března 2014 v centru Lille. V protikladu k rádiovému nebo televiznímu vysílání jsme zde viděli souvislý, propracovaný projev, ale také úplné divadlo, v němž při šíření poselství sehrávají svou roli přednes, intonace i dýchání. Jeden z řečníků působí duchem nepřítomně a svůj téměř neškodný projev sesumíruje do několika vět. Zcela odlišně působí projev Érica Dillese, místního kandidáta NF, který se znovu a znovu noří do kontextu a obsahu, aluzí a významových sítí, které tvoří jeho příspěvek. Než předá slovo Marine Le Penové, stihne Dilles připomenout neobjasněné vraždy, ke kterým došlo v období vzestupu socialistické političky Martine Aubry až na místo starostky, a posmívá se nemorálnímu charakteru politických setkání, která jeho protivníci pořádají v hotelu Carlton. Socialistické vedení města i jeho pravicové rivaly jednoduše označuje za členy mafiánské kasty.
Předsedkyně NF pokračuje v tomtéž stylu, když za svůj cíl označuje kriminalizaci politické reprezentace všech orientací. Na svůj závěr, tedy že „nikdo z nich nemá čisté ruce“, navazuje apelem na „francouzský lid, aby se konečně odhodlal vynést soud nad svými představiteli“. Tato zastánkyně nepříliš vybíravé konspirační teorie pak pokračuje tím, že „všechna čísla ohledně zločinnosti jsou ‚vycucána z prstu‘“, a „francouzské obyvatelstvo není díky lžím a falšovaným statistikám dostatečně informováno“. Úhlavního nepřítele Le Penová nepojmenovává přímo. Nezaznívají zde slova jako islám či muslim. Postačí čtyři termíny: „zastánci menšin“, „integristé“, „kantýny“ a „bazény“. Slova zde ve skutečnosti působí jako signály odkazující k dřívějším či budoucím nařízením ohledně menu ve školních jídelnách, která berou ohled na muslimské studenty, nebo k otázce časového plánu, který má na některých bazénech zabránit společnému koupání odlišných pohlaví; obě opatření slouží Národní frontě za často využívaný rudý hadr.
Třetí generace xenofobního diskurzu
Takovou podobu má nová sémantická strategie NF, kterou bychom mohli označit za třetí generaci xenofobního diskurzu. Než byly podobné projevy zakázány, xenofobové se k nenávisti k Židům nebo Arabům otevřeně hlásili. Druhá generace, generace Jean-Marie Le Pena, byla přinucena používat opis, posměch, náznak, aby tak voličům dala najevo, že jde o stále tentýž rasistický a xenofobní diskurz, ale zároveň se vyhnula skandálům a žalobám. Marine Le Penová je představitelkou třetí generace. Dnes je již zbytečné opírat se o rozum. Stačí prostřednictvím několika sloganů zmínit určité problematické okruhy a nechat působit posluchačovu představivost. Ve zkratce jde o to, že vyvoláme asociaci a necháme každého, aby si ji domyslel (či nedomyslel) sám. Jeden si vybaví řadu integrista–islamista–muslim. Další se zastaví u islamisty. Marine Le Penová tento prostředek běžně využívá k tomu, aby k svým tradičně rasistickým příznivcům připojila nové republikánské publikum.
Můžeme ještě takovýto diskurz označovat za fašistický? Viděli jsme, že z hlediska explicitně řečeného nikoli. Avšak Marine Le Penová, ať již vědomě či ne, ve svých projevech zachovává všechny sémantické kanály tradičního fašistického myšlení: nenávist k elitám a požadavek jejich kriminalizace, vzbuzování prudkých emocí, slovník zaměřený na tělo (Hollanda Le Penová popisuje jako „propadlou hruď s ochablými pažemi“), konspirační teorie, obrana „tradičních hodnot“ a „civilizačního dědictví“, obavy ze „zamořování“ a vyzývání „francouzského lidu“, aby „náležitě reagoval“.
Samotné pojmy ze slovníku klasického fašismu se zde tedy již nevyskytují, ale struktura, kterou si může každý přizpůsobit podle svého, zůstává. Chybí tedy antisemitismus? Ano, ale zůstává možnost si prázdná místa vyplnit po svém. Jako například když Marine Le Penová kritizuje Françoise Hollanda za to, že se téhož večera, co prohlásil, že „nemiluje bohaté“, klaní „velkým finančníkům“, nebo když útočí na Nicolase Sarkozyho, že slouží „stejným pánům“ jako Hollande. O koho se jedná? Le Penová donekonečna opakuje: „bankéři a nadnárodní finance“, „ředitelé Medef v New Yorku“, onom Babylonu kosmopolitismu.
Libovolný antisemita by hypoteticky mohl do těchto nejtradičnějších sémantických řetězců (političtí lokajové nadnárodních financí) dosadit za „přisluhovače systému“ i svou vlastní rodinu či přátele… Le Penová svůj diskurz završuje koketností, která připomíná jejího otce, když hovoří o tom, že Sarkozyho strana UMP (dnes přejmenována na Republikány) se „plazí“ před socialistickou stranou, čímž své pedantství opět kombinuje s fyzickou aluzí. Připomínku si pak zaslouží ještě jeden moment ze zmiňovaného předvolebního setkání. Marine Le Penová tepe pomoc poskytovanou Romům, kteří představují novou, třetí podobu nepřítele. Tvrdí, že úřady Romům prioritně obstarávají ubytování zdarma, zatímco francouzské dělníky, kteří neustále žádají o sociální bydlení, nechávají na dlažbě. Její vystoupení končí, když sál Romy hlasitě vypískává.
Diskurz Národní fronty funguje na odlišném pozadí, než jaké obvykle obývají jiné proudy radikální pravice, které téměř explicitně zastávají striktní antiislámské či antisemitské krédo. Je však zřejmé, že Marine Le Penová se, navzdory tomu, že existují slova, jež odmítá vyslovit, nerozešla s těmi nejstaršími mentálními a lingvistickými strukturami. Fašistické myšlení vstoupilo do své postmoderní fáze. Budoucnost prozradí, zda se máme radovat, nebo bát.
Autor je francouzský filosof, novinář a esejista.
Z francouzského originálu À la recherche du nouvel ennemi, publikovaného v časopise Philosophie magazine, přeložil a upravil Ondřej Krochmalný.