Foto Paul Hudson, Flickr
Na začátku září se procházím kultovním londýnským obchodem s deskami Rough Trade East a zrovna tam z reproduktorů šíleně nahlas hraje nové album bristolské punkové kapely Idles, nazvané Joy as an Act of Resistance. Pouštět tuhle desku jinak než šíleně nahlas by totiž byl hřích a chlápek od pultu to nejspíš ví. Když se prohrabuju novými deskami, slyším rozhovor dvou holek stojících vedle mě. „Je to hrozně nahlas, co?“ křičí jedna na druhou. „Jo, je to tak agresivní…“ odpovídá jí druhá a za chvíli ještě zamyšleně dodá: „…a tak něžný. Nevíš, co to je?“
Joe Talbot, hřmotný frontman bristolské pětice, by byl za takovou charakteristiku určitě rád. Idles se na své druhé studiové desce snaží najít odpověď na to, jak být v 21. století mužem, a zároveň se nechovat jako hovado. Nebo jak žít v Británii po Brexitu, jak odolávat nástrahám konzumu, jak být správný partner a otec… Idles toho na ploše čtyřiceti dvou minut řeší celkem hodně, jejich energický a zároveň rozverný (post)punk s tancující basovou linkou a vykřikovanými vokály ale na většinu zmíněných otázek odpovídá už názvem alba: Radost jako akt odporu. Je to tak, ztrácet tváří v tvář zkáze radost ze života by bylo přesně to, co by se těm zmrdům nahoře nejvíc zamlouvalo. Takže je potřeba vzít kytary a bojovat hlukem.
Británie v tanci nad propastí
Idles vznikli na začátku dekády v Bristolu, ale „dlouho stáli za hovno“, jak glosoval vyléčený alkoholik Talbot v rozhovoru pro časopis Clash. Vydali pár EPček a singlů, ale větší pozornost fanoušků jim vyneslo teprve loňské debutové album Brutalism, na jehož obalu je vyfocený náhrobní kámen s fotkou zpěvákovy mámy, která během natáčení desky zemřela na rakovinu. V duchu hořkého povzdechu nad stavem britského zdravotnictví trpícího škrty konzervativní vlády se nese singl Divide & Conquer. Well Done je zase mrazivý monolog příslušníka vyšší třídy shlížejícího na póvl pod sebou („Proč ještě nemáš práci? Proč ještě nemáš medaili?“).
V době, kdy na povrch vylézají odpornosti spojené s různými mocnými muži, kteří si ve své pozici mysleli, že můžou ženám dělat cokoliv, se Talbot snaží ukázat obraz nového typu emotivní maskulinity.
Idles se na debutu ukázali jako břitcí komentátoři dnešní Británie v jejím tanci nad propastí. Konstrukce hutných, ale úsečných kytarových riffů připomíná monumentální stavby architektonického stylu, po němž byl jejich debut pojmenován a jenž je v Británii připomínkou ambicí sociálního státu šedesátých let. Jeho demontáží na konci sedmdesátých let začala neoliberální dystopie, kterou kapela ve svých písních popisuje.
Druhé album Idles, vydané poslední srpnový den letošního roku, se strefuje do populistů, kteří Britům naočkovali pocit, že jim bude lépe bez Evropy. („K čemu že je vlastně dobrá Unie? K zapalování mostů a zavírání dveří?“ – Great) nebo reklamního průmyslu, který prostřednictvím masmédií vnucuje lidem představu, že si můžou koupit štěstí („Ti bastardi tě přinutí/ abys nechtěl vypadat jako ty/ a tak zaplatíš majlant za to/ abys vypadal jako někdo jinej“ – Television).
Idles ale nechtějí dýlovat jen naštvanost na stav věcí, deska má být o rozdávání radosti. Danny Nedelko je optimistická píseň věnovaná frontmanovi britské punkové kapely Heavy Lung, který je původem Ukrajinec. „Tenhle můj brácha je imigrant, krásnej imigrant,“ křičí Talbot a v refrénu varuje: „Strach vede k panice, panika vede k bolesti, bolest vede ke vzteku a vztek vede k nenávisti.“ Love Song je přesně to, co říká její název – milostná píseň věnovaná zpěvákově přítelkyni, byť pěkně neučesaná, vykřičená s osvobozující upřímností do přímočarých punkových kil – „Já tě miluju, já tě kurva miluju. Já tě fakt miluju.“ Nikdo nemá důvod nevěřit, že to tak je.
V I‘m Scum se Talbot hlásí k obyčejným lidem z ulice, které politici naučili pohrdat sebou samými a zmanipulovali je ve válce proti těm nejslabším. „Jsem ze státního bytu a jsem násilnej/ směju se tyranům a spím pod sirénama./ Makám za minimální mzdu, jsem voříšek/ jen další obyčejnej chudák. Jsem špína,“ řve do podkladu někde na pomezí The Fall a Fugazi a snaží se najít pro ty dole pozitivnější vymezení, v němž by mohli najít nějakou hrdost.
Nahý hrdý úsměv v zasraným novým světě
Na obalu desky je tentokrát fotografie z jakési svatby z šedesátých let, na níž se mužské osazenstvo v oblecích a kravatách právě pustilo do rvačky, kterou zpovzdálí sledují vyděšené ženy. To má nepochybně naznačit, že hlavním tématem nového alba Idles je maskulinita a její toxická podoba. „Vzmuž se, sedni si, bradu vzhůru, zmlkni, ponožky nahoru, nebreč, napij se, nestěžuj si,“ vyjmenovává Talbot v Samaritans axiomy mužnosti vštěpované klukům ve škole a pak si stěžuje: „Maska maskulinity je maska, která mě nosí.“
V době, kdy na povrch vylézají odpornosti spojené s různými mocnými muži, kteří si ve své pozici mysleli, že můžou ženám dělat cokoliv, se Talbot snaží ukázat obraz nového typu emotivní maskulinity, muže, který se – například – nebojí plakat. „Jsem opravdovej kluk a brečím. Mám se rád a chci to zkoušet.“ V ujetém rockabilly Cry to Me se pak sám nabízí jako rameno, na němž se můžeme vyplakat. „Když zůstaneš sám a nemáš, komu bys zavolal, tak pojď za mnou a vybreč se u mě.“
Talbot se otevřeně inspiruje oceňovaným televizním seriálem a následnou knihou Úpadek muže (Descend of Man, 2016) britského publicisty Graysona Perryho, který nahlíží na konstrukci moderní maskulinity – mačistického chlapáka bez citů – jako na něco nepřirozeného a pro budoucnost lidstva dokonce nebezpečného. (V Never Fight a Man With a Perm vystupuje přesně takovýhle týpek, který všechno řeší silou.) „Tohle album je náš pokus, jak být vůči našemu publiku zranitelní a zranitelnost povzbuzovat; nahý hrdý úsměv v tomhle zasraným novým světě,“ vzkazuje Talbot v rozhovoru.
Soumrak alfasamců
Sám zní nejzranitelněji v June – písni o smrti své dcery, která vloni zemřela při porodu. Tady Idles v pomalejší poloze dokonce trochu připomínají Joy Division a jejich atmosférické zachycení zoufalství. „Dětské botičky na prodej: nikdy nenošené,“ vypůjčuje si Talbot v písni brutální obraz z povídky připisované Ernestu Hemingwayovi.
Úvodní Colossus je jako vlak, který do nic netušícího posluchače narazí a táhne ho s sebou pět a půl minuty po kolejích. Talbot se tu vrací ke svému alkoholismu, vazbám na svého otce (taky bývalého alkoholika), kterých se nemůže zbavit, a zároveň nám nabízí nové vzory mužství, k nimž patří wrestlingoví zápasníci (Marvin DiBiase) i tanečník Fred Astaire („tancuju, jako by mi bylo všechno jedno“).
Rock je tradičně spojovaný se sebevědomým mužstvím, které nebere na nic a na nikoho ohledy, s obrazem úspěšného muže jako alfasamce, který si podřizuje své okolí. Na naplňování této mužské role kodifikované popkulturou ale není nic přirozeného. Naopak, nárůst sebevražd u mužů v posledních letech ukazuje, že se z tohoto vzorce chování stalo něco jako vězení, z něhož nelze utéct. Bristolští Idles, nejlepší rocková kapela, kterou teď Británie má, na své druhé desce ukazují, že lze být mužem i nějak jinak. Stát si za svým, ale zároveň se nebát odhalit svoji citlivější stránku. A hlavně to všechno dělat s úsměvem na rtech.
Autor je hudební publicista.