Bohuslav Svoboda v roce 2011. Foto David Sedlecký, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Že bude Bohuslav Svoboda mizerný primátor se tak nějak vědělo dávno před volbami. Další sebevědomý doktor s obsedantní touhou sedět na co nejvíce placených židlích současně. Zatímco v Brně se ve městě nestane nic bez vědomí primátorky Markéty Vaňkové, v Praze je tomu naopak. Svoboda pak překvapuje ve chvílích, kdy se probere z podřimování a oblaží veřejný prostor svými postřehy a nápady z přelomu osmdesátých a devadesátých let.
Jako mnoho jeho souputníků, také Svoboda se bezděky propadá do časů, kdy svět vnímal jasněji a současně nasával jazyk, kterým se tehdy realita popisovala. V rozhovoru pro Deník N z něj tak padají kouzelné jakešovské formulace typu: „Já neříkám nic tomu, co kdo říká, ale na druhou stranu také neříkám svůj názor, i když ho pochopitelně mám. V tom jednání za ním budu stát a budu ho prosazovat. Když ho neprosadím, prostě bude jiný názor.“ A podobně se dostane k vedoucí úloze strany při dotazu, zda bude znovu kandidovat na primátora: „O těchto věcech neuvažuji, o těchto věcech má uvažovat strana. Ta má představu dalšího vývoje a vy jako politik se s tím musíte ztotožnit,“ říká sice Svoboda, ale stejně tak by to mohl říct soudruh Pláteník z normalizačního seriálu Okres na severu.
Ale zatímco o autech na chodnících se bude dále jednat, aniž by se cokoli kdy vyřešilo, což je jediný cíl všech jednání, jiná už panuje v případě obtížného hmyzu v podobě koloběžek a kol.
Politika je prostě něco, co se dojedná v ústředí a pak se s výsledkem seznámí veřejnost. Cokoli jiného produkuje pouze zmatek, navíc pak do těch všech procesů mluví zbytečně mnoho lidí. A tak primátor kličkuje u v podstatě jednoduchých otázek, co třeba dělat s auty parkujícími na chodníku, což má obvykle řešit městská policie, která spadá přímo pod něj. A pražského primátora tahle otázka nezajímá stejně jako jeho brněnskou kolegyni.
„Já si myslím, že to tam nepatří. Městská policie má mít jiné úkoly, má řešit věci týkající se bezprostředně lidí… Já jsem naformuloval nějaké postoje, o kterých diskutujeme a budeme diskutovat – a samozřejmě z výsledků diskuze může vzejít nějaký závěr… dovážkové služby nemají nic společného s parkováním,“ vysvětluje Svoboda v Deníku N své postřehy, jak vnímá problémy parkování z okna své kanceláře. A dále opakuje, že o věcech jedná a výsledkem jednání budou nějaké závěry, které budou předmětem dalších jednání a tak dále. Dokud se neprobudí na jiné židli, třeba v poslanecké sněmovně, na níž rovněž sedí, kde probíhají jiná jednání s jinými závěry, o kterých Bohuslav Svoboda rovněž nemůže nic říct, protože budou předmětem dalších jednání…
Ale zatímco o autech na chodnících se bude dále jednat, aniž by se cokoli kdy vyřešilo, což je jediný cíl všech jednání, jiná už panuje v případě obtížného hmyzu v podobě koloběžek a kol. V případě aut na chodnících Svoboda v podstatě nerozumí, kde je problém a proč by to měl řešit. Koloběžky je třeba odstraňovat. V tom vyvíjejí česká města překvapivou agilitu, kdy je Svoboda připraven z chodníků tento plevel odvážet.
Svoboda jednotlivce končí v zácpě
„(…) Musíte chápat, že politická filozofie moje a mé strany je, že považujeme svobodu jednotlivce za vrchol všeho,“ vzpomene si náhle primátor na jakési ideje své strany, která v uplynulých dekádách pod tímto heslem v podstatě zdevastovala veřejný prostor českých měst a jejíž představitelé v nekonečném množství případů rozkrádali veřejný majetek a tunelovali veřejné finance. Tato svoboda pak dnes v případě dopravy vypadá jako neomezený pohyb aut městem coby vrchol svobody, nejzazší hranice fantazie puštěné z okovů. Důsledkem této svobody jsou zranění a mrtví chodci, nezbytné oběti něčí cesty dvou tunovým autem pro bagetu.
Autům musí jít z cesty všechno. Pro ně chce primátor „gumovat cyklopruhy“ a dostane se i k již slavnému výroku: „Cyklostezka je ostatně pojem, který do města vůbec nepatří.“ Jako skoro všichni politici v Praze i v Brně se zaklíná dokončením městského okruhu, který osobně sliboval v předvolební kampani postavit během tohoto volebního období, což sice všichni věděli, že je lež, ale už ne voliči koalice Spolu. Ti skočí na každý populismus. Bohužel, připomíná Svoboda, mu do stavby okruhu vlezly jiné věci, které musel řešit, třeba střelba na Filozofické fakultě UK. Místo na stavbě se tak primátor potácel v záběru televizních kamer a marně ze sebe doloval věty, které by alespoň vzdáleně obsahovaly náznaky empatie či lidskosti.
Asi nemá smysl se rozepisovat, že bez funkční sítě cyklostezek a omezení pohybu aut nelze o žádném městě hovořit jako o místě, kde by bylo možné důstojně žít. Stačí si udělat výlet do skoro libovolné evropské metropole. Po dekády se v Česku lijí desítky miliard do okruhů a staveb pro auta, které přivádí do měst další auta a činí tak česká města prakticky neobyvatelná. Což politici po většinou neví, protože sami připomínají spíše roboty než lidské bytosti. Své kroky sice zaklínají svobodou, ale na mysli mají svobodu křižovat městskou zástavbu obludami typu SUV, s nimiž se na chodnících parkuje nejlépe. Svoboda jednotlivce jako vrchol všeho vede pouze do gulagu nekončící automobilové zácpy, která nemá jiné řešení než auta z měst vygumovat. Dřív, než vygumují z povrchu vše živé.
Autor je redaktor Alarmu.