Foto Jako doma, použito se souhlasem organizace
Nedávno uplynulo deset let ode dne, kdy v Praze vznikla organizace Jako doma, která obrátila pozornost k ženskému bezdomovectví. Přežívání bez stálé střechy nad hlavou je totiž pro ženy jiné než pro muže, a pokud to sociální služby neberou v potaz, míjí se účinkem. Ženy bez přístřeší se potýkají s všudypřítomnou hrozbou sexuálního násilí, pocitem viny po odebrání dětí a diskriminací na trhu práce. Jejich odlišné potřeby plynou i z těhotenství či menstruace. Organizace Jako doma zastává názor, že nejúčinnější způsob, jak ženám na ulici pomoci k návratu do běžného života, je zeptat se jich, co potřebují a naslouchat jim.
Jak uplynulých deset let hodnotí spoluzakladatelky a spoluzakladatelé organizace Jako doma? Co všechno dnes organizace zajišťuje a jak se jí daří naplňovat její plány a ideály? Jak se do chodu organizace zapojují peer pracovnice a pracovníci a jakým problémům v sociálních službách dnes organizace čelí? Ve výročním rozhovoru odpovídají ředitelka organizace Lenka Vrbová, manažerka Jídelny Kuchařek bez domova a spoluzakladatelka Jako doma Lexa Doleželová a sociální pracovník a spoluzakladatel Jako doma Rad Bandit.
Před deseti lety vznikla organizace Jako doma. S jakými představami, ideály a vůbec z jakých pohnutek jste ji zakládali?
Lexa Doleželová: Na začátku bylo hlavně naštvání na svět. Na to, že pomoc lidem bez domova funguje strašně paternalisticky, že si lidé bez domova musí všechno zasloužit: „Nedám ti peníze, ale koupím ti bagetu…“ Přístup, že já jako člověk s penězi určuji, za co je ty máš utrácet. Můžeš jít na azylák, ale musíš dodržovat pravidla, která ti určíme: „Nepij alkohol a přijď do osmi.“ Tyto přístupy se nám nelíbili. Přišlo nám, že se nikdo nezajímá o to, co vlastně stojí za tím, že lidé jsou na ulici, proč se tam dostali. Že přežít noc na ulici se za střízliva vlastně moc nedá a že nejsem na ulici, protože chci, ale protože mě něco sakra blbýho potkalo a nebyla jsem schopna se z toho sebrat.
Od převažujícího mediálního obrazu vousatého muže s označením „bezdomovec“ jsme se posunuli k častějšímu používání sousloví „lidé bez domova“. To je velký krok kupředu.
Chtěli jsme dělat věci jinak. Pomoci bez souzení, bez rad, jak se má správně žít. Tenhle svět není fér, někteří lidé se v něm nemají dobře, tak pojďme společně vymyslet, jak to udělat, abychom se v něm měli líp. A to, že jsme se začali zaměřovat na ženy, bylo jasné – zaprvé jsme se hlásili k feminismu, a zadruhé ženy bez domova byly úplně neviditelné, a to i pro sociální služby. Když jsme se začali bavit s lidmi ze služeb pro lidi bez domova, tak nám říkali: „Ženy bez domova žádné specifické potřeby nemají. A násilí na ženách, s tím se moc nesetkáváme.“ Aha… Nějak nám to nesedělo. A tak jsme se začali potkávat se ženami bez domova, povídat si, společně vymýšlet akce a co můžeme dělat. Naší představou bylo zplnomocnit ženy bez domova, aby s námi začaly bojovat za lepší život, lepší svět a za svá práva. Prát se společností a ukázat, že jsou to úžasné ženy, které toho mnoho dokážou. Tenkrát nám nedocházelo, že jejich příběhy jsou tak traumatizující, že to nebude jen tak.
Rad Bandit: Mezi naše ideály patří také spolupráce a rovnost. Chtěli jsme vidět tyto ženy jako naše partnerky, kolegyně, kamarádky, rádkyně a průvodkyně. Nyní po deseti letech můžeme říct, že tím vším se nám nakonec staly. Hlásili jsme se k feminismu, jenže feminismus v ČR se v té době o chudé ženy moc nezajímal. Všimli jsme si, že celý segment populace je nějak neviditelný, neslyšený a že o těch ženách nic nevíme. To vyprovokovalo náš zájem a zvědavost.
A kde se nacházíte nyní, po těch deseti letech? Kolik lidí s vámi spolupracuje, jaké aktivity děláte, co všechno pod vaší záštitou funguje?
Lenka Vrbová: Po deseti letech máme komunitní centrum pro ženy a trans osoby na Palmovce, kde mohou pokrýt své základní potřeby – je tam pračka, sprcha, jídlo, počítač, telefon, sociální poradenství, ale také tam společně tvoříme a pěstujeme na zahradě, sdílíme, vyrábíme a učíme se při různých akcích a aktivitách. V zimě se zapojujeme s KC do zimních opatření pro lidi bez domova, které koordinuje Centrum sociálních služeb Praha. Máme registrovanou terénní sociální službu, která podporuje ženy, jež získaly sociální byt od magistrátu a snažíme se spolupracovat v duchu Housing First. Věnujeme se trauma citlivému přístupu a diskutujeme o něm s dalšími organizacemi. Už pět let provozujeme Jídelnu Kuchařek bez domova na Andělu, kde mohou ženy bez domova najít brigádu nebo stálé zaměstnání. Když začala pandemie koronaviru, pustili jsme se do provozu jednoho z humanitárních hotelů, které rozjela Praha. Ten náš se zaměřil na nejzranitelnější ženy bez domova.
Během koronaviru jste se jako jedna z organizací zapojili do provozu takzvaných humanitárních ubytoven. Jsou stále v provozu? A jak to v nich momentálně vypadá?
LV: Čtyři z nich včetně té naší po dvou letech stále fungují, ukončení nás čeká za tři měsíce, na konci června 2022. Celou dobu se snažíme s ubytovanými ženami hledat následné bydlení. Některé z žen dosáhly na sociální byt, některé si s naší pomocí našly komerční pronájem, některé zřejmě půjdou na dvě nové městské ubytovny, které otevírá magistrát, a i když se s tím těžko vyrovnáváme, některé zřejmě budou opět bez střechy nad hlavou. To všechno se děje v době, kdy se hledají kapacity pro uprchlíky z Ukrajiny, takže se dostáváme do nejistých situací, kdy musíme bojovat o místa pro ženy bez domova, a celkově pracujeme v nejistém, stresovém období.
Praha oznámila škrty 130 milionů v sociální oblasti. Úřady práce hlásí, že nezvládají vyřizovat veškerou agendu, protože jsou zavalené pomocí lidem prchajícím před válkou. Nedávno jste psali na Facebook, že nemáte ani dost jídla pro ženy v nouzi. Jaké to má dopady na váš tým?
RB: Ze dne na den jsme byli vystaveni společenskému, lidskému i reálnému tlaku jít na pomoc ukrajinským uprchlíkům, což bychom samozřejmě rádi a někteří z Jako doma to i udělali. Jenže odklonit všechna auta, pomocné ruce a zdroje by znamenalo, že bychom opustili „naše ženy“ v momentu, kdy byly samy vystaveny vysoké míře stresu a ohrožení, které z nové situace vyplývaly. Svět se otřásl a zdroje a solidarita přesunuly svou pozornost jinam. To je, a dále bude, pro naše ženy velmi ohrožující, jednoduše pro to, že chudí už dál chudnout nemohou. Není kam. Mluvíme o ženách, které nemají nic, a proto se o to nemohou dělit s jinými. Jako tým jsme se rozhodli jasně: zůstáváme s našimi ženami a sbíráme síly na chvíli, kdy i ukrajinské ženy – dříve nebo později – dorazí k našim dveřím. I ony budou propadat sítem pomoci.
LV: Pro nás je to teď hodně náročné období. Jak jsem popisovala výše, humanitární ubytování se chýlí ke konci, ženy jsou ve stresu z nejistoty, vypadávají nám zdroje financování, kvůli přetížení úřadů práce ženám nechodí složenky, na úřadech jsou dlouhé fronty. Ženy mají strach a jsou frustrované z toho, že co dříve nešlo, najednou lze, ale pro někoho jiného. Pro nás je vlna solidarity s Ukrajinou taková hořká sladkost. Pozorujeme vlnu pomoci, která je úžasná, ale zároveň zažíváme, jak pro ženy bez domova musíme o všechno bojovat. Nás teď čeká finančně nejisté období a úplně stejnou situaci řeší třeba Přestupní stanice. Část společnosti považuje neziskové organizace jen za vysavače peněz, ale jak pandemie, tak válka na Ukrajině ukazují, jak jsou důležité, že jsou schopné rychle reagovat, mají znalosti a stát na ně spoléhá.
Co by stát měl udělat, aby mohly fungovat jak stávající systémy pomoci, které organizujete třeba vy, tak ty nové, určené lidem prchajícím před válkou?
RB: Stát musí začít reagovat na probíhající krizi. Nově máme až 18 procent populace pod hranicí chudoby a životní náklady prudce stoupají. Čeká nás velmi obtížná doba a kroky vlády v oblasti sociální politiky jsou směšné. Zvýšení životního minima o deset procent při růstu spotřebitelských cen o 18 procent je očividně nedostatečné. Další revize sociálních dávek je nutná, stejně tak jako zpřístupnění příspěvků na bydlení a další systémové změny. Když tu máme dvě stě tisíc lidí, kteří mají právo na dávky na bydlení, ale nečerpají je, něco je evidentně velmi špatně. Ostatní země na novou socio-ekonomickou situaci reagují celou řadou opatření, která mají zabránit dalšímu prohlubování chudoby. Vláda nemusí chodit daleko, aby se inspirovala.
LV: Důležité je neubírat ze stávajících sil a prostředků pro sociální služby a neziskové organizace, a naopak je navyšovat. Musí se hledat nové kapacity pro ubytování uprchlíků, posílit úřady práce a nežádat sociální pracovníky o práci navíc – například aby pomáhali v kontaktních uprchlických centrech. Nemohou opustit znevýhodněné lidi, které momentálně podporují, a když, tak jen velmi krátkodobě. Celkově stát musí zajistit dostatek odborníků a odbornic. Česká strategie neustále nafukovat kapacity sociálních služeb bez adekvátních zdrojů vede akorát k vyhoření, nekvalitní práci a fungování systému jen navenek. Obecně platí, že do sociální oblasti putuje stále méně peněz. A přitom se ukazuje, jak už jsem říkala, že v krizích jsou pomáhající profese a neziskové organizace zásadní a vzhledem k zdražování budou ještě potřebnější. Proč se tedy politická reprezentace na různých úrovních chová tak asociálně?
Když jste před deseti lety začínali, bylo téma ženského bezdomovectví poměrně neviditelné. Změnilo se za ty roky něco?
RB: Od převažujícího mediálního obrazu vousatého muže s označením „bezdomovec“ jsme se posunuli k častějšímu používání sousloví „lidé bez domova“. To je velký krok kupředu, který tuto neviditelnost žen narušuje. Věříme, že to byly i naše vytrvalé kampaně a happeningy, které k takové změně paradigmatu přispěly.
LD: Určitě. Já vidím hlavně to, že ženské bezdomovectví je téma. Už i jiné služby vidí, že ženy bez domova se setkávají s násilím a se sexuálním obtěžováním a je potřeba s nimi pracovat jinak, a ptají se nás jak, ptají se na naše zkušenosti, vznikají další služby zaměřené na ženy bez domova. Partnerský přístup v sociální práci už taky začíná být častější. A zasloužily se za to hlavně ženy se zkušeností s bezdomovectvím, které se pod hlavičkou Jako doma potkávají.
Za těch deset let jste museli zažít hodně krizových okamžiků, jste v neustálém kontaktu s lidmi s traumatem. Jak se z náročných okamžiků poučit pro fungování organizace typu Jako doma?
RB: V týmu právě procházíme dehierarchizací. Chceme organizaci přestrukturovat tak, aby v ní každý člen našel místo, kde může růst, rozvíjet se, zúročit své silné stránky a stavět na svých zájmech a přednostech. Chceme se stát místem empowermentu, kde rozhodnutí budou vznikat co nejvíce autonomně a kde budeme partnersky spolupracovat při společných sdílených cílech a hodnotách. Takové prostředí, pokud se nám transformace podaří, bude prostředím, kde není důležité, kdo jsi, ale co můžeš ostatním a celému organismu nabídnout. Takové stírání rozdílů mezi členy a takové prostředí plné vzájemné podpory je prostředím citlivým k traumatu. Chceme být v takovém systému, který trauma neprohlubuje a který se o úzdravu alespoň pokouší.
LV: Témata vyhoření, krize a zvládání těžkých příběhů nás neustále provázejí. Sledovala jsem mnoho lidí, kteří se vyčerpali, odešli, protože vyhořeli, a je mi to vždycky hrozně líto. Máme supervize, vzděláváme se, vycházíme si vstříc ohledně dovolených, delšího volna, sdílíme, učíme se pečovat o sebe i navzájem, ale často to nestačí. V téhle práci se snažíte radovat z maličkostí, protože toho veselého moc není, a musíte neustále zlepšovat sebereflexi a rozvíjet se. Do toho se moc nedočkáte společenského uznání a ani finanční ohodnocení vám neříká: „Jo, děláš důležitou a náročnou práci a jsi za to adekvátně odměněna.“ Jde o systémové věci, a proto se v Jako doma hlásíme k aktivistickému pojetí sociální práce. Je skvělé, že vznikla odborová organizace ALICE pro lidi pracující v sociálních službách.
Některé vaše bývalé klientky se časem staly peer pracovnicemi. Co jejich specifická zkušenost s bezdomovectvím znamená pro jejich vlastní práci v Jako doma?
LV: Neustále se ukazuje, že snáze navazují kontakt a vztah důvěry s ženami, které k nám přicházejí. Také mají znalost terénu, služeb a mohou mít větší pochopení pro určité situace. A jsou neuvěřitelně trpělivé. Zároveň se svou rolí dostávají do specifických situací, které mohou být náročné, a společně je diskutujeme a řešíme – spolupracují se ženami, které znají z dřívějška, ale musí po nich vyžadovat dodržování pravidel stejně jako od ostatních, některé ženy tak mohou mít pocit, že se nad ně povyšují. Jsou rozkročené mezi identitou pracovnice komunitního centra a identitou těch, které k nám přicházejí. Tým KC teď půl na půl tvoří osoby se zkušeností a bez zkušenosti s bezdomovectvím, takže se v něm spojují různé přístupy do snad unikátního konceptu.
Podle řady výzkumů jsou nyní ztrátou bydlení ohroženy především osamělé seniorky. Dokážete za těch deset let existence říct, jestli se struktura žen na okraji nějak změnila?
LV: Za poslední roky se setkáváme více se staršími ženami, ale to může být proměnou naší organizace a způsobu práce. Ženy, které k nám chodí, asi nejsou úplně reprezentativní vzorek. Jsou to ženy vyrůstající v ústavní péči, s psychickými problémy, cizinky, závislé, starší ženy s malým důchodem nebo prostě ženy, které jsou chudé.
Ve vaší organizaci pracujete i s trans lidmi. To je velmi důležité, právě nebinární osoby nebo trans lidé leckdy úplně vypadávají ze systému pomoci. Proč tito lidé končí na okraji?
RB: Být trans osobou někdy vypadá jako kontinuální setrvávání v traumatu. Trans lidé zažívají procentuálně vyšší míru rizika chudoby, obtěžování, násilí, zhoršeného zdraví, omezených pracovních příležitostí a izolace od širších komunit i rodiny. Transgender lidé, a zejména transgender ženy a trans lidé s jinou barvou pleti, patří mezi ty nejzranitelnější vůbec. Úsilí o úřední uznání opačného nebo nekonformního genderu znamená, že každý jednotlivý trans člověk musí podstupovat diagnostiku, hodnocení, ověřování a validaci jím preferovaného genderu ze strany legislativy, institucí a lékařů, kteří rozhodují o tranzici. Známe příklady, kdy byl trans lidem odejmut přístup ke zdravotní péči tím, že byli nuceni proti své vůli setrvávat na mužských či ženských odděleních nemocnic, známe příklady odmítnutí tranzice ze strany lékařů a víme, že množství sociálních služeb trans lidi ze svých zařízení vyloženě exkluduje. Odmítnutí ze strany rodiny a příbuzných je provázeno odmítnutím ze strany systému, a to se týká zejména trans lidí, kteří jsou v raných stádiích tranzice a ještě nemají úředně prokázáno opačné pohlaví. Zkrátka, když nemáte v občance uvedeno, že jste již ženou, jste podřízena ponižujícímu nucenému setrvávání ve službách a zařízeních pro muže. Když jste ještě k tomu viditelně trans, systém vás tak vystavuje zvýšené možnosti násilí ze strany spoluuživatelů služeb a zdravotnických zařízení. Spousta trans lidí tak raději volí pohyb zcela mimo systém pomoci, což může být i na ulici, bez možnosti využít existující služby. Úměrně s tímto vyloučením ze společnosti a často i rodiny stoupá prevalence závislostí a jiných ohrožujících strategií zvládání traumatu. V Jako doma jsou vítány všechny ženy, které se tak identifikují, bez nutnosti svůj preferovaný gender jakkoli prokazovat.
Poslední otázka: když jste před deseti lety Jako doma zakládali, napadlo vás vůbec, že budete takhle dlouho existovat? A co dál? Končí vám grant a stojíte před velkou výzvou – potřebujete vybrat milion korun na své další fungování. Pomohli jste stovkám lidí v nouzi – jakou pomoc teď potřebujete vy?
RB: Před deseti lety jsme v nadšení sbírali vědomosti, znalosti a porozumění ženskému bezdomovectví. Dnes jeho podoby již poměrně dobře známe a s tou znalostí se pojí určitá odpovědnost, kterou nyní neseme. Je to odpovědnost s tou znalostí něco dělat, nějak na ni reagovat. Je to daleko těžší úkol než na začátku. Víme, že o vyloučené ženy nemůžeme přestat pečovat, nemůžeme vypnout s koncem grantu a jít domů. Potřebujeme, aby lidé pochopili, že péče o ty zranitelnější by se měla stát nedílnou součástí našich životů. Jde o vytvoření kontinuálního, stabilního prostředí, kde pomoc druhému je normou, nikoli vzedmutím vlny. Potřebujeme stálou solidaritu s druhými.
LV: Je mi to blbý, ale nejvíc potřebujeme peníze. A je mi blbý, že mi to přijde blbý, protože děláme něco, co stát a společnost potřebuje. Mě na té práci hrozně frustruje neustále řešit peníze a bojovat o ně. Se stálým financováním by ubyla jedna velká opakující se nejistota a odpadl by velký zdroj vyčerpání a stresu.
Organizaci Jako doma můžete podpořit prostřednictvím jejich kampaně .