Také jsem podepsal petici, která se obrací na německou spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou a na občany sousedního Německa, s poděkováním, že v letech 2015 a 2016 přijali v Německu 1,2 milionu lidí hlavně ze Sýrie, Iráku, Afghánistánu a z dalších, afrických a asijských zemích.
To poděkování je nejen chválou německé politiky založené na ochraně lidských práv a na demokracii. Je i uznáním, že bylo správné, když Němci, známí ve světě svou pořádkumilovností a ctěním zákazů a příkazů, potlačili svou spořádanost a dali přednost solidaritě, pro mne nejvýznamnější ze společných evropských hodnot, na nichž stojí i Evropská unie. Bylo to obtížné, uprchlíci často neměli doklady, ba dokonce je záměrně ničili. Maďarsko přitom porušovalo dublinské dohody, od vstřícnosti a evropského práva se odvracely i další státy – Slovensko, Česká republika a Rakousko.
Pouto lidských práv a demokracie je pevnější než společný trh a Němci je berou vážně.
Německo dokonce odmítalo dilema, v němž se už několik desetiletí zmítá evropská pravice. Jak zjistíme, ptali se politici i úředníci, že běženec je uprchlík ve smyslu mezinárodního práva, jemuž jsme povinni poskytnout ochranu (azyl nebo doplňkovou ochranu)? Jak ho odlišíme od „ekonomického migranta“, kterého náš bohatý stát může klidně nepřijmout, případně i někam deportovat nebo ho po letech, když už ho jako levnou pracovní sílu nepotřebuje, vypudit i s dětmi u nás narozenými? Dnes bychom řekli po trumpovsku.
Připomeňme si, že Českou republiku spojuje s Německem smluvně nejvíce evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Tato „ústava“ Rady Evropy (včetně Turecka, Ukrajiny a Ruska, ba dokonce i Spojeného království) platí v Německu od roku 1950, zatímco Československo ji ratifikovalo před svým zánikem na poslední chvíli – v březnu 1992. Posledním, čtyřicátým sedmým členem Rady Evropy je Černá Hora – byla přijata letos v květnu. Nad dodržováním úmluvy bdí Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Toto pouto lidských práv a demokracie je pevnější než společný trh a Němci je berou vážně.
Wir schaffen das
Tak to stojí na placce, kterou jsem si nechal v Praze vyrobit a kterou už půldruha roku nosím. Česky to znamená „zvládneme to“, „dokážeme to“. Plackou jsem provokoval před rokem v Drážďanech lidi z Pegidy a Alternativy pro Německo. I když ohlásili asi patnáct veřejných shromáždění, bylo jich jen málo, dohromady asi stovka, která se stále přesouvala. Zato hodně lidí se mě ptalo, kde seženou tu placku. – To musíte jet do Prahy, já jsem odtamtud a nechal jsem si ji tam udělat, říkal jsem popravdě. Někdy jsem dodával, že se stydím za prezidenta Zemana, za ministra vnitra Chovance a bývalého prezidenta Klause. Z reakcí občanů Drážďan jsem usoudil, že jsou dnes opravdu demokratičtí.
Přitom bych já osobně, kdybych byl německým občanem, volil v nastávajících parlamentních spolkových volbách Zelené, Levici nebo sociální demokracii, také proto, aby se Angele Merkelové lépe vládlo.
I proto se mi zalíbil text petice, která Angele Merkelové děkuje. Protože jsem při posledním sčítání lidu v roce 2011 patřil do skupiny 2 642 666 (25,3 procent obyvatel ČR), kteří odmítli uvést, jaké jsou národnosti, respektive jakých jsou národností, velmi mě potěšilo, že v petici německým občanům a kancléřce děkují „lidé žijící v ČR“. Připojit se tedy mohl i neobčan nebo – jako já – občan České republiky, který se etnicky necítí Čechem. Moje dvojí státní občanství, slovenské a české, nemá s etnicitou nic společného.
Přitom jsem věděl, že něco není v pořádku. Čeština (ani slovenština), alespoň v jazyce práva, nezná výraz „křestní jméno“, i když se to v obecné řeči poslední léta často používá. Vycvičen užíváním jiných jazyků (v žádném není narážka na křest), připojil jsem při přihlášení k petici provokativně poznámku, že to „Petr“ není křestní, nýbrž obřezané. Přehlédl jsem, že organizátoři petice si vyžadují souhlas se zveřejněním nejen adresy, nýbrž i jména a příjmení. Zhruba deset procent lidí tento souhlas nedává, takže jsou v petici uvedeni anonymně. Před čtyřiceti lety jsem patřil k té většině, která odmítala „deponování“ podpisů pod základním prohlášením Charty 77, nejen proto, že lístečky s „deponovanými“ podpisy zabavila Státní bezpečnost mezi prvními.
Osobní ručení za svůj postoj či slovo jsem vždy považoval za největší vklad, kterým Charta 77 obohatila československou společnost. Podbízení se strachu či neurčitým obavám z následků petice je vlastně popíráním petičního práva. Nikdo také už není donucován nebo lákán k petici se připojit. Navíc – v této petici jde jen o vyjádření díků a uznání. Kritiku zbabělosti a populismu, které projevují české státní orgány počínaje prezidentem republiky, si autoři petice odpustili.
Autor je novinář.