Jednoho večera roku 2005 si Monika Lewinská nečekaně vyslechla cosi mrazivého. Jen o pár dní dřív se přestěhovala z New Yorku do Londýna, aby tam na London School of Economics (LSE) nastoupila na magisterské studium sociální psychologie. O víkendu zašla na drink s jednou ženou, o níž se domnívala, že by se mohly spřátelit. „Ona pak ale najednou povídá, že zná opravdu hodně mocné lidi,“ vzpomíná Lewinská, „a že já jsem neměla jezdit do Londýna, protože tu nejsem vítaná.“
Tuhle historku mi Lewinská vypráví u stolku v tichém koutku hotelu West Hollywood. Museli jsme si připlatit za závěs, abychom měli soukromí. Byl to můj nápad. Kdybychom to neudělali, kolemjdoucí by nejspíš zírali. Lewinská by si jejich pohledů všimla a možná by jí to bránilo mluvit. „Jsem hypersenzitivní na to, jak mě můžou vnímat ostatní,“ přiznává.
„Proč vám to ta žena v Londýně říkala?“ ptám se.
„Ále, byla už opilá,“ odpovídá Lewinská. „Je to strašná škoda, protože 99,9 procent mých zkušeností z Anglie bylo pozitivních a ona byla anomálie. V Londýně jsem byla hrozně ráda, tehdy i nyní. Na LSE mě přivítali a přijali, profesoři i spolužáci. Ale když se něco trefí do hlubokého traumatu – všechno se mi tehdy rozjelo znovu. Přes tři dny jsem pak nebyla schopná nemyslet na ten zásah FBI z roku 98.“
„Máte problém…“
Sedm let před londýnskou příhodou, 16. ledna 1998 ve Washingtonu, pozvala Lewinskou její kamarádka – starší kolegyně z práce jménem Linda Trippová – na oběd do restaurace. Lewinské bylo dvacet pět. V Pentagonu spolu obě pracovaly už téměř dva roky, během kterých se Lewinská své kolegyni svěřila, že měla poměr s prezidentem Billem Clintonem. Aniž to Lewinská tušila, Trippová jejich telefonické rozhovory tajně nahrávala – pořídila dohromady více než dvacet hodin záznamů. Ten oběd byl past. Když dorazila Trippová, mávla rukou za sebe a zničehonic se tu zjevili dva federální agenti. „Máte problém,“ oznámili Lewinské.
Dostrkali ji po schodech do hotelového pokoje plného prokurátorů a dalších federálních agentů. Lewinská se rozbrečela. Oznámili jí, že vyšetřují obvinění vznesené proti prezidentu Clintonovi ze sexuální obtěžování jedné bývalé arkansaské státní zaměstnankyně jménem Paula Jonesová a že pokud s nimi Lewinská odmítne spolupracovat, bude sama obviněna z křivopřísežnictví a uvězněna na dvacet sedm let.
Je-li hanoben muž, obvykle to probíhá v duchu: „Postarám se, aby tě vyhodili.“ Je-li hanobena žena: „Znásilním tě a pak zařídím, aby tě vyhodili.“
„Na jak dlouho se vám to tehdy po tom rozhovoru v Londýně zase rozjelo?“ ptám se.
„Dopady toho večera ve mně doznívaly celý londýnský rok.“
„Co konkrétně to ‚rozjelo znovu‘ znamená?“ zeptám se. „Jaké to má fyzické příznaky?“
„To u mě bývá různé, záleží, které z traumat se spustí – jsem holt klikařka,“ odpovídá. „Probíhá to jako bych viděla i cítila ve zrychleném režimu – prudším tempem.“
Lewinská na svou minulost nerada vzpomíná. K tomuhle rozhovoru ji bylo těžké přesvědčit. Interview poskytuje jenom vzácně a i toto málem odvolala. Už v minulosti jsem se na ni několikrát obrátil, když jsem psal knihu o veřejném zostouzení, ale odmítala mě.
Ne proto, že by byla náročná. Není. Je hodně sympatická a bystrá. Ale mám dojem, jako bych tu seděl se dvěma Lewinskými. Jedna je otevřená a přátelská. Tuším, že tohle je ta pravá. Představuju si, že v nějakém paralelním světě, v němž by se v devadesátých letech neodehrálo žádné kataklyzma, by tohle byla Lewinská jediná. Jenže tady existuje i druhá, nervózní Lewinská, která se čas od času zarazí uprostřed věty a řekne: „Váhám, protože si musím promyslet všechny důsledky toho, co říkám. Pořád ještě musím překonávat dost traumat, abych mohla dělat, co dělám, i abych mohla přijít sem. Pokaždé, když se vydávám do rukou ostatních lidí…“
„Jakého nejhoršího scénáře se děsíte?“ zeptám se.
„Pravda je taková, že jsem úplně vyčerpaná,“ odpovídá. „Takže mám strach, že se špatně vyjádřím, dostanu se do titulků a ten cyklus se spustí celý zase znovu.“
Jedna z nejponižovanějších osob 20. století
Důvodem, proč nakonec souhlasila, že se se mnou setká, byl seriál guardianu The web we want (Síť, jakou chceme), věnující se problému online obtěžování, což je něco, co Lewinská podporuje. „Destigmatizovat hanbu spojenou s obtěžováním na internetu je první krok,“ souhlasí. „No, první krok je uznat, že tu vůbec existuje nějaký problém.“
Lewinská se kdysi ocitla v pozici jednoho z nejponižovanějších lidí dvacátého století; terčem vtipů se stala po celém světě. Teď je respektovanou a pohotovou zastánkyní obětí šikany. Přednáší pro Facebook a na obchodních konferencích o tom, jak učinit internet soucitnějším. Vypomáhá organizacím bojujícím proti šikaně, jako je Bystander Revolution, videoportál poskytující poradenství co dělat, když máte strach jít do školy nebo když se stanete obětí kyberšikany.
Na konferenci TED před rokem vylíčila, co obnášelo stát se objektem prvního velkého pomlouvání na internetu: „Přes noc jsem se proměnila z naprosto soukromé osoby na celosvětově veřejně zostouzeného člověka. Jistě, bylo ještě před nástupem sociálních médií, ale lidé už mohli psát komentáře na internetu, emailovat si historky a samozřejmě i kruté vtipy. Ocejchovali mě jako couru, běhnu, děvku, kurvu, šlapku, štětku a samozřejmě ‚tu ženskou‘. Bylo snadné zapomenout, že ‚ta ženská‘ je trojdimenzionální, že má duši a bývala kdysi nezlomená.“ Lewinské řeč byla oslnivá a dnes se na školách učí spolu se Šarlatovým písmenem Nathaniela Hawthorna. Nenapadá mě nikdo jiný, s kým bych chtěl mluvit o podrobnostech online šikany – o tom, kdo ji páchá a proč, jaký rozvrat dovede způsobit a jak lze věci napravit.
Ruce jako buřty, prsty jako prasátko
Monika Lewinská vyrůstala v Beverly Hills. Otec byl onkolog, matka spisovatelka (autorka biografické knihy Soukromý život božských pěvců). V dospívání měla problémy s nadváhou. Když má člověk nadváhu, Beverly Hills rozhodně není místo, kde by chtěl vyrůstat. „Byla jsem hodně přecitlivělá, takže jsem vtipy brát neuměla,“ vypráví. „Vzpomínám si, jak jsem rodičům sedávala na posteli a trénovala s nimi, jak se kvůli vtipu neurazit, jak se nerozbrečet. Zvlášť živě si pamatuju den, kdy si partička holek na hřišti vymyslela takovou hru: vždycky řekly nějaké číslo a to číslo něco znamenalo – běžet a strčit do mě, udělat na mě grimasu nebo mě nějak urazit.“ Odmlčí se. „Takové vzpomínky dost určují, kým se staneme. U mě přispěly k tomu, že jsem v sebe moc nevěřila. Kvůli dětem, co se bojí chodit do školy, bych tady mohla probrečet celý den.“
„Vzpomínáte si, co vám ty holky tenkrát říkaly?“ zeptám se.
„Ne, pamatuju si jen ten pocit,“ odpovídá Lewinská. „A já tam jen tak stála. Proč jsem neodešla? To je zajímavá…“
Věta zmizí do ztracena. Proč prostě neodešla? Ta otázka probouzí jinou vzpomínku. Před pár lety jsem dělal rozhovor s pečovatelkou jménem Lindsey Stoneová, která byla na internetu pomlouvána za vtípek, který špatně vyzněl. Na Facebooku uveřejnila fotografii, na níž pózuje před cedulí na arlingtonském vojenském hřbitově, která návštěvníkům přikazuje zachovat uctivé ticho. Stoneová se na fotografii tvářila, jako že křičí a zvedá prostředníček. Dělala si legraci z cedule, ne z padlých vojáků, ale i tak na ni uživatelé sociálních médií začali házet špínu, krátce na to se jako nějaké odstrkované děcko, co se nalepí na největšího školního agresora, přidala i média hlavního proudu, a druhý den Stoneovou vyhodili z práce.
Jako Lewinská na hřišti, tak ani Lindsey Stoneová prostě neodešla. Zůstávala vzhůru celé noci, pročítala každý komentář: „Typická feministka. Dvacet kilo nadváha? Odškrtnuto. Ruce jako buřty, prsty jako prasátko? Odškrtnuto“ – a tak dále. Upadla do depresí a rok téměř nevycházela z domu. Někteří lidé jsou toho názoru, že obtěžování na internetu není žádný velký problém, protože všechny ty negativní komentáře by si pročítal jenom idiot, kdežto rozumný člověk je jednoduše ignoruje. Už jen vyhledávat vlastní jméno a pátrat po negativních komentářích se považuje za cosi ostudného. Takové jednání je možná idiotské, ale taky lidské.
Lewinská mi pak dodatečně vysvětlila, proč tehdy z hřiště neodešla – a proč si čteme negativní komentáře. „Myslím, že jsem byla v šoku,“ napsala mi. „Psychologové označují ztuhnutí za reakci na traumatickou událost. Pravděpodobně jsem měla mnohem větší strach z představy, jak by bolelo proměnit se v naprostého vyvržence, než z bolesti, kterou jsem v tu chvíli zrovna zakoušela. A možná, že potřeba číst všechny ty komentáře funguje jako takové převrácené sebezáchovné opatření, aby se člověk připravil, co může čekat za rohem.“
Jako stahování z kůže
Když začala pracovat v Bílém domě, bylo Lewinské dvacet dva. Flirtovat s Billem Clintonem začali záhy. Jednou na něj vyhrkla: „Jsem z tebe celá rozpálená.“ A on odpověděl: „Tak nezajdeme do zadní kanceláře?“ Netrvalo dlouho a ostatní zaměstnanci prezidentské kanceláře si všimli, jak moc času – včetně víkendů – tráví Lewinská v západním křídle, a tak ji šéf přeřadil do Pentagonu, kde potkala Lindu Trippovou.
Za pět dní od zásahu FBI se článek o Lewinské objevil na internetovém portálu Drudge Report s titulkem Internistka v Bílém domě udržovala sexuální poměr s prezidentem Spojených států! Bill Clinton ji následně nazval lhářkou, popřel, že by s „tou ženskou“ kdy měl „sexuální vztahy“. Lewinská – která opakovaně prohlašovala, že by „udělala cokoliv, aby získala zpět svou anonymitu“ – byla donucena svědčit před velkou porotou, pak byla do světa vypuštěna Starrova vyšetřovací zpráva o rozsahu tří tisíc stran, která obsahovala zdrcující podrobnosti o všech jejich devíti sexuálních setkáních.
„Už to, že si lidé mohli přečíst přepisy hovorů bylo dost strašlivé,“ řekla Lewinská ve své TED přednášce, „ale po pár týdnech odvysílala televize i nahrávky [telefonátů tajně pořízených Trippovou] a podstatné části byly dostupné na internetu. To veřejné ponížení bylo nesnesitelné. Život byl skoro nesnesitelný.“
„To, co jsem prožívala v devadesátém osmém a devátém, mi připadalo, jako by se ze mě strhávala každá vrstva kůže, každá vrstva identity,“ líčí nyní. „Doopravdy to je něco jako stahování z kůže. Člověk se cítí strašlivě obnažený a vyděšený. Ale současně ta ostuda jako by se na vás lepila jako dehet.“
O sebevraždu se prý nikdy nepokusila, „ale dostala jsem se hodně blízko“.
„Vymyslela jste i způsob?“ ptám se.
„Jo,“ odpoví. „Mám dojem, že někteří mladí lidé nevidí v sebevraždě konec, ale něco jako restart.“
Misogynie jen kvete
Tehdy se celý svět díval na Lewinskou jako na predátora. Moderátoři populárních talkshow se pravidelně pouštěli do misogynních vtipů, přičemž k nejkrutějším patřil Jay Leno: „Monika Lewinská loni zas nabrala zpátky nadváhu. Napadlo ji, nechat si přidrátovat čelist, jenže, ehm, nechce se připravit o svůj sexuální život.“ A tak podobně.
V únoru 1998 vybídl New York Observer feministickou autorku Nancy Friday, aby si zaspekulovala o možné budoucnosti Lewinské. „Mohla by pronajímat pusu,“ zněla odpověď.
Osobně doufám, že kdyby Lewinské skandál vypukl v dnešní době, tyto mainstreamové hlasy by se k ní už tak hrozně nevyjadřovaly. Dnes už většina lidí pochopila, že podobné vtipy jsou jen sprosté sexuální urážky, nebo ne?
„Snad,“ váhá Lewinská. „Nevím.“
Buď jak buď, misogynie i dnes jen kvete. Když se guardian zaměřil na online šikanu namířenou proti jeho vlastním autorům, ukázalo se cosi děsivého: z deseti autorů, kteří čelí největšímu množství urážek v komentářích pod článkem, je osm žen – pět bělošek, tři nebělošky – a zbývající dva jsou černí muži. Celkově platí, že v redakci guardianu se na novinářky snáší víc nadávek než na novináře, lhostejno o čem píšou, pokud tedy zrovna nejde o znásilnění a feminismus. Podobný trend jsem zaznamenal, když jsem dělal dva roky rozhovory s veřejně zostuzovanými lidmi. Je-li hanoben muž, obvykle to probíhá v duchu „Postarám se, aby tě vyhodili“. Je-li hanobena žena: „Znásilním tě a pak zařídím, aby tě vyhodili.“
Vezmeme-li podobné statistiky v úvahu, není divu, že mnoho lidí považuje online šikanu za ideologický spor – že za hlavní cíl označují boj proti misogynním, rasistickým urážkám páchaným muži. Lewinská to ale vidí jinak. „Spoustu útoků, které na internetu míří na ženy a menšiny, opravdu páchají muži,“ říká, „ale ženy je páchají také. Ženy nejsou vůči misogynii imunní.“
„To se stalo i vám,“ říkám. „S lidmi jako Nancy Friday. Ocitla jste se v palbě ideologů.“
„Ano,“ odpovídá Lewinská. „Myslím, že je fér říct, že ať už jsem se dopustila jakýchkoliv chyb, od spousty lidí jsem byla bita skutečně krutě – od spousty těch feministek, které jsou slyšet. Přála bych si, aby se k tomu tenkrát postavily jinak. Být mladou ženou vrženou na celosvětovou scénu a nepatřit k žádné skupině bylo hodně děsivé a matoucí. Nepatřila jsem k nikomu.“
Vysvětluju Lewinské, že zaměřit veškerou pozornost na misogynii a rasismus je problematické, protože to vede k legitimizaci jiných typů šikany. Zažil jsem muže, kteří se pokusili otevřeně promluvit o urážkách, které schytávají na internetu, a hned se proti nim zvedla vlna námitek ve stylu „přestaň fňukat“ a „sám jsi privilegovaný“. Klišé zní, že muži se z online šikany vzpamatují snadno, kdežto ženy jsou zdrceny – jenže psychologové jasně ukazují, že při vyrovnávání se s urážkami se mezi lidmi uplatňují větší rozdíly než rodové.
Americká královna kuřby
„Je hodně snadné ztratit se v mikropohledu, hlavně když vám někdo vypráví svůj osobní příběh, který je zničující,“ vysvětluje Lewinská. „Je také důležité zdůrazňovat, které skupiny zakoušejí kyberšikanu nejvíc. Ale celé je to zastřešující problém, pod nějž se vejde spousta lidí, kteří jsou na internetu uráženi z odlišných důvodů.“
Lewinská na svůj skandál od počátku tvrdošíjně nahlížela neideologicky. „Nikdy mě nepřestane fascinovat, od čeho lidé v životě odvozují smysl vlastní existence,“ říká, „ten rozštěp mezi tím, jak si lidé život idealizují, a tím, jak jsme ve skutečnosti komplexní.“ Napsala, že podle jejího názoru bylo hloupé a špatné, jak v devadesátých letech většina lidí obviňovala z aféry s prezidentem Clintonem ji, ale stejně tak hloupé a špatné bylo, když se v nultých letech na lidi sneslo jakési osvícení a začali zpětně obviňovat jeho. V dokumentu HBO z roku 2002 Monika In Black and White je jeden neuvěřitelný moment. Jde o jakýsi otevřený večer, kdy Lewinská dostává otázky z publika složeného z vysokoškolských studentů a personálu HBO. Ke konci vstane jeden muž a zeptá se: „Jaké to je být první americkou královnou kuřby?“ Z publika se ozve lapání po dechu.
„Moc nechápu, proč se to celé začalo točit kolem orálního sexu,“ odpovídá Lewinská. „Byl to oboustranný vztah.“
Když se o tom dokumentu zmíním, Lewinská mi vypráví o tiskové konferenci uspořádané týden před vysíláním: „Jeden reportér mi povídá, že ho překvapilo, že jsem s natáčením souhlasila. Prý: ‚Čekali jsme, že zalezete někam pod kámen a tam umřete.‘ Pak se opravil: ‚To mi uklouzlo. Chtěl jsem říct schováte se, ne umřete.‘“ Lewinská se usměje. „Ale řekl umřete.“
Jak se vyrovnat s objektifikací
V roce 2005 se Lewinská stáhla. Přestěhovala se do Londýna, kde studovala sociální psychologii na LSE. „Kurz se zabýval identitou a tím, co se děje, když je něčí identita ohrožena. Ohrožená identita může být třeba něco jako rozvod: jste něčí manželka a pak už nejste něčí manželka. Nebo když ztratíte dítě: jste rodič a pak nejste rodič.“
Po absolvování měla v plánu najít si práci a vést „mnohem soukromější život a posunout se směrem k normálnější vývojové cestě.“ Jenže jak zjistila, nikdo ji nechtěl zaměstnat. To stigma převažovalo nad všemi jejími kvalifikacemi a talentem. Nepodařilo se jí dostat ani dobrovolnické místo u charity. „Procházela jsem tehdy těžkou dobou,“ říká, „byla jsem tak rozsekaná, že mi trvalo půl roku, než jsem sebrala odvahu, abych tu konkrétní organizaci vůbec oslovila. A když jsem to konečně udělala, oznámili mi, že pracovat pro ně ‚není dobrý nápad‘. Bylo to dost trýznivých deset let. Zmítala jsem se u dna. Nebylo, kam se vydat.“
V té době zajela zpátky do Londýna a setkala se svou profesorkou z LSE Sandrou Jovchelovitchovou. „Tehdy mi řekla: ‚Kdekoli jde o moc, tam se vždycky musí použít konkurenční verze. A vy žádnou svou verzi narativu nemáte.‘ Byla to pravda. Mylně jsem se domnívala, že když se stáhnu z veřejného života, ten narativ vyprchá. Ale místo toho se dostala ještě mnohem mimo mou kontrolu.“ Tehdy si Lewinská uvědomila, že se musí nějak zbavit role pouhého objektu.
Když jsem se veřejně ponižovaných lidí ptal, jak by popsali nejprudší aspekty vlastní zkušenosti, znovu a znovu se ozývala více méně tatáž slova. Jedním z nich je „objektifikace“. Být vystaven hanobení je jako stát se obětí krádeže identity. V jedné minutě jste soukromá osoba, která postupně objevuje, kým je, co má ráda a co ne. V další minutě jste první americkou královnou kuřby.
Mrazivě přesně mi ten pocit popsal novinář Mike Daisey. (Byl veřejně zostuzován za přikrášlení faktů v reportáži z návštěvy výrobních fabrik firmy Apple v Číně.) „Oni chtějí, abych umřel,“ řekl mi. „Nikdy by to nepřiznali, protože to zní moc teatrálně. Ale nejraději by byli, kdybych už jenom mlčel, a zatímco bych mlčel, oni by měli právo používat mě jako kulturní referenční bod pokaždé, kdykoli se jim to zrovna hodí. Tak by jim to nejvíc vyhovovalo.“
Lewinská si dlouze a souhlasně vydechne, když jí ta slova cituji. „Páni,“ řekne jen.
„Mike Daisey pokračoval,“ navážu. „Říkal: ‚Nikdy před tím jsem neměl tu čest být předmětem nenávisti. Není těžké se vyrovnat s nenávistí, ale s tím, že se z vás stane předmět.“
Další věc, která se často opakuje, je samota, jakou zostuzovaný člověk prožívá. „Strach z ostrakizace nás zasahuje v samotném středu toho, kým jsme,“ líčí Lewinská. „Když je člověk sám, nemůže to přežít.“
Empatie – lék na pomlouvání
Dnes se na Lewinskou často obracejí oběti online šikany, „cestou v metru, ve frontě na kafe, na večírcích“. Hanobení lidé se navzájem vyhledávají, neboť lékem na pomlouvání je empatie. „Někdy třeba řeknou: ‚Prošel jsem si svým, ale ve srovnání s vámi je to nic.‘ Já ale odpovídám, že když se já utopím ve třicetimetrové hloubce a oni v patnáctimetrové, pořád se oba utopíme. Buď prostě víte, co je to veřejné zostouzení, nebo ne.“
Proto strávila většinu posledních let snahou formulovat pro tyto oběti praktické rady. „Dát své minulosti nějaký účel, když už svou minulost nemůžu opustit, to mi dává smysl,“ vysvětluje. Její rada číslo jedna: „Integrujte, co se vám stalo. Integrujte tu zkušenost, čím rychleji, tím lépe.“ Sama ví, jak těžké to může být. „Člověk se stydí za tu hanbu. Takže má tendenci nikomu nic nevyprávět.“
V jejím případě se to však podařilo. V roce 2014, po dekádě mlčení, napsala esej pro Vanity Fair s titulkem Shame and Survival (Hanba a přežití). „Večer před napsáním mi kamarádka dala lísteček s citátem Anaïs Nin: ‚A přišel den, kdy zůstat uzavřená v poupěti bylo bolestivější, než riziko spojené s rozkvětem‘.“
Díky článku byla požádána, aby promluvila na konferenci Forbesu, poté přišla pozvánka k vystoupení na konferenci TED. Věděla, jak velká věc TED je, a tak si najala „tým v Londýně, aby mi pomohl najít autentický hlas při veřejném vystoupení“. Za tu námahu to stálo. Dnes čekají charity jako Diana Award ve frontě, aby s ní mohly spolupracovat. (Diana Award je projekt podporovaný princi Williamem a Harrym, který se snaží „inspirovat a ocenit sociální činnost mladých lidí“.) Většina obětí šikany samozřejmě nedostane k dispozici takové prestižní jeviště, jako je TED, na kterém by si mohli opětně přisvojit vlastní identitu, ale většina obětí šikany nebyla šikanována po celém světě ustavičně celé roky – často významnými lidmi.
Lewinská má radu i pro ty, kdo jsou nezúčastněnými svědky online ponižování. „Nešikanujte toho, kdo šikanuje. Konverzaci to nikam neposune. Mně připadá šikanování podobné jako sebepoškozování. Lidé, kteří se řežou, se snaží lokalizovat bolest. Podle mě i šikanující lidé z myriády důvodů trpí, jen své utrpení projektují ven. Místo aby zraňovali sebe, zraňují ostatní.“
Uvědomuje si, že občas může být těžké její rady dodržovat, jako třeba když navrhuje bojkotovat hanobící zprávy. „Nějakou kontrolu přece jen máme díky tomu, jak funguje algoritmus internetu. Redaktoři nepřevezmou příběhy, na které se nekliká.“ Ale pak se dozná, že na ty vzrušující novinky občas klikne i ona sama.
Jako by vás někdo objal
S nejnovějším nápadem přišla poté, co se jí pár teenagerů svěřilo, jak těžké je občas najít ta správná slova. Vidí na internetu, jak někdo šikanuje jejich kamarády, ale nevědí, co říct. „Došlo mi,“ říká Lewinská, „že náš mozek zpracovává rychleji obrazy než text, což znamená, že nejrychlejší způsob pomoci – aby uplynula co nejkratší doba mezi tím, kdy se někdo cítí osamocený a vylekaný a kdy se cítí o malou trošku lépe – je obrázek.“
A tak oslovila Vodafone. Mohla by pro ně navrhnout sadu antišikanózních gifů a emotikonů?
„A teď je máte k dispozici na všech přístrojích,“ říká. „Podívejte. Ukážu vám je…“
Vytáhne telefon a hledá. Vybaví se mi, o čem jsme mluvili na začátku rozhovoru – její obava, aby se špatně nevyjádřila a nepřivolala na sebe celý ten malström zase zpátky. Není to iracionální strach. Lidem už v minulosti pomlouvaným se často stává, že jsou za svůj původní přestupek zostuzováni znovu ve chvílích, kdy to nejméně očekávají – například když se sociální média doslechnou, že si našli novou práci. Máme nemilosrdnou tendenci definovat lidi na základě nejhorší chyby, které se dopustili.
„Na mé situaci je trochu unikátní to,“ pokračuje Lewinská, „že můj příběh je navázaný na příběhy dalších lidí, lidí na veřejné scéně. Proto se můj příběh stává pořád něčeho součástí kvůli tomu, co dělají jiní, i kdybych já nedělala nic.“
Shodou okolností spolu mluvíme den po tzv. volebním superúterý. Ve dvanácti amerických státech se včera konaly primárky a jako favoriti z nich vzešli Donald Trump a Hillary Clintonová. Předpokládám, že pro Lewinskou je tohle asi nejméně preferovaná kombinace. Donald Trump uveřejnil na Instagramu spot, jehož součástí byla i fotka mladé Lewinské v baretu usmívající se na Billa Clintona. Působilo to jako předzvěst – varovný výstřel. V pořadu televize NBC Today Show ostatně už v prosinci 2015 prohlásil, že v boji proti Clintonovým považuje Lewinskou za „férovou hru“.
„Máte strach, že vás bude chtít Trump v kampani využít?“ zeptám se.
„Na to nebudu odpovídat,“ řekne. „Proč? To, co se děje na světové scéně, na mě dopadá přímo. Ale nenechám se tím odradit. Jsem neuvěřitelně vděčná za pohyb, který v mém životě teď nastal… Tak! Našla jsem je!“
Podává mi svůj telefon.
Na displeji je gif. Je to velké srdce se dvěma pažemi uvnitř, které ho objímají. Srdce se chvěje. Na zdi restaurace visí televize. Jsme odděleni závěsem, dovedu jen vágně rozpoznat barvu i tvar toho, co je na obrazovce. Ale je to očividné. Jde o nezaměnitelně žlutou čupřinu Donalda Trumpa, rozkřikujícího se na pódiu. Vrátím se pohledem k úžasnému, rozechvělému srdci.
„Jako by vás někdo objal!“ řekne. „Viďte?“
„Podle mě to vypadá skvěle,“ odpovím. „Je to vážně, jako by člověka někdo objal.“
„Díky!“ řekne a pak beze slov naznačí „uf“. Veškerá její nervnost je najednou tatam. Široce se usměje, ukáže na obrázek na displeji a řekne: „Dala jsem do toho celý svoje malý srdíčko.“
Autor je velšský novinář a spolupracovník deníku The Guardian.
Z anglického originálu Monika Lewinsky: The shame sticks to you like tar publikovaného na stránkách deníku The Guardian přeložil Pavel Černovský.