Foto Česká televize
Více než půldruhého milionu diváků si v první půlce března zapínalo poslední díly soutěže Peče celá země. Kdo se díval až zpětně, v domácí izolaci, mohl mít dojem, že k vhodnějšímu načasování dojít nemohlo. Pocit, který se pořadu daří vyvolávat, je tak konejšivý, jako by jeho tvůrci epidemii koronaviru předvídali. Účastníci této soutěže o nejlepšího amatérského pekaře/cukráře si totiž na rozdíl soutěžících jiných podobných show navzájem pomáhají a fandí si. Hodní jsou tu moderátoři i porotci a celé snažení spočívá v pečení barevných makronek, laskonek nebo dortů s jednorožci. Kromě toho, že v každém kole jeden vypadne, nečeká na nikoho nic ponižujícího a šance účastníků jsou díky systému hodnocení do poslední chvíle docela vyrovnané. Ve vesmíru tvořeném roztomile snaživými soutěžícími, kteří pobíhají mezi troubami a ledničkami na loveckém zámečku Bon Repos, kde se soutěž natáčela, neexistují až na občasné zklamání žádné negativní emoce. I stres soutěžících je tu roztomilý.
Piškotový eskapismus
Originál pořadu nazvaný The Great British Bake Off se v Británii poprvé vysílal už před deseti lety. O jeho odlišnosti od reality show, v nichž jsou lidé štábem poštváváni proti sobě, nebo kuchařských soutěží založených na ponižování účastníků, už toho bylo napsáno hodně, záminek prohlásit jej za balzám na frustrovanou britskou duši se naskytlo víc než dost. Americkému levicovému časopisu Jacobin dokonce stačil laskavý a rovnostářský duch soutěže v kombinaci s výběrem nijak zvlášť nápadných lidí zastávajících běžné profese jako prodavačka, kadeřník nebo záchranářka k tomu, aby jeho principy prohlásil za socialistické. Bake Off se tak už dávno stihnul stát symbolem televizního safe spacu. Mnoho diváků po celém světě si zvyklo pravidelně uklidňovat nervy sledováním toho, jak někomu kyne těsto.
Neochotě britských moderátorek vyvolávat dramata a hrát na city vděčíme za to, že i dalším verzím pořadu se povedlo jinak všudypřítomnou televizní trapnost utlumit na minimum.
Česká verze, která duch britského pořadu zachovává, je pro odpočinek v koronavirových časech ideálním programem i proto, že ti, kteří teď zůstávají doma, mají dobrou příležitost věnovat se právě pečení kremrolí. Lidí, kteří v posledních týdnech ještě nic nepekli, už podle postů na Facebooku v zemi moc nezbývá. V neposlední řadě je soutěž přehlídkou nečekaných schopností. Dá se v ní spatřit, jak běžný člověk zdánlivě z ničeho upeče třeba auto na dálkové ovládání, šachy z piškotu nebo folklórní výstavku.
Hluboké lidské příběhy
Kromě často zdůrazňované pohody a kolektivního ducha na natáčecím setu, kterou pomohlo vytvořit původní britské moderátorské duo Mel a Sue, je pro pořad klíčová ještě jedna věc. I tu se naštěstí povedlo přenést do české verze. Osvětluje ji tento Jacobinem citovaný úryvek z rozhovoru se Sue Perkins v The Daily Telegraph, který se týká momentu, kdy chtěly společně s Mel Giedroyc soutěž opustit. Pociťovaly totiž snahu producentů udělat z ní další X Factor vytvářením uměle dramatických situací mezi soutěžícími. „Chtěly jsme to prostě dělat jinak. Oni se nám tam občas taky rozbrečí, ale prostě proto, že jim třeba klesne soufflé, ne proto, že je vyprovokujeme otázkami jako: Jsi teď smutná, protože ti to připomnělo tvou mrtvou babičku? Spousta našich pekařů má za sebou smutné příběhy, ale my se v nich nijak nenimráme.“
Neochotě britských moderátorek vyvolávat dramata a hrát na city vděčíme za to, že i dalším verzím pořadu se povedlo jinak všudypřítomnou televizní trapnost utlumit na minimum. Nejde jen umělé vyvolávání slz, ale i o dnes tak oblíbené vyprávění rodinných příběhů při prezentaci receptů, ve kterém je v Česku mistryní Dita P. V pořadu občas padne něco o tom, že ta a ta bábovka vypadá právě takhle kvůli receptu od babičky. Nikdo se ale nepatlá v tom, proč babička dávala zrovna pět vajec a jak to za starých časů dělali poctivě. Trapnost kupodivu nerozvíjejí ani moderátoři. Dokonce ani Václav Kopta nedostal pokyn hýřit ohranými vtípky, jak je zvyklý. Česká moderátorská dvojice (kromě Kopty je tu herečka Tereza Bebarová) v pořadu neodvádí nijak zvlášť oslnivý výkon, je spíš nenápadná, a je to dobře. Divák může být vděčný, že nabídku nedostal nikdo z obvyklých šoumenů typu Marka Ebena a že se veškerá pozornost soustředí na soutěžící a jejich dorty.
Každý u své obrazovky
Britské televizní pečeníčko zkrátka položilo základy fenoménu, pro který má superlativy kdekdo. Jacobin došel se svou chválou pořadu až k tomu, že jej prohlásil za „nenápadně radikální“. Stejně snadno bychom jej ale mohli označit za další z nekonečného seznamu položek televizního programu, který nám poskytuje možnost útěku z reálného do vymyšleného světa navozujícího falešný pocit, že je všechno v pořádku. Hodnotit televizní zábavu podle toho, zda promuje ty správné hodnoty, ostatně vždycky znamená pohybovat se na dost nejistém terénu. A jako každá televizní zábava nás má i tato od každodenních problémů nechat především odpočinout.
V důsledku nástupu online platforem jsme teď zvyklí slýchat především hlasy hovořící o zahlcení obsahem. Častá jsou nostalgická vzpomínání na doby, kdy existovalo jen pár televizních kanálů a žádný Netlix. Zatímco kdysi se všichni dívali na stejného doktora Štrosmajera nebo Tomáše Töpfera v devadesátkovém Životu na zámku a díky tomu měli o trochu víc společného, dnes mají mileniálové z měst svoje seriály, kluci z posilovny zase svoje a LGBTQ+ komunita má taky vlastní program. O to větší hodnotu má televizní pečení schopné přitáhnout jak izolované důchodce, tak i mileniály s jejich úzkostmi a depresemi.
Jako o symbolickém dovršení etapy rozlámání televizního publika na malé, často překvapivě specifické kousky se loni psalo o epizodě seriálu Black Mirror s názvem Bandersnatch, postavené na možnosti televizním ovladačem posouvat děj podle svého rozhodnutí. Někteří ji měli za předzvěst doby, kdy budeme každý se svou obrazovkou úplně sám. V předtuše absolutního odcizení si ale nevšimli toho, že i samotné Bandersnatch se svým vlastním formálním konceptem hraje spíš subverzivní hru a masově sledované pořady z obrazovky rozhodně nezmizely. Tradiční televize na nástup Netflixu a dalších online gigantů reagují a některé z nich počítají s tím, že si spousta diváků chce večer zapnout něco, na co se ve stejnou dobu dívají i jejich děti nebo prarodiče. Pořady jako je Bake off tak odlivem lidí k obrazovkám laptopů příliš netrpí.
Dívat se spolu a s celým národem
BBC, domovská stanice velkého britského pečeníčka, se svým programem zabývá v době pandemie obzvlášť intenzivně. Podle rozhovorů, které dal britským médiím Piers Wenger, šéfproducent drama pořadů BBC, nechá britský kolos sice premiérovat většinu na toto období ohlášených titulů, částečně ale mění kurz. Místo seriálů a pořadů určených specifickým druhům publik, programu Wengerem nazývaného jako „drama for me“, se teď soustředí na to, aby se v iPlayeru objevovaly osvědčené pecky pro velké publikum, jako je seriál MI5 nebo pseudodokumentární komedie This Nation, která podle Wengera diváky dokáže rozesmát a zároveň je přiměje k zamyšlení o národní povaze. Ještě nedávno sice zdůrazňoval schopnost BBC připravit program pro nejrůznější klastry britského televizního publika, teď ale mluví o tom, že se lidé chtějí dívat na něco, co je spojí s ostatními. „Ať už jsou to pořady jako Opravna (ve které umělečtí řemeslníci opravují britským rodinám zděděný nábytek nebo užité umění) nebo varieté Ant and Dec’s Saturday Night Takeaway, myslím, že lidi mají lepší náladu, když se na něco dívají spolu a když ví, že zbytek národa se dívá s nimi.“
Ačkoli i Česká televize přišla s úpravami pro čas epidemie, například velmi rychle rozjela vzdělávací pořady pro děti, které nechodí do školy, z dlouhodobého hlediska se nezdá, že by o své pozici v době streamovacích gigantů důkladněji přemýšlela. Zatímco BBC se snaží udržet ve hře a s HBO a Netflixem částečně soutěžit a částečně spolupracovat a například Dánové vidí veřejnoprávní roli ve fokusu na celospolečensky závažná témata, Česká televize vyrábí převážně detektivky a nezdráhá se pořád dokola opakovat Chalupáře. Podle letmého pohledu do televizního programu by si návštěvník z cizí země mohl myslet, že v České republice žijí převážně nostalgičtí důchodci. Mnoho vlastních kvalitních, originálních a zároveň aktuálních pořadů, které by v době epidemii mohla pouštět, ať už pro menší či větší cílové skupiny diváků, k dispozici nemá. I proto můžeme být rádi za pečení.
Autorka je redaktorka Alarmu.