Koncert Yung Leana v náklaďáku. Foto YouTube
Sven-Eric Liedman: A World to Win (Verso Books)
Trochu mě štvou všichni ti lidé, kteří se v karanténě nudí a chlubí se tím, co už všechno přečetli. Já věnuju většinu času zásobování své úzkosti veškerými dostupnými články o koronaviru, normálně dál pracuju a ještě do toho dohlížím na dvě děti. Vyndat si z knihovny osmisetstránkovou bichli A World to Win od Sven-Erica Liedmana – kdysi zakoupenou a nikdy neotevřenou – tak považuji za zcela radikální čin hodný jejího obsahu. Je to totiž životopis Karla Marxe, který ale míří hodně hluboko a může sloužit i jako úvod do jeho filosofie, respektive – obecněji řečeno – jeho přemýšlení. Biografie se skvěle čte, aniž by byla povrchní, navíc Liedman rozhodně není vůči Marxovi nijak servilní. A jako každá správná kniha mě vybízí ke čtení dalších knih. Dá se, probůh, někde sehnat Le Nouveau Christianisme od Henriho de Saint-Simona?
Japonský new wave pop
Původně jsem měl strávit druhou polovinu března v Japonsku, to mi ale koronavirus překazil, a tak jsem aspoň začal místo jeho měst prozkoumávat zákoutí japonské popkultury, do nichž jsem se předtím neodvážil. Japonský pop osmdesátých možná nezní tak úplně lákavě, ale když napíšu, že třeba Yellow Magic Orchestra mají v lecčem zajímavější a bohatší diskografii než samotní Kraftwerk a stejný vliv na vývoj moderního elektronického popu, pak to snad zní mnohem svůdněji. Od YMO jsem se postupně dostal k Plastics, P-Model, Juicy Fruits a dalším „(ne)klasikům“ osmdesátkového sci-fi popu, který byl tak krásně naivní a naivně krásný. Navíc mám posledních pár týdnů pocit, že jsme se v polovině března najednou ocitli trochu mimo čas, mimo dějiny – jako kdyby se popkultura zastavila –, a tak výlet do těchto obskurních končin je něco, co právě teď potřebuju.
Sunderland ’Til I Die (Netflix)
Chybí mi fotbal. Strašně. Nečekal jsem, že to někdy řeknu, ale stýská se mi po české fotbalové lize a všech bizarnostech, které k ní patří. Sledovat absurdní debaty šéfů klubů o tom, jestli bude liga pokračovat a jak, mi bohužel slastný víkendový rituál sledování mátožných útočníků, děravých brankářů a podplacených rozhodčích nahradí jen částečně. Naštěstí je od 1. dubna na Netflixu přístupná druhá sezóna dokumentární série Sunderland ’Til I Die o fotbalovém týmu ze severu Anglie, který dokázal být ještě zoufalejší než Sparta Praha. Sunderland FC se během dvou sezón sesunul z Premier League do předpeklí třetí ligy, a navíc před kamerami dokumentaristů. Tenhle seriál totiž připomíná, že fandit nějakému fotbalovému týmu je v drtivé většině času nesnesitelné utrpení. S životem se to ale nemá o moc jinak, ne?
Love Is Blind (Netflix)
Vážně nevím, jestli tohle doporučit s úplně čistým svědomím. Seznamovací reality show s lidmi, kteří si vybírají partnera bez toho, aniž by se viděli. Prý to má dokázat, jestli je láska závislá na vzhledu – všichni účastníci jsou ale stejně krasavci a krasavice, takže je to vlastně úplně jedno. Těžko říct, jestli účastníky víc litovat, nebo se jim smát, když blábolí v zamilovanosti a věří, že jim stačí měsíc na to, aby poznali druhého člověka – v ideálním případě totiž celý pokus končí svatbou. Je to trochu ptákovina, celou dobu přemýšlíte, že je to nejspíš celé zinscenované, ale stejně se nejde přestat dívat. Že jsem radši nerozkoukal něco jiného…
Yung Lean live @ the back of the truck
Na sledování online koncertů, které mají zachránit hudební průmysl, nějak nemám nervy. Před monitorem a se sluchátky na uších to není ono, spíš mě vždycky ještě víc naštve, že musím sedět doma a nemůžu mezi lidi. Nechal jsem se ale přesvědčit, abych si pustil ze záznamu koncert rappera Yung Leana, který odehrál z náklaďáku zaparkovaném kdesi v přístavišti. A rozhodně jsem nelitoval. Švédský „sadboy“ uprostřed hořících svícnů a jakéhosi improvizovaného zhuleneckého pokojíčku dává v přímém internetovém přenosu preview své nové desky a do toho mu slastně vrčí motor kamionu. Evening of magic!
Gránice (Gránické údolí a Karolininy sady pod Znojmem)
Tohle není moc popkultura, ale je to asi moje nejčtenější „kniha“ – ve skutečnosti spíš brožura s mapou – posledních týdnů. Japonsko mi zatrhli, do Rakouska taky nesmíme, tak jsem se rozhodl chodit s dětmi na vycházky do Národního parku Podyjí a hlavně jeho pomyslné „brány“, Gránického údolí, které mám v podstatě hned za domem. Byl jsem tam už tisíckrát, ale teď v nové situaci mě napadlo projít si poctivě všechny oficiální i neoficiální trasy, zopáknout si vyhlídky a také si nastudovat něco víc o historii údolí. V téhle romantizované divočině pod Znojmem vytvořené na konci předminulého století místním Okrašlovacím spolkem je zapsaná i tragická historie regionu. A jak tady bloumám každý den, tak mi čím dál víc dochází, že i ta vlastní. Chtěl bych to všechno sepsat, ale zatím se mi úplně nedaří najít klíč.