V poslední době jsme byli svědky bizarní podívané. V médiích a na sociálních sítích se to jen hemžilo odsudky české levice, která je líčena bezmála jako bezpečnostní hrozba pro stát. Údajně se odklání od politiky lidských práv, „zrazuje“ Havla, „leze do zadku“ Číně a je tak zpupná, že z českých neposlušných žáčků jsou na nervy už i ve Washingtonu. Jenže skutečnost je poněkud jiná. Zažíváme ze strany liberálních politiků a novinářů další vlnu výsměchu, která nemá daleko k otevřené diskriminaci za politické názory.
Pravice pošlapává odkaz Charty
Na mušce našich dělníků pera se ocitl prezident Zeman i vláda. Na hanbě stojí hlavně kvůli své zahraniční politice, paktování s Čínou a drzému prosazování nové politiky lidských práv. První náměstek ministra zahraničí Petr Drulák už celé měsíce marně vysvětluje, že chce pojetí lidských práv „rozšířit“ o sociální práva (pro jistotu si to zopakujme: rozšířit, což neznamená všechna ostatní práva zrušit). V návrhu ministerstva se dočteme: „Česká republika zakládá svoji podporu lidských práv na přesvědčení, že nemá smysl oddělovat od sebe práva občanská, sociální, hospodářská, genderová, kulturní a environmentální. Všechny se podílejí na uskutečňování důstojného života.“
Antikomunismus a rétorika lidských práv slouží české pravici k její vlastní sebeidentifikaci. Snaží se tak rozdělit politickou scénu v duchu studené války – na absolutní dobro a zlo.
Jenže u pravice s tím nepochodíte. Pravice totiž sociální práva v lepším případě ignoruje a v horším případě ničí, jak ostatně předvedla v éře Nečasovy vlády. A aby dodala svému politickému boji na údernosti, začala se zaklínat odkazy na Havla a své názorové odpůrce nálepkuje třeba jako „normalizátory“. Zkouší tak nasadit psí hlavu všem, kdo by se – byť jen na papíře – odvážili nesouhlasit. K tomu se přidá návštěva prezidenta v Číně – a je vymalováno. Obě události se spojí a slouží jako důkaz, že levice nás zase táhne do doby temna, kšeftuje s lidskými právy a pomalu chystá nový puč.
Jenže s lidskými právy je to trochu složitější. Pokud dnes pravice kritizuje vládu za podporu sociálních práv, šlape tím na odkaz disentu víc, než si myslí. Právě chartisté v normalizačním Československu totiž sociální práva pravidelně obhajovali. Už v samotném prohlášení Charty signatáři vyzvali Husákův režim k dodržování jak Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, tak Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Například v textu Charty Sociální a hospodářská práva v Československu z roku 1978 čteme, že lidé nedostávají za svou práci důstojnou mzdu, jsou diskriminováni v zaměstnání, nemůžou svobodně zakládat odbory a bojovat za slušný plat. Dokument Charty nazvaný Sto let českého socialismu dokonce končí slovy: „Signatáři tohoto prohlášení se hlásí k tradicím počátků našeho dělnického a socialistického hnutí.“ Svůj podpis pod něj připojil i Václav Havel. V jiném textu chartisté vyzvali Husákovu garnituru ke konkrétním krokům – aby zlepšila „právo na práci“, právo „svobodného výběru práce bez jakékoliv diskriminace“, dále umožnila „právo na stávku“ a „právo zakládat na ochranu svých zájmů odborové organizace“. A ve výčtu bychom mohli pokračovat dále.
Slušní lidé
Vraťme se ale do současnosti. V dnešním Česku existuje bezpočet ostrůvků bezpráví, z nichž k takřka legendárním patří úděsné pracovní podmínky v nošovické automobilce Hyundai nebo většině supermarketů. Realita je prostá: rozhodli jsme se konkurovat světu levnou pracovní silou a nějaké chartistické řeči nikoho nezajímají. Zato v antikomunismu se většina médií a pravicových politiků vyzná, a tak zase troubí do útoku: v době pětadvacátého výročí 17. listopadu mobilizuje českou veřejnost a zkouší ji přetáhnout na svoji stranu.
Antikomunismus a rétorika lidských práv slouží české pravici k její vlastní sebeidentifikaci. Snaží se tak rozdělit politickou scénu v duchu studené války – na absolutní dobro a zlo. Je to vlastně podobná situace jako za antiparoubkovských kampaní, kdy je levice označena za hrozbu pro celý demokratický systém. K tomu se – stejně jako tehdy – přidává estetizace, kdy jsou voliči levice (a zvlášť prezidenta Zemana) zobrazováni jako nesvéprávná masa. Estétský apel pak odsouvá do pozadí skutečné problémy země, na jejichž základě se politická scéna štěpí (především střet chudých s bohatými).
Odpor vůči Zemanovi tvoří samostatné téma. Je fascinující, jak skvěle v českém mediálním prostoru fungují prázdné fráze a zkratky typu „Čína“, „Zeman“, „Putin“, „Hitler“, které vyvolávají neskutečné asociace. Tyto obrazy sice banalizují skutečnost, vytrhávají událostí z kontextu, ale účinkují báječně. Jakkoliv je pochopitelné, že vulgární výrazy prezidenta v rozhlase můžou leckoho pobouřit, mobilizace a antizemanovský odpor zejména mladších lidí přesahuje rámec původního problému.
Ponechme teď stranou, že obchod s Čínou vzkvétal i za pravicových vlád, aniž si toho někdo všiml, anebo že s Čínou obchoduje většina zemí světa. Je poněkud zvláštní sledovat na sociálních sítích odpůrce Zemana, jehož chování je, jak stojí v jedné petici za jeho odvolání, v „rozporu s dobrými mravy“. Štvavé projevy z jejich strany totiž nakonec směřují hlavně proti Zemanovým voličům, kteří jsou vykreslováni jako chudí, nevzdělaní a neúspěšní. To svědčí o něčem jiném – kulturněfrontový tábor nechce chápat jejich problémy, nerozumí jejich volbě a v důsledku těmito lidmi pohrdá.
O tom, že by Zemana nějak zvlášť pálil katastrofální stav sociálních práv v Česku si nelze dělat iluze. Jenže pohled na některé názory slušných lidí, kteří proti němu hodlají 17. listopadu demonstrovat v ulicích, vyvolává velké rozpaky. Namátkou příklad z internetové komunikace: „Lůza musí pochopit, že si nemůže zvolit prezidentem stejného člověka, jako je ona sama, ale elitu.“ Co k tomu dodat? Esejista Jan Stern kdysi v jedné ze svých knih napsal: „Antikomunismus je v podstatě jediným tématem této nekoordinované druhorepublikánské síly všelijak se přiživující na zchátralém českém politickém těle. (…) Otráví bezezbytku veřejný prostor svými kampaněmi (…), kde se pod aurou spasitelů houfují a šikují mladí aktivisté zítřejších vlajkařských kraválů.“ Nezbývá než doufat, že Stern byl ve své kritice moc přísný. A že se rozdělená společnost jednou smíří a pravda s láskou nakonec přeci jen zvítězí nad lží a nenávistí.
Autor je šéfredaktor A2larmu.