Včera byl Mezinárodní den romského holokaustu. V noci z 2. na 3. srpna 1944 nacisté v Osvětimi zplynovali všechny vězně tábora BIIe známého pod názvem „cikánský rodinný tábor“. Část romských vězňů zavražděných té noci byli občané Československa. Zkušenost s diskriminací, pronásledováním, nelidským zacházením a mučením ovšem měli ještě předtím, než se poprvé setkali s německými nacisty po svém příjezdu do Osvětimi.
Historie plná útlaku a nenávisti
Meziválečné Československo je dnes mnohými vnímáno jako demokratická země, dodržující lidská práva, jako nejdemokratičtější stát ve střední Evropě. Romská zkušenost s meziválečným obdobím je však jiná. Anticikanismus, který má v českých zemích stovky let dlouhou a krvavou historii, nebyl nikdy v kolektivním národním vědomí zpracován a překonán. Už v meziválečném Československu dokázala protiromská nenávist aktivizovat a sjednotit „slušné občany“. Pravděpodobně úplně první petice v meziválečné Československé republice byla namířena proti Romům – podpisy pod ní v roce 1919 sbírali občané z Březnice (okres Příbram), byla adresovaná ministerstvu vnitra a požadovala „použití ostřejších prostředků četnictvem proti cikánům“.
Aby prasečák v Letech mohl být odstraněn, je potřeba otevřít hlubokou veřejnou debatu o romském holokaustu, o historii a příčinách českého anticikanismu.
Protiromskou nenávist hojně rozšiřovala média, nenávistné anticikanistické články zvyšovaly čtenost, a tím i náklad a zisky vydavatelů. Jednou z největších mediálních kauz první republiky byla „lidojedská aféra Moldavská“. Anticikanisté věřili, že Romové jsou historicky lidojedi, podobně jako antisemité věřili, že Židé používají k výrobě macesů krev rituálně zavražděných árijských panen. V této aféře stanula skupina Romů před soudem za údajné lidojedství. Soudní proces doprovázelo doslova mediální šílenství, československá média, a to ani ta seriozní, nedokázala odlišit realitu od temných středověkých předsudků. Kauza přitáhla také pozornost mezinárodních médií – zahraniční novináři, kteří přijeli jako zpravodajové Moldavského procesu, byli šokováni mírou anticikanismu v Československu a psali o něm ve svých článcích. To bylo ovšem nežádoucí, poškozovalo to obraz středoevropské bašty demokracie a lidských práv. Existuje dopis, kterým se v červenci 1928 ministerstvo zahraničí připravovalo na zahraniční ohlasy procesu. Ministerstvo v dopisu adresovaném Krajskému úřadu v Bratislavě sděluje , že „je potřeba připravit se na eventuální snahy o zneužití procesu k propagandě proti ČSR. Z tohoto důvodu je potřeba urychleně zaslat informace, které by podávaly obraz o zanedbanosti cikánského obyvatelstva v době předpřevratové a o úsilí, které úřady rozvíjejí k usídlení cikánů a pozvednutí jejich kulturní a sociální úrovně.“
V roce 1927 Československá republika přijímá protiromskou legislativu – zákon o potulných cikánech. Během parlamentní rozpravy k zákonu se nejdéle mluvilo právě o „kanibalech“ z Moldavy. Proti přijetí zákona se postavila jen komunistická strana a několik sociálních demokratů – zákon považovali za protiústavní a v rozporu s hodnotami svých stran. Zákon paradoxně podepsal „prezident osvoboditel“ Masaryk, který se dříve aktivně zastával Židů během Hilsneriády. Na jeho základě byli Romové oficiálně postaveni do role občanů druhé kategorie. Romům starším čtrnácti let byly vydány speciální „cikánské legitimace“, byl jim zakázán vstup do některých částí země (například do lázeňských oblastí), nesměli vlastnit zbraň a podobně.
Po okupaci nacistickým Německem začíná genocida českých Romů. Brzy jsou soustředěni do několika koncentračních táborů. V těchto táborech nejsou na pozicích strážců němečtí nacisté, ale protektorátní četníci. Mnoho Romů v táborech povraždí, umučí hladem či otrockou prací, romské ženy jsou znásilňovány. Shromáždění Romů v táborech české protektorátní policii usnadnila evidence Romů, která vznikla už v souvislosti se zákonem z roku 1927. Silní vězni, kteří dokážou přežít peklo těchto táborů, jsou pak předáni do rukou SS a odvezeni do Osvětimi.
Třiadvacet let, žádný výsledek
S českým podílem na přípravě a realizaci holokaustu Romů jsme se nikdy nevyrovnali, žádný český autor na toto téma nenapsal knihu, neproběhla veřejná debata, která by mohla mít očistný efekt. Naopak, holokaust Romů je v české společnosti stále většinově popírán, a to i ústy vysokých politiků, našich volených zástupců. Historie romského holokaustu byla po válce zapomenuta. Na místech genocidy českých civilistů, Židů a odbojářů československý stát po válce vybudoval muzea a památníky. Na místě genocidy Romů v Letech u Písku stát vybudoval velkokapacitní prasečí farmu. V devadesátých letech, kdy byla možnost se vyrovnat s minulostí, státem vlastněnou farmu zbourat a na místě koncentračního tábora pro Romy vybudovat důstojný památník či muzeum romského holokaustu, byla farma prodána do vlastnictví soukromé zemědělské společnosti, která v místech romské genocidy chová prasata.
Od té doby trvá boj pozůstalých a proromských lidskoprávních aktivistů za ukončení chovu prasat v místech romské genocidy. Po mezinárodním tlaku, který následoval po zveřejnění kauzy Lety v americkém tisku, byl v Letech postaven malý památníček obětem tábora. Památníček ale nebyl vybudován v místech tábora, tam stojí haly s prasaty, nýbrž v lese východně od bývalého tábora – v místech, kde byl objeven jeden z hromadných hrobů s těly vězňů. Správa památníčku následně nebyla svěřena romským organizacím sdružujícím pozůstalé, jak by se zdálo logické a jak Romové požadovali, ale státní instituci Památník Lidice, která má jen minimální znalosti o romské kultuře, o romském vzpomínání nebo o romské kolektivní paměti. Připomíná to hypotetickou situaci, kdy by správa muzea a pietního území v Lidicích byla svěřena do rukou německé organizace. Později na sebe ředitel Památníku Lidice upoutal pozornost rasistickými, protiromskými výroky v médiích, na což romské organizace a proromští aktivisté reagovali otevřeným dopisem za jeho odstoupení či za vyjmutí památníku v Letech z jeho kompetence. Dopis zůstal nevyslyšen. Dalším bodem konfliktu je kniha návštěv památníčku v Letech. V knize se pravidelně objevují ostře protiromské zápisy („cikáni do plynu“ a podobně), které nejsou z knihy odstraňovány, v knize zůstávají a šíří rasovou nenávist mezi další návštěvníky památníčku.
Vůči Romům a lidskoprávním aktivistům požadujícím odstranění prasečáku z míst romské genocidy využívá česká vláda taktiku hodného a zlého policajta. Hodný policajt, reprezentovaný většinou ministrem pro lidská práva, vládním zmocněncem pro lidská práva nebo ministrem kultury, konejší pozůstalé a aktivisty falešnými sliby: „Vše je na nejlepší cestě, o odstranění vepřína tajně a pilně zákulisně jednáme. Už brzo bude zjednána náprava a prasečák v místech genocidy bude zbourán. Buďte klidní, trpěliví, hlavně žádné protesty nebo kampaně za zbourání prasečáku, to by nám zkomplikovalo vyjednávání.“ Následuje prohlášení zlého policajta, ministra financí nebo předsedy vlády, který vše ukončí prohlášením, že na odstranění prasečáku z míst genocidy prostě nejsou peníze. Následují volby a vše začíná od začátku. Vše se opakuje pořád dokola už třiadvacet let – bez jakéhokoli efektu, v místech genocidy jsou pořád prasata.
Chybí veřejná debata
Během letošních květnových protestů proti prasečí farmě Lety se do lokálních médií rozhořčeně vyjádřil zástupce akcionářů prasečí farmy Jan Čech s tvrzením, že současné vedení ministerstva pro lidská práva dalo akcionářům farmy slib, že zajistí, aby proti farmě v místech genocidy Romů neprobíhaly protesty. Netransparentní, zákulisní jednání vlády (reprezentované ministerstvem pro lidská práva) nepřinesou žádné výsledky, stejně jako je nepřinesly za dlouhých třiadvacet let. O formě, obsahu a intenzitě jednání nemá veřejnost žádné informace. Nevíme, jaké jsou oficiální požadavky majitelů prasečáku vůči vládě, jaká je cena za výkup farmy, jaké jsou požadavky vlády na majitele farmy, jaké jsou sporné body, jak konkrétně se jednání vyvíjejí. Nevíme nic.
Aby prasečák v Letech mohl být odstraněn, je potřeba otevřít hlubokou veřejnou debatu o romském holokaustu, o historii a příčinách českého anticikanismu. Abychom mohli začít opravdu hlubokou diskuzi s očistným efektem, potřebujeme znát pravdu o romském holokaustu. Do hloubky a do detailu se dozvědět, co přesně se kde odehrávalo. To pořád nevíme – existuje více verzí historie tábora v Letech, a ty si navzájem v některých bodech odporují a na mnohé důležité otázky neodpovídají. Mnozí, především přeživší vězni ve svých výpovědích, zpochybňují oficiální počet obětí tábora Lety. Ten byl stanoven na 326 obětí, protože bylo objeveno 326 těl. Počet obětí tábora však mohl být mnohem vyšší a v okolí tábora se možná nachází další dosud neobjevené masové hroby. V Letech nikdy neproběhl důkladný archeologický výzkum, který by tuto tezi vyvrátil, nebo potvrdil. Zmapovat důkladně a do hloubky historii romského holokaustu a míst, jako jsou Lety, by neměl být problém. Chybí však vůle a mnohým asi nahání strach to, co by mohlo být objeveno. Právě závěry historického a archeologického výzkumu míst, jako jsou Lety, by ovšem mohly být tím pravým impulzem, který by nastartoval veřejnou debatu vedoucí k odstranění prasečáku.
Autor je aktivista sdružení Konexe.